Napřed si musíte „přetrpět“ asi desetiminutovou pasáž, kdy Zdeněk Pohlreich pustil zbylým semifinalistům výsledky z návštěvy tajného hosta, aby zkontroloval, zda se semifinalisté od minule polepšili a vychytali chyby.
Bohužel tímto procesem bylo třeba vyřadit jednoho z trojice semifinalistů. Kosa tentokrát sťala pražský Dock House, který o sobě sebevědomě tvrdil, že tu dělají nejlepší steaky v Evropě. Ale pak už si můžete vychutnat skutečný souboj dvou zbylých semifinalistů.
Porovnávat tak odlišné restaurace se rovná strkat hlavu do oprátky. Představte si, že na jedné straně ochutnáváte výsledek práce celého týmu špičkových kuchařů, pro který je svatým grálem nejen chuť, ale i vizuální efekt na talíři, na straně druhé sice nápaditý koncept autentické cizokrajné kuchyně, ovšem postavený na rychlém občerstvení.
O minulém semifinálovém souboji čtěte zde:
Partu z Olomouce dostala pop-up restaurace do finále Pohlreichova souboje |
Schéma semifinále je stejné. V prostředí Makro akademie oba týmy musely vytvořit úplně novou restauraci, takzvaně pop-upovou. To je koncept v gastro podnikání, při kterém organizátor spojuje gastronomii s jiným kulturním nebo zážitkovým aspektem. Jejím cílem je nabídnout návštěvníkům neobvyklý gurmánský zážitek.
Pop-up restaurace se otevírají krátkodobě, čili někdy jen na jeden den, týden nebo měsíc. Slouží také jako nástroj propagace restaurace, šéfkuchaře, produktů nebo i charity, festivalu či veřejné sbírky.
To znamenalo v tomto případě nakoupit nábytek, talíře, příbory, suroviny i dekorace tak, aby se zkušební hosté cítili příjemně. Každý ze soutěžních týmů na to dostal sto tisíc korun.
Tým bistra Nha Hai Hanh s kuchařem Tomášem Cibulkou z pražského Smíchova se dostal hned na začátku do svízelné situace. Na menu si kuchař vymyslel křepelky, které však v Makru nemohl najít. Podívejte se na video, jak dopadlo smlouvání s manželkou, když navrhoval použít místo nich jarní kuřátko.
Pohlreichův souboj restauracíKdo zmeškal premiéru, může si pustit reprízu ve čtvrtek dopoledne, během neděle nebo na Voyo. |
Není třeba skrývat, že nakonec křepelky našel, jen mražené. Čímž si zavařil, protože rozmrazování zabralo skoro den a na přípravu mu pak zbylo jen minimum času.
Obecně se oba týmy „praly“ s rozpočtem, a tak musely sáhnout po variantách, které nebyly podle nich ideální. Podstatné však bylo, aby zachovaly styl, kterého chtěly dosáhnout, a to i za cenu mírných ústupků.
„Cibuláci“ se rozhodli stvořit restauraci, jež by měla připomínat prodej jídla na ulici, která je vlastně docela blízko jejich pojetí, když už jsou i na jejich domovské adrese bistrem.
Také majitelé zážitkové restaurace Salabky umístěné ve vinicích v pražské Troji se rozhodli držet svého kopyta. Jen s tím, že odhodí honosnost běžného provozu, ale prostředí by mělo být o chlup domáčtější. Přitom by se však chtěli pokusit dodržet všechny postupy a vize, které propagují i „doma“. Menu by chtěli trošku zjednodušit, aby to zvládli i v cizí kuchyni.
Shrnuto: U dvou cibulí se rozhodli vsadit na takzvanou redefinici známých pokrmů s tím, že známé chutě vtěsnali do nového tvaru a přípravy. Tím dali zároveň nový tvar i termínu fine dining a proměnili ho na punk dining. Riskantní, ale osvěžující krok.
Salabka vsadila spíš na pokrmy, které má „v malíku“ a nelze se v nich tak snadno splést. Teď je otázkou, který z přístupů je komu bližší a jak se bude zamlouvat nejen hostům, ale i Zdeňku Pohlreichovi.
A ten byl při vyhlašování vítězů v rozpacích. Musel uznat, že si vlastně jen těžko může vybrat. Nakonec však dal zapravdu umění kuchařů ze Salabky, protože jsou podle něj přece jen v kulinární oblasti o malý krůček napřed.
I když možná ho ovlivnil i názor hostů, kteří měli sami vyčíslit, kolik by byli za podobné jídlo ochotni zaplatit v restauraci, což bylo u Salabky zhruba dvakrát tolik než u Cibulek. „A pro ně se to ostatně dělá,“ lakonicky uzavřel Pohlreich.
