Výtvarník Vojtěch Fröhlich se věnuje konceptuální tvorbě, takže například dokáže prolézt po stěnách školy od přízemí do třetího patra aniž by se dotkl země, případně stvořit zábradlí, kterým protéká limonáda. Klub fungující i jako jídelna pro studenty přímo v areálu AVU je jeho ročníkovou prací dotaženou k realizaci.
Bere to naprosto vážně, i když by jeho záchvaty smíchu mohly svědčit o opaku, jak se můžete přesvědčit v premiérovém dílu Ano, šéfe! ve čtvrtek večer na Primě.
Nejenže se přihlásil na tříměsíční rekvalifikační kurz na kuchaře, aby požadavkům na provozovatele restauračního podniku vyhověl i papírově. Ale dokonce sám do svého studentského, designově přívětivě jednoduchého a vzdušného klubu s venkovní zahrádkou na trávníku pozval šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha s úctou k jeho umění poradit nejistě přešlapujícím kolegům.
Je mu také jasné, že razítko z kurzu nikoho vařit nenaučí, navíc za něj v kuchyni stejně válčí někdo jiný. Ne že by byl designér Daniel Gonzáles z oboru, i když navrhl úžasné litinové hrnce, na kterých sám vaří. Jako kuchař úplně začíná a přiznává to s odzbrojující pokorou. Takže hned dostane první cennou lekci. „Nic, co se v kuchyni zkazí, ji nesmí opustit,“ varuje ho šéf poté, co z jeho nabídky ochutnal. Zvlášť začínající hospodě to totiž může vrazit kudlu do zad.
Umělci žijí v jiném světě, i co se jídla týká
Přestože si Pohlreich mezi malíři, sochaři a dalšími umělci připadá jako Alenka v říši divů, dokáže se přizpůsobit a během debaty s rektorem AVU o současném umění vystřihne geniální námět: jako umělec by mohl servírovat prázdné talíře, přinést účet a poté inkasovat za jedinečný zážitek. Protože co by se v tu chvíli prohnalo jeho hostům hlavou, na to by nikdy nezapomněli.
Jinak má studentská kuchyně i v zásobovacím zázemí čisto, uklizeno, dobře vybaveno, lednici plnou nejrůznějších čerstvých bylinek z vietnamské tržnice. Je vidět, že designér v montérkách místo rondonu, který tu vaří ve svém volném čase, jinak dělá odborného asistenta studentům na ČVUT, se exotických chutí nebojí. Šéf dokonce Dana podezírá, že umí vařit, jen o tom ještě neví.
Studentský klub AVU má jednoduchý svěží design.
A tak konceptuálnímu umělci v roli provozovatele a designérovi v roli kuchaře trpělivě předvádí pár jídel, o kterých si myslí, že by v klubu AVU mohly fungovat, u toho hřímá, že „gastronomie nefunguje na receptech, ale na principech,“ ale přitom sám absolutně netuší, co by takhle zvláštním lidem mohlo chutnat. Navíc se to na této umělecké škole jen hemží vegetariány.
Každopádně je šéfova návštěva AVU velmi osvěžující díl, kde není o překvapení nouze, už proto, že je plný pozitivně naladěných mladých lidí. K zahození není ani pocit, že když si studenti něco vezmou za své, snaží se to dělat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, i když to původně není jejich obor.
Nevyhnou se chybám, ale kdo ano. Sympatické je, že tahle generace se z nich nehroutí. A i když koncepce podniku výtvarníka Vojtěcha Fröhlicha podle šéfa vlastně žádnou koncepcí není, neznamená to, že třeba jednou nemůže fungovat.
