Mozkové závity šroubují na plné obrátky, soustřeď se! Soustřeď se přímo pekelně. Kde byla ta druhá karta? Kde jsem ji jen viděl?
A pak to přijde. Moment pravdy. Otáčím kartičku, na které by měla být druhá žirafa, párová k již otočené. Zrychluji pohyb, opatrně se podívám. Hroch! To snad ne. Zpropadené pexeso, vždycky mě dostane.
Kdo nikdy tuto karetní hru nehrál, jako by snad ani nevyrostl v Československu. Hledání shodných obrázků patří k nejoblíbenějším rodinným kratochvílím už víc než 50 let. První verze pexesa vyšla v roce 1965 a zasloužil se o ni výtvarník Zdeněk Princ. Vynalezl nepřekonatelnou (nejen) dětskou zábavu, ale sám si s ní užil trable.
Původně to měla být obrázková mozaika
Zdálo by se, že pexeso musí být staré jako svět sám. Děti si s ním lámou hlavičky po staletí a všichni jsme řešili problém se ztracenými kartičkami. A že touha po nových motivech je děděna z generace na generaci.
Pexeso milují hráči i sběratelé, podívejte se na jeho různé podoby:
24. února 2015 |
Není tomu tak. Zatímco například hru v šach známe v prakticky neměnné podobě od 15. století, pexeso se zrodilo až ve 20. století. Podle všeho se tak stalo na místě vskutku magickém. Přímo v katedrále sv. Víta na Pražském hradě v mysli pana Prince.
Umělec sám na původ zásadní myšlenky vzpomínal v roce 2012 v rozhovoru s novinářkou Blankou Kovaříkovou: „V roce 1950, tedy v těch nejtemnějších dobách, jsem se dostal ke krásné práci, k tvorbě mozaiky Kristova křtu, kterou z barevných sklíček tisíce valérů (odstupňovaných barevných tónů, pozn. red.) tvořili malíři, sochaři a korektury prováděl sám mistr Max Švabinský.“
V inspirativním prostředí měl čas i na svůj projekt, který si původně vysnil pojmenovat právě po své umělecké a pracovní činnosti – obrázková mozaika.
Debutovat mohl už hrou na motivy cyklistického Závodu míru, její propozice poslal vydavateli a ten je realizoval. Lépe řečeno ukradl, protože autorovi se nikterak nerevanšoval. Dnes by realizace byla možná snazší, možná by si na ni našel prostředky přes internetovou sbírku, nabral fanoušky na sociálních sítích. Jenže v době tuhého socialismu bylo něco podobného nemožné a Princ musel hledat jiné cesty.
První byl Vinnetou
S pexesem to dopadlo snad ještě hůř. Princ nastoupil do podniku Pressfoto, kde mu nabídli, aby nějakou hru vymyslel a rozproudil činnost nakladatelství. „Navrhl jsem obrázkovou mozaiku složenou z 32 obrázkových dvojic. Nápad se líbil, nikoli však název,“ prozrazoval ve zmíněném rozhovoru.
Pexeso s indiánskými motivy bylo první a hráče hned nadchlo. Na snímku výtvarník a vynálezce hry Zdeněk Princ
Princ si se jménem poradil, použil akronym ze sousloví PEKelně SE SOustřeď. Přesně pod tímhle titulem vysílala Československá televize populární soutěžní hru scenáristy Jaroslava Dietla. Šéfové vydavatelství byli konečně spokojeni.
Spokojeni byli i hráči. A to velmi. První ochutnávka měla okamžitý úspěch, pro jednoduchost pravidel v kombinaci s napětím zmizela z prodeje takřka okamžitě. Jistě tomu pomohla i volba ilustrací, z lícových stran koukali hrdinové slavného Vinnetoua, náčelníka Apačů.
Jak vznikaly klasické hry?
|
Po dohodě s nadřízenými měl Princ dostávat procenta ze zisku z prodaných kartiček, smlouvu podepsal na pět let a nejprve peníze skutečně inkasoval.
Po čase se ovšem jeho jméno vládnoucím komunistům znelíbilo. Umělce hnali k soudu, napadli platnost smlouvy a vyměřili trest. Všechny peníze musel vrátit. „Strašná doba, tři roky mi dávali minimální mzdu, všechno šlo na splátky.“
Radost tak pan Princ mohl mít maximálně z obliby hry mezi lidmi, nikdy na ní nezbohatl. Komunisté mu výdělky sebrali a po revoluci se na ochrannou známku nikdo neptal. Tisíce různých motivů pexesa vznikaly bez vědomí tvůrce, jehož příběh zůstával skrytý pod nánosy času.
