Japonská Okinawa si žije a vaří po svém. Na tradici si nenechá sáhnout

  • 0
Okinawané jsou známí jako jeden z národů vyhlášený svou dlouhověkostí. Šéfkuchař a spisovatel Andrew Zimmern se sem v pořadu Bizarní jídla na Prima Zoom vypravil, aby zjistil, co se skrývá za tímto tajemstvím. Je to jídlo, nebo zvláštní kultura, která v této zemi, ač patřící Japonsku, s domovským státem nemá moc společného?

Okinawě se říká japonský outsider. Leží asi 650 kilometrů od mateřské pevniny a má vlastní identitu.

V porovnání od zbytku Japonska tu žijí trochu jinak. Nejsou na sebe tak přísní, tolik nic neřeší – prostě mají svou vlastní kulturu. Od 15. století byl ostrov součástí království Rjúkjú, až Japonsko v 19. století ostrov anektovalo.

Na osudu Okinawy se podepsala i novodobá historie. Během 2. světové války byl ostrov vybombardován americkým letectvem a po válce tu vznikla vojenská základna. 

Člověk by předpokládal, že tyto události poznamenaly životní styl místních obyvatel, ale když člověk přijede, uvidí, že je to jen „zabejčilo“, aby si udrželi svůj styl života. Zároveň se však ani neobracejí zády ke kultuře „vetřelců“.

Základ života Okinawanů je logicky spjatý s mořem. Rybáři ve Východočínském moři, které ostrov obklopuje, chytají chobotnice, mušle, se štěstím i ryby fugu. V zimním období, ve kterém Zimmern ostrov navštívil, je viditelnost pod vodou abnormálně vysoká, takže při potápění během hodinky nasbíral asi kilogram a půl plodů moře.

Svou podvodní misi završil čtverzubcem. Je jich hodně druhů, některé druhy jsou jedovaté. Jsou typické tím, že se dokážou nafouknout, aby odradily nepřítele.

Některé druhy jsou jedovaté a smějí se připravovat jenom certifikovanými kuchaři, kteří je umějí připravit tak, aby strávníky nezabily. Produkují tetrodotoxin, což je smrticí jed čtverzubců rodu takifugu. Kumuluje se zejména v gonádách, játrech, mozku a v jikrách těchto ryb. Je 100krát silnější než kyanid draselný.

Bizarní jídla

Bizarní jídla na Prima Zoom můžete sledovat každé pondělí večer, reprízu ve čtvrtek v podvečer.

Existují i neškodné druhy, většinou bývají ostnaté, a tak je místní rybáři a kuchaři mohou bez obav uvařit. Jen se jim musejí dostat pod kůži. Prostě se stáhnou jako králík. Nelze je porcovat jako běžné ryby.

Říká se jí ryba tisíce jehel a je masitá s velkými orgány. Její játra mají výraznou chuť a bývají základní surovinou polévky. Recepty si tu místní předávají v rodinách generaci po generaci.

Jinak je příprava v podstatě klasická. Začíná se vývarem z nasekaných kousků ryby, jakmile se začne voda vařit, sbírá se pěna, aby byl vývar čistý.

Pak se přidává dashi, což je extrakt ze sušených řas a uzených rybích kousků a pak miso pasta. A protože jsme v Asii, nesmí chybět sojová omáčka. Výsledkem je typická polévka, kde ve vývaru plavou velké kousky ryby a jater podávaná v misce, kde se hůlkami vyjídá maso a vývar se usrkává.

Na toulkách Okinawou se Zimmern setkává i s dalšími členy společenství. A zjišťuje, že Okinawané spoléhají na věkem ověřené recepty pro zdraví. Neládují se jedinou obří porcí, ale ochutnávají více druhů jídel z malých talířů. Zelenina, za kterou se místní doslova modlí, je například i gójá.

Vzhledem připomíná ostnatou okurku, ale loupe se do tenkých vláken a mísí se s ostatními surovinami, ze kterých pak vzniká směs, které se tu obecně říká čampuru. Zajímavé je, že mísením americké a japonské kultury tu často mezi suroviny do čampuru patří i lančmít, který tu přivezli američtí vojáci. Ale místním to už nepřipadá nijak cizorodé.

Další příklady, jak se podepisuje místní strava k dlouhověkosti, byste našli třeba v konzumaci kozího masa či fermentovaného tofu. A hlavně ve stylu života, který se pokouší odolávat tlakům vyspělých civilizací.