Syrové sardinky, ústřice, modré kraby, tygří krevety a sépie nakoupené na běžném tržišti zkoumal tým vědců z univerzit v Exeteru a Queenslandu. Drobné částečky plastu našli ve všech vzorcích. Nejvíc jich bylo v sardinkách – na jeden gram připadlo v průměru 2,9 miligramu mikroplastů. U ostatních mořských plodů se nález pohyboval mezi 0,04 a 0,3 miligramu na gram hmoty.
„V průměrné porci sardinek by tak člověk snědl až třicet miligramů plastu. Tolik váží průměrné zrnko rýže,“ uvedla Francisca Ribeiro, vedoucí výzkumu, jehož výsledky vyšly v časopise Environmental Science & Technology. „Podíl plastů se v našich vzorcích dost výrazně liší druh od druhu, ale rozdíly byly i mezi jednotlivci v rámci každého druhu. Nicméně to, že jsme zdaleka nejvíc plastů nalezli právě v sardinkách, nás překvapilo,“ dodala.
Plasty, které jsou všude
Výzkumníci se zaměřili na přítomnost pěti rozšířených druhů plastu: polystyrenu, polyetylenu, polyvinylchloridu, polypropylenu a polymetylmetakrylátu. Částečky nalezené v rybách a mořských plodech nejprve rozpustili pomocí chemikálií. Tekutinu pak vložili do speciálního stroje – ten umí rozpoznat, o který typ materiálu se jedná.
„Ve všech testovaných vzorcích byl polyvinylchlorid, což je široce používaný syntetický polymer, ale největší koncentraci jsme zaznamenali u polyetylenu. Právě ten je také v současnosti nejpoužívanějším plastem,“ upřesnila Ribeiro.
Zaujalo ji prý také to, že v různých druzích živočichů bylo složení plastů rozdílné. V tělech ryb například převažoval polyetylen; ústřice v sobě měly jen jediný z pětice plastů, a to polyvinylchlorid.
Všechny nalezené materiály se běžně používají k výrobě umělohmotných obalů a textilií. Předchozí studie už ukázaly, že tvoří velké procento odpadu v mořích.
Za mikroplasty se pak považují jejich částečky o průměru menším než pět milimetrů. Najít se dají ve vodě, půdě, ve vzduchu i v tělech lidí a zvířat. Jejich dopady na lidské a zvířecí zdraví zatím nejsou jasné, ale jsou předmětem řady výzkumů.
Zkoumá je i WHO
Přítomnost mikroplastů už byla prokázána i v oblastech, které jsou zdánlivě nedotčené civilizací – na dně oceánu, na vrcholcích Alp i v antarktickém ledu. Vznikají z plastového odpadu, který se rozbíjí, degraduje nebo je namočený ve vodě, a je velmi těžké je zachytit, izolovat a zničit.
Problematikou mikroplastů se zabývá také Světová zdravotnická organizace (WHO) – podle jejích zjištění by plastové částečky větší než 150 mikrometrů nejspíš neměly být škodlivé, protože je tělo vstřebá a zase celé vyloučí. Problém by mohly tvořit ty, co jsou ještě menší, protože by se mohly vstřebávat přímo do orgánů. WHO i další subjekty zkoumají i to, jak by mikroplasty mohly napomáhat šíření bakterií a jejich lepší obraně proti antibiotikům.
Efekty mikroplastů na různé organismy mezitím odhalují vědci z různých oborů. Zjistili už třeba, že tyto částečky mění a někdy oslabují těla drobných korýšů. Letošní německý výzkum se zase zaměřil na chrostíky, kteří si z nich začali budovat schránky. Ty jsou proto méně odolné vůči predátorům i dalším vnějším vlivům.
Podobné změny se sice zatím odehrávají „v malém“, ale odborníci připomínají, že mají vliv na celé ekosystémy. Jak velký – a co to pro nás i pro planetu znamená – nejspíš ukáže až důkladnější výzkum.
