Stačí jen začít tleskat v nějakém tempu a pak se podivovat: jak to, že nemusíme složitě počítat vzdálenost mezi notama, abychom dosáhli přesnosti? Je nám to prostě daný přírodou. A vlastně není ani tak důležitý, proč to tak je, jako jak toho využít.
Naše vnitřní hodiny - tedy metronom, který v nás pomyslně při hře tiká - je dobrý vnímat jako stroj, co dává notám řád. V našem cvičení popisuju svůj subjektivní pohled na to, jak se strojem zacházet. Pro mě je totiž absolutním základem a věnuju mu velkou pozornost. Zásadně totiž ovlivňuje vnímání hry.
Když budu hrát týž motiv, ale jednou rozhýbu svoje hodiny ve čtvrťových notách, jindy v půlových a nebo třeba v osminových, pokaždé se budu cítit jinak. Pro zatěžkaný feeling zvolím pomalejší noty a pro nervózní nadupanou hru doby rychlejší. Charakter motivu se změní, i když ne výrazně.
Jan Homolaneboli Honza Homolka Tobolka (1976) je vzděláním loutkař a loutkovodič. Živí se jako grafik a je kytaristou skupinyWohnout. |
Ovšem i tyhle zdánlivé maličkosti ovlivňují celek, je to něco podobnýho, jako když při vaření použijeme šafrán. Bez něj je jídlo dobrý, ale s ním ještě lepší či alespoň zajímavější.
Abych si doby uvědomil, je dobrý si do hraní dupat nohou a kývat tělem. Pokud vnitřní hodiny chceme cvičit, měli bychom se primárně soustředit na ně, a písničku vnímat až v druhé řadě. Časem se podupávání nohou a pohyb těla zautomatizuje. A pak už nás to všecko samo drží v lati jako osobní bubeník.
Na nejnovějším videu na mém youtubovém kanále se můžete podívat, jak to vypadá v praxi. Třeba při takové koupelnové brnkačce. Vnitřní hodiny jsou nejlépe patrné na pohybu těla, zejména na šlapání levé nohy:
Jak cvičit na elektrickou kytaru i jak si ji vybrat, se dočtete v rozhovoru s Janem Homolou u první lekce jeho kytarové školy zde.
