Existují nějaké velikonoční zvyky, o nichž se dnes už moc neví?
Jedním z takových zapomenutých zvyků jsou svěcené ratolesti na Květnou neděli. Lidé si dnes z kostela odnášejí jen malou větvičku kočiček, ale dříve to byly obrovské svazky, které mohly být i více než metr a půl vysoké. Někdy byly tak mohutné, že je museli nést dva lidé. Svazovaly se z vrbového proutí a kočiček, k nimž se přidávaly například větvičky dubu, jedle, jalovce, střemchy nebo klokočí. Každá rostlina měla svůj specifický význam.
Jaký?
Jednak tu byla estetická stránka, například dubové větve si až do jara uchovaly zlatavé listí, jedle nebo jalovec svěží zelenou. Jalovec byl navíc považován za univerzálně ochranný a očistný. Po posvěcení v kostele se ratolesti odnášely domů, kde se svazek rozvázal a jednotlivé větvičky se zapichovaly do polí, aby je ochránily. U nás bylo zvykem dávat do pšenice vrbu, do hrachu dub a například jilm se nechával ve sklepě jako ochrana proti myším. A samozřejmě kočičky do světnice za krucifix. Tento zvyk postupně mizel, v 60. letech 20. století se udržoval už jen v několika menších, odlehlejších vesnicích. Všude jinde z něj zůstala jen pouhá větvička kočiček, kterou známe dnes.
Podle pověstí se lidé někdy vydali poklady hledat, ale zpravidla to nedopadlo dobře. Buď zůstali v podzemí uvěznění, nebo se poklad po vynesení na povrch proměnil například v listí.
