Když přivezli benátští kupci na začátku 17. století do Evropy z Turecka první kávu, velkou díru do světa zrovna neudělali. O neznámou černou břečku zprvu nikdo nestál, a tak skončila zašantročená kdesi v krámcích lékárníků.
Jenže nakonec Benátčané, milovníci všeho nového a neznámého, přišli kávě na chuť a po nich i zbytek starého kontinentu. V roce 1734 dokonce složil Johann Sebastian Bach Kávovou kantátu, v níž se notami trefoval do módní vášně emancipovaných Evropanů.
Test objevil v bezkofeinových kávách toxický akrylamid i furan. |
Kdo ví, jak by celé toto kofeinové dobrodružství dopadlo, kdyby na evropská bojiště nevtrhl Napoleon a v roce 1806 nevyhlásil takzvanou kontinentální blokádu. Francouzský císař se tehdy rozhodl zničit „národ kramářů“ neboli Brity tím, že vyhladoví jejich ekonomiku zablokováním dovozu veškerého zboží z britských kolonií do Evropy. Nechme teď stranou, jak úspěšný Napoleon ve své taktice byl, jisté je, že zákaz se týkal i importu kávy.
Na Evropanech tak bylo, aby zaimprovizovali a osmiletý výpadek lahodného nápoje nějak nahradili...
Je libo kávu z brambor?
Přiznejme si, že kofeinem nabuzení obyvatelé oblasti od Pyrenejí po Rýn se sice rychle vrhli na vše, co rostlo na polích či v lesích, aby našli vhodnou kávovou náhražku, často však zakufrovali ve slepých kulinárních uličkách.
V jejich mlýncích neúspěšně končily pražené kaštany, bukvice, pecky z ovoce i hroznového vína, datle, mandle, křížaly, šípky, dokonce i brambory. Brrr...
Naštěstí pár objevitelů mělo šťastnější ruku a sáhlo po nadějnějších surovinách, především nenápadné čekance, ale také různých obilovinách, cukrové řepě, fících, žaludech, vlčím bobu nebo kořenu pampelišky, do něhož se zamilovala především Skandinávie.
Premiantem mezi kávovými alternativami byla ovšem čekanka obecná, latinsky nazývaná Cichorium intybus. Pokud máte neodbytný pocit, že vám latina něco připomíná, pak se nemýlíte – z cichoria se zrodila oblíbená cikorka, jíž obrozenecký poeta František Jaromír Rubeš učinil i reklamní pukrle: „Nač nám třeba Orientu, celé Arábie, vždyť my máme Mochtín, vivat česká cikorie!“ Jen pro doplnění reálií, Mochtín je obec na Klatovsku, kde založil bývalý rotmistr Vilém Günter z Hildesheimu první továrnu na cikorku v českých zemích. Stalo se tak 30. března 1804.
Pozorní čtenáři už tuší, že tady něco nehraje: v roce 1804 přece zbývala ještě dvě léta do Napoleonovy blokády, tak proč se v Mochtíně pražili s cikorkou...? Popravdě, pravá káva byla pro většinu Evropanů vždycky tak drahá, že si už dávno před zákazem hledali nějakou lacinější alternativu. Šetrní Holanďané tak už v 17. století vyzkoušeli, že upražený kořen čekanky nechutná úplně zle.
Čekankové Café du continent, jak později Francouzi elegantně cikorku nazývali, bylo sice svého času prakticky jediné dostupné v Evropě, jenže na pořádného „turka“ to nemělo. Cikorkový výluh je sám o sobě hodně hořký a svíravý. Takže to chtělo takový dryák přece jen trochu zjemnit, čímž se zrodila polní káva, kterou znají Češi díky pardubické filiálce továrny Johanna Heinricha Francka pod názvem melta.
Když se smíchá náhražka s náhražkou
To bylo tak – opražit obilí nebo žaludy, pak je rozemlít a smíchat s vodou, to si lidé vyzkoušeli už ve středověku. Výsledný nápoj byl na tu dobu docela chutný, jenže moderní chuťové pohárky zmlsané orientální kávou chtěly něco pikantnějšího.
A tak se opražený ječmen a žito smíchaly s nahořklou čekankou a přidala se ještě sladká cukrová řepa (mimochodem, než Napoleon utáhl importní kohoutky, sladila Evropa cukrovou třtinou, řepa cukrovka je tak další bonapartovskou náhražkou, která už nám na talíři zůstala).
Výsledek předčil očekávání!
Tedy alespoň něčí. Například pruský král Fridrich II. Veliký hlasitě podporoval (kvůli německo-francouzské válce, jež zhatila dovoz kávových zrn) vaření takzvané pruské kávy z obilí, čekanky a řepy. Vojáci na bitevním poli ji pak překřtili na zvukomalebný Muckefuck. Nehledejte za tím nic neslušného, to jen vojsko zkomolilo francouzský pojem mocca faux čili falešná káva.
Právě Němci přitom měli s fixlovanou kávou zkušenosti i v nedávné historii. Téhle části dějin se přezdívá kávová krize a odehrála se v honeckerovské NDR mezi lety 1976 a 1979.
Napoleon Bonaparte, olejomalba od Josepha Chaborda.
Silný kofeinismus východních Němců a mizerné socialistické hospodářství přiměly zdejší politbyro, aby přibrzdilo narůstající prodej kvalitní, leč velmi drahé kávy. Pamětníci si možná vybaví, že naši severovýchodní sousedé pak museli po tři roky pít takzvanou Mischkaffee, kávu smíchanou půl na půl s čekankou, žitem a řepou.
Stížnosti lidu ovšem byly tak hlasité, že nakonec generální tajemník Erich Honecker a spol. od svého spořivého programu upustili a začali kávu dovážet ze spřáteleného Vietnamu.
Franckovka není francovka
Když už jsme u melty nakousli historii firmy Franck a synové, hodilo by se doplnit, že tahle továrna na kávové náhražky z domácích zdrojů funguje od roku 1896 v Pardubicích dodnes. Jen jméno se v roce 1958 změnilo na Kávoviny.
Jak populární musely být zdejší výrobky, o tom svědčí jistá předválečná statistika – podle ní byly rozličné kávoviny ve třicátých letech ve střední Evropě nejkonzumovanějším nápojem. Že předstihly kávu nebo čaj, by nemuselo nikoho překvapit, ale ony porazily dokonce i pivo!
„Nejznámějším výrobkem tehdy byla Pravá Franckova přísada ku kávě, krátce Franckovka, která se prodávala v oválných červených balíčcích nebo hnědých krabičkách,“ píše se na webu akciové společnosti Kávoviny o čekankové surovině, jež se vyslovuje poněmecku, tedy bez c. A tady pozor, neplést ani s červeným vínem frankovkou, ani se slavnou bylinnou francovkou – která vznikla, jak jinak, díky Napoleonovým vojákům okupujícím v roce 1805 Vídeň.
Obsah testu bezkofeinové kávy
   Podívejte se na výsledky velkého testu kávových náhražek: Toxický akrylamid i furan. Test objevil v bezkofeinových kávách škodliviny |
