Ten svátek byl mnohem důležitější, magičtější i přirozenější. Stromek, drobná překvapení a různé pověry v něm však také hrály svou roli. Tím svátkem byl zimní slunovrat: den, kdy zlatavý kotouč na nebi po půl roce neustále se zkracujících dní dosáhl obratníku Kozoroha a pomalu se vydal na pouť zpátky k rovníku (letos vychází slunovrat na nedělní ráno 22. prosince, 5:19 SEČ).
Tento astronomický jev si sice naši předci vysvětlit nedokázali, zlomového bodu, od kterého se zase začaly prodlužovat dny, si však samozřejmě všimli.
Slunovrat oslavovaly nejrůznější kultury po celém světě a byl nejdůležitější událostí roku. Toto období představovalo naději, že všechno zlé pomine, stíny zmizí a Slunce, které přináší život, úrodu a zdraví, zvítězí nad temnotou.
Lidi spojovala víra v dobrou sklizeň na polích i v sadech a naděje, že dny budou zase dlouhé a plné tepla a světla. Zároveň se tak uzavíral jakýsi kruh – staré umíralo, aby se mohlo zrodit nové.
Noc, kdy ožívají mrtví. A je nutno počítat s jejich návštěvou
A ožívají téměř doslova. Staří Slované totiž věřili, že po soumraku v nejkratší den roku umírá sluneční bůh Dažbog, syn boha ohně Svaroga. Ale protože koloběh neustále pokračuje, nezastaví se, ještě té noci zplodí Svarog Dažboga znovu – a ten přijde na svět při ranním rozbřesku.
Sice je zatím slabý, a proto panování zimy trvá dál, ale postupně sílí a nakonec krutovládu Morany, paní chladu a smrti, svrhne. Tento každoroční cyklus lidé považovali za projev přízně bohů a zlomový den opředli mnoha pověrami, zvyky a tradicemi. A některé z nich žijí dodnes.
Zdravé vánoční mlsání, to jsou křížaly, med, ořechy Jablka, ořechy, sušené šípky, ozdoby ze slámy, smrkové větvičky, vše z místních zdrojů |
Tak například lidé věřili v to, že se o slunovratu stírá hranice mezi světem živých a mrtvých a duše zesnulých lidí se mohou svobodně pohybovat po našem světě. Naši předci proto měli ve zvyku prostírat při večeři i zemřelým členům rodiny. A protože ti se mohli na svět vrátit i v cizí podobě, každý pocestný, který ten večer zaklepal na dveře pozůstalých, musel být řádně pohoštěn.
Oslavy obvykle začínaly v předvečer slunovratu nejrůznějšími magickými rituály, které byly zaměřené především na věštění. Lidé chtěli vědět, co je čeká, a tak rozkrajovali jablka a hledali v nich hvězdičky, lili vosk nebo olovo, aby pak z výsledných tvarů hádali svůj osud, a házeli střevícem, který jim měl prozradit, jestli příští rok odejdou z domu. Něco vám to připomíná? To je dobře.
Starověká Evropa (hlavně její severní část) o zimním slunovratu slavila svátek Yule, ze kterého vlastně později vzešly křesťanské vánoční tradice. O tomto svátku si lidé domů nosili živé stromky z lesa, aby ochránili duchy dřeva před mrazem, a zdobili je drobnými pochoutkami, aby duchové měli co jíst.
Na špičku jehličnanu se dávala pěticípá hvězda, nicméně ne ta betlémská, nýbrž „čarodějnický“ pentagram jako symbol pěti živlů: země, ohně, vody, vzduchu a vesmírné energie nebo také života. Už od pradávných dob je také zvykem zdobit si obydlí jmelím, posvátnou rostlinou, která měla zajistit zdraví, plodnost a štěstí.
A najednou se zrodily Vánoce
Jenomže pak přišli první křesťané a tyto pohanské zvyky přetvořili tak, aby zapadly do jejich systému. Datum Ježíšova narození přitom na úplném začátku nebylo vůbec důležité – pro křesťany byla zásadní jeho pozdější léta a především jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání, tedy období Velikonoc.
Křesťané si Slunovrat přetvořili dle svých představ a potřeb. Proto jsou dnešní Vánoce směsicí pohanských i křesťanských tradic.
Jenže snaha zničit svátek nevěřících pohanů zvítězila nad zdravým rozumem. Bylo rozhodnuto, že místo přirozeného zimního slunovratu budou Vánoce a na období připadající nejčastěji na 21. až 22. prosinec se uměle naroubovaly legendy o zrození Spasitele. Umělé je i datum 25. prosince, které nenajdete ani nikde v Bibli. Nedá se z ní vyčíst dokonce ani rok Ježíšova narození, natož přesný den.
Datum se poprvé objevuje až v roce 354 ve spisech římského kronikáře, který jeho ustanovení klade do roku 336, do doby úřadování papeže Liberia. Ten prý o termínu rozhodl autoritativně, aby ukončil vleklé spory a diskuze o tom, kdy že se ten Ježíšek vlastně narodil.
Pranostiky související se zimním slunovratem
|
Aby nebylo tak okaté, že se zčistajasna zrodil křesťanský svátek jen pár dnů po termínu, kdy byli pohané zvyklí slavit svůj slunovrat, vymyslela si církev i několik vysvětlujících teorií. První spojovala zimní slunovrat s římským svátkem „neporaženého slunce“, který se pak přirozeně změnil ve svátek Narození Páně. Podle této hypotézy se Ježíš narodil v nejkratší den roku, kdy i pohané slavili naději, že slunce překoná zimu, temnotu a smrt, jako to později udělal právě Boží syn. Co na tom, že pohané si tu naději a návrat slunce spojovali především s úrodou a život jednotlivce jim byl celkem lhostejný.
Druhá teorie vychází z předpokladu, že Ježíš, který zemřel o židovském svátku Pesach, jemuž odpovídá zhruba 25. březen, žil dokonalým celistvým životem, tj. dožil se plného počtu let, a zemřel tedy v den svých narozenin. A když se k datu 25. března připočte devět měsíců těhotenství, vyjde vám 25. prosinec. Zajímavá teorie, ovšem znovu připomínáme, že přesné datum Kristova narození se na žádné stránce knihy knih neuvádí.
Koloběh pokračuje dál
Nakonec se v podstatě nic neděje, vždyť Vánoce i staré pohanské zvyky spojené se slunovratem žijí poklidně vedle sebe a nikomu to nevadí. Dál rozkrajujeme jablko a lijeme olovo, zdobíme stromky a nosíme si domů jmelí, někde se dokonce prostírá i pro zesnulé.
Jen je možná škoda, že si při tom řada lidí neuvědomí, že tyto podivné zvyklosti nijak nesouvisí se Štědrým dnem, že jsou mnohem, mnohem starší.
Zkuste se proto během prosincové procházky podívat na tu zlatavou věc na obloze. Ano, je sice trochu vybledlá a ani moc nehřeje, ale nebude to trvat dlouho a zase získá svou moc. Staré zemře a nové se zrodí, koloběh pokračuje dál a magické přírodní zákonitosti fungují stále stejně. A to je to, na čem skutečně záleží.
21. prosince 2019 |
