Na polích a dávných cestách můžete se štěstím narazit na nejrůznější mince.

Na polích a dávných cestách můžete se štěstím narazit na nejrůznější mince. | foto: Radomír Dohnal

Kde narazíte na hledače s detektorem, tam může být válečný poklad

  • 9
Volný čas tráví v přírodě hodinami rozvážné chůze a nasloucháním detektorům. Novodobí lovci pokladů, tedy detektoráři neboli mrcasníci, jsou velmi pestrou skupinou nadšenců. Patří mezi ně znalci regionální historie, numismatici, oddaní sběratelé čehokoliv, kartografové i fandové vojenství.

Podobně jako rybáři jsou nazývání tichými blázny. Ale pokud to znamená trávit spoustu času na čerstvém vzduchu a seznamovat se s českou minulostí, je to rozhodně velmi příjemná forma šílenství.

V průběhu rozhovoru s detektorářem Milanem Studničkou, se k diskusi připojili ještě dva další hledači pokladů. Zatímco Vráťa fandí spíše válečným artefaktům, Jenda straní spíš starým knoflíkům a mincím. Ale všichni propadli stejné vášni. Dohromady reprezentují vzorek amatérských lovců pokladů, kterých je prý v Česku 25 až 30 tisíc.

Jak dlouho to děláte a co vás k tomu vedlo?
Vráťa:
Teď už asi osm let. Vždycky jsem se zajímal o historii, hlavně o první a druhou světovou válku. Pak jsem se dopátral, že existují nějaké detektory kovů, a uvědomil jsem si, že bych to chtěl vyzkoušet. Koupil jsem si první detektor a vyrazil do lesa. A nic. Zjistil jsem, že to vůbec není žádná sranda něco najít. Takže před další výpravou jsem si musel půjčit a podrobně nastudovat historické knížky, abych vůbec věděl, co se tu kdysi nacházelo.

Jak je to s tou vášní pro "sběr starého železa"? Pochopil jsem, že každý hledáte něco jiného.
Vráťa:
Detektoráře můžeme v zásadě rozdělit na dvě takové velké skupiny. Jedni jsou "válkaři", které zajímá ten šrot, co zbyl po první a druhé světové válce, a druzí jsou "mincičkáři", kteří na políčkách hledají mince.

Fotogalerie nálezů

Jenda: Já hledám hlavně barevné signály, nikdy jsem nehledal železo. Zajímají mě knoflíky, přezky, bronzové věci. A stejně jako kamarádi spolupracuju s břeclavským muzeem.

Milan: Bohužel vlastně existuje ještě třetí skupina, a to jsou ti, co vyloženě hledají historické artefakty na archeologických lokalitách, aby nálezy mohli nějakým způsobem zpeněžit. Jistě, stane se, že člověk narazí na něco zajímavého, ale my všechno nalezené "archeo" odevzdáváme. Protože co s tím? Jsme rádi, že nám aspoň archeolog vysvětlí, co to je a k čemu se to dřív používalo.

Říkali jste, že základem je studium literatury. Jak dostupné jsou potřebné informace?
Vráťa:
 Dost věcí se dá najít na internetu, něco pak z knížek a starých pramenů. V žádném z dostupných zdrojů ale nebývá přesně uvedeno: "Hledejte a kopejte tady". Slouží to k upřesnění situace. A pak už je to o zkušenostech, které sbíráte postupně.

Vráťa: Například v lesích okolo Hodonína můžu neúspěšně hledat celá léta. Z literatury se už mohu aspoň dozvědět, že na půl cesty mezi Lužicemi a Hodonínem bylo za druhé světové války letiště. To nás posouvá někam dál. Ale platí, že to letiště bylo na obrovské ploše, takže člověk pořád neví. Ale tím, jak člověk mluví s místními lidmi, pamětníky, tak si postupně osvojuje určité znalosti. Učíte se číst staré mapy a současný terén. Porovnáváte. A nakonec na té obrovské ploše zmizelého letiště vytušíme, kde asi měl být střelecký zákop, který bránil postavení. A rázem se nám z desítek kilometrů čtverečních na začátku zužuje prostor k hledání na desítky metrů.

Milan: Pořád je to ještě strašně moc nachozených kilometrů a spousta hodin strávených venku. Ale když už náhodou člověk něco vykope, tak je to pocit, který prostě stojí za to. I kdyby to měl být jen sebenepatrnější kousek rzi, tak je za tím obrovský adrenalin. Zvlášť, když najde něco, za čím se roky pídí. Je to o studiu historie. Vědět, kudy šla fronty a s jakými událostmi byl postup vojáků spojen, kde přebrodili řeku a podobně.

Je možné říct, kolik z toho, když to "zapípá", je jenom obyčejný šrot?
Milan:
 Tak devadesát procent. I víc. Té poztrácené traktorové techniky je na polích spousta, v lesích je to lepší. V lese je čeho se držet. Například máte most, a tak se dá předpokládat, že byl nějak bráněný. Na poli žádná taková vodítka nejsou. Ale těžko říct.

Doporučení pro začátečníky

Nastudujte si Kodex slušného hledače a dodržujte aspoň tři hlavní body: Nechodit plundrovat archeologické lokality, zahazovat vykopané díry a nechodit na zasetá pole. A není úplně na škodu mít pro průzkum i svolení majitele pozemku.

A co radí profesionálové dál? První věc je štěstí, druhá najít si lokalitu a umět číst terén a až třetí je detektor. Kdo podcení ty první dvě, nemá šanci a může marně hledat do konce života. Takže číst, číst a číst. A nečekat, že budou hned od začátku přicházet hodnotné věci. "Můj kamarád má sedm let detektor a loni našel svůj první stříbrňák. Já mám detektor tři roky, a a našel jsem 26 stříbrňáků. Je to prostě o štěstí. A taky je to strašně moc nachozených hodin," dělí se o zkušenost jeden z nadšených mrcasníků.

Vráťa: Nedá se říct, že po dvaceti kilometrech přijde první nález. Můžete strávit osm hodin chozením po poli a najdete se štěstím jednu socialistickou korunu. A druhý den zajdete na políčko hned vedle a trefíte na místo, kudy vedla nějaká historická cesta. A třeba tam před dávnými lety někdo vysypal peněženku. A najdete hned deset krejcárků.

Jenda: Navíc nikdy není možné celou tu lokalitu prohledat. Když se člověk vrátí, vždycky má šanci něco najít. Představte si, že jdete s detektorem, a pohybujete s ním před sebou ve výseči, která má asi půl metru, a ani to nepokryjete celé. A když tam půjdete za čtrnáct dní znova, bude to zase jiné. Každý rok je to jinak. Jeden rok chodíte na pole, a nenajdete nic. Další rok udělají hlubokou orbu, a najednou narazíte na jedné vycházce na tři prsteny. Ale vidíte třeba, že nálezy jsou v určité linii, že tam třeba dřív vedla cesta.

Jaký je dosah detektoru? Do jaké hloubky vám umožní nahlédnout?
Jenda:
Větší věci zabírá detektor tak do padesáti centimetrů, menší do dvaceti. Záleží i na tom, o jaký kov se jedná. Lepší typy detektorů už dokážou určit, zda se jedná o "šrot", mosaz, měď, stříbro. A pak záleží na typu cívky detektoru. Minci najdete obvykle do třiceti centimetrů, ale záleží na tom, jak je nakloněná. Malý stříbrňáček velikosti nehtu tak do 15 - 20 centimetrů maximálně. Velké válečné věci, granáty, minometky, do půl metru, někdy i hlouběji.

No jistě. Když hledáte věci z druhé světové, tak musíte občas najít i nějakou munici. Co potom?
Vráťa:
 Někdy se podaří, že člověk najde i zákop plný minometek. Kde v Čechách prošla válka, tam všude se na něco takového dá narazit. Vždycky, když se najde nevybuchlá munice, volá se policie ČR a ti pošlou svého pyrotechnika. Nesahat, nic s tím nedělat, zavolat policisty. Respekt a zdravý rozum.

Milan: Pyrotechnik vždycky poděkuje, protože sám nejlíp ví, jakou paseku by to mohlo udělat. Policisté, kteří se museli trmácet do lesa, obvykle tak nadšení nejsou, ale nerad bych je házel do jednoho pytle. Když jsme v lese narazili na 120mm dělostřelecký granát, aktivovaný a vystřelený, nemůžeme to nenahlásit. Kdyby do něj třeba narazil lesnický traktor, střepiny dopadnou i dva kilometry daleko.

Není hledání staré války trochu morbidní?
Vráťa:
 A za každým nálezem je nějaký příběh. Na jednom místě jsme třeba našli kastl na náboje do německého kulometu, několik knoflíků z košile a německého pláště, drobné mince. Ty byly zvlášť zajímavé, ten majitel toho pláště měl pravděpodobně v peněžence po jedné minci z každé země, kterou navštívil. Byla jich spousta, než skončil tady. Jsou to sice jen obyčejné mince, ale člověk se vrací v myšlenkách zpátky a přemýšlí, kudy ten člověk předtím asi prošel.

Kouzelný svět knoflíků

Pravděpodobně římský prsten

Přezka z vojenského opasku

Milan: Máme tu třeba "knoflíkové pole". Lokalitu, kde pokaždé, když tam hledáme, nacházíme hrsti knoflíků: rakousko-uherských, z napoleonských válek, ruské vojenské přezky, římský prsten, starý stříbrňák i pečetidlo. Řešili jsme to i s archeology a ani ti přesně netuší, co zde mohlo být.

Doporučíte nějaké profláklé lokality?
Vráťa:
 Stejně jako houbaři, ty nejlepší tipy si každý nechává pro sebe. Ale profláklé jsou třeba lesy pod Lanžhotem. Přestože se tam vedly tuhé osvobozovací boje, nikdo tam nic nenašel. Je to dané tím, že je tam nános po šedesáti letech náplav. A v hloubkách dvou metrů to už detektor nechytí. A jinak s radami a doporučeními je to už takový folklór, že všichni mají na své zahradě "údajně" zakopané pušky, a v každém rybníce je aspoň jeden utopený tank.

Co když narazíte na nějaký historický artefakt?
Vráťa:
 Stává se to. Našli jsme dva římské stříbrňáky, a zanesli je "našemu" archeologovi. On se podívá do mapy a ví, že je tam těch nálezů už víc. Archeologové říkají, že je hlavně zajímají nálezové okolnosti, tedy přesné místo nálezu. To je pro ně kolikrát důležitější než samotný nález. Protože římských mincí u nás byla kvanta, ale to, kde se nacházejí, je pro ně hlavní informace. Je to naše historie, takže bychom se k ní měli hlásit a nálezy nezatajovat.

Milan: Zaznamenat na mapě, kde se to našlo, popsat, jaké byly nálezové okolnosti a pak to zanést archeologovi. Ten za tyhle informace bude rád. Právě tahle disciplinovanost hledačů postupně přesvědčuje archeology, že spolupráce s námi je užitečná. Archeolog je rád, že má "své" hledače trochu podchycené, že to není nic divokého. No, kdybych ale našel Štěchovický poklad, asi bych chvilku přemýšlel, jestli ho odevzdat (směje se).

A jak je to vlastně s nálezným?
Vráťa:
 U nás je to 10 procent z historické ceny nálezu, ale co se za tím skrývá, přesně nevím. Většinou bych řekl, že se to počítá spíše z ceny kovu. Takže když přinesete kilo stříbrných mincí nepředstavitelné historické hodnoty, dostanete vlastně jen pár drobných.

Jenda: Hodně pokladů se tak u nás ztratí kvůli tomu, že by sám nálezce mohl mít problémy. Odevzdáte poctivě pět kilo zlata, ale druhý den už vám na dveře bude klepat policie, jestli neschováváte dalších pět kilo.

Milan: A jak to dopadá, když se detektoráři úplně postaví mimo zákon, vidíme na Slovensku. Tam teď mají legislativně dáno, že hledači nesmí ze země vyzvedávat věci starší roku 1945. Takže i obyčejný náboj je historický artefakt. Jenže od té doby, co to platí, se tam neučinil žádný "detektorářský" objev. Dřív jich bylo pár ročně, teď když už to lidi nesmí přiznat, tak žádný. Ale s detektory chodí pořád. Mimochodem, o tom zákonu se uvažuje i u nás. Pořád si ale myslím, že je pro archeology lepší ta spolupráce s námi.