V této situaci se ocitl Ludvík Friebel a jeho partnerka Jana, jejichž Letovský statek kvůli stavbě dálnice najednou stojí mimo hlavní tah na Strakonice. A tak si zoufalý muž pozval na pomoc Ano, šéfe! se Zdeňkem Pohlreichem. Ten umí jako šéf pořádně provokovat, o tom není pochyb. A kterého chlapa by se nedotklo, že se musí nechat živit od partnerky, když hospoda nevydělává? Je logické, že podniku ubyli hosté. Proč si zajíždět a hledat správný sjezd z dálnice? Řešení přesto existuje.
„S tou hospodou jste tak zestárli, že nevnímáte, co se děje kolem vás. Cenová politika je hrozná. Všemu rozumím, ale jestli tu chcete mít perspektivu, musíte se zamyslet nad tím, jestli hosté odsud odcházejí s chutí se vrátit. Zachránit vás může jediná věc. Dobré jídlo.“
Jihočeský Letovský statek a jeho znovuzrození |
Šéfovi je hned jasné, že tady se zastavil čas a provozní slepota Ludvíkovi a jeho partnerce Janě Lukšanové nedovolí podívat se na aktuální stav restaurace a novou situaci pěkně s nadhledem a novýma očima. A tak jim v tom pomůže – v první řadě je třeba uklidit letitý nepořádek kolem Letovského statku, takže nechá přistavit kontejner. A také tým, který hospodu přes noc vymaluje, aby trochu rozkvetla a voněla čistotou.
Co se jídla týká, vyslechli si kuchaři Michal a Zdeněk svoje. Přitom to nebylo o tom, že by nebyli šikovní, šéf je i chválil. Třeba drštkovou polévku si nemohl vynachválit, byl nadšen. Spíš bojovali s letitým jídelním lístkem, který nevymysleli, a ani by si ho sami asi nevybrali.
„Na menu je minimálně padesát věcí, z toho osm různých řízků. To je hodně. Mají tady všechno, ale statkářsky to nevypadá vůbec,“ komentuje Zdeněk. Proč by v nabídce jihočeského statku měla být k mání například tortilla nebo argentinský steak? A maso s ananasem? „Abychom byli opravdu Jihočeši, mělo by se to jmenovat Hawaii,“ neodpustí si šéf ironii. „Všimli si vůbec, že mají venku napsáno, že je to jihočeská restaurace?“
Jinak v kuchyni žádné zásadní nedostatky nejsou, zátěžový test ukáže, že personál makat umí, nicméně z nekonečného menu se může stát nástroj hromadného ničení. „Ta kuchyně je zvyklá makat na objemu, ale chybí tomu kvalita, jsou mizerné přípravy. Okolo sebe musíš mít pořádek, jinak ti mrdník zacpe hlavu. Není nad to, když je pořádně uklizeno,“ má jasno šéf.
„Já vám pomůžu, i kdybyste nechtěli,“ usmívá se a vezme tým na návštěvu do restaurace u silnice, která fakt funguje. Do Kbelnice, do vyhlášeného zájezdního hostince U Jiskrů. Skromný a velmi zkušený šéfkuchař pan Martin Jiskra neustále zdůrazňuje, že on nic nevymyslel. Jen prostě maká a dělá všechno poctivě, čerstvé, na menu vždy jen zhruba osm deset jídel, podle sezony a aktuální nabídky těch nejlepších surovin. Vezme je i do kuchyně, ukáže, jak co dělají. Srdce na dlani.
Michal i Ludvík se vrátí nadšení, spolu se šéfem nastřelí nové menu a navaří. Celému statku jako by se vlila do žil nová energie a chuť do života, najednou mají jasno, jak se to má dělat. Ta radost, když s novým menu zvládnou zátěžový test tak, že je jako host spokojený i pan Jiskra – přestože mu tak trochu roste konkurence. „Jídla musí být jednoduchá jak žebřík, na to nezapomeňte,“ zdůrazňuje nakonec šéf. Dál už musí sami.
Letovský statek už zase stojí za návštěvu
„Dálnice hotová, zázraky se dějí. A ani zajížďka není velká,“ přibržďuje Šéf u Letovského statku po nějakém čase a menu se mu rozhodně líbí. „Dám si drštkovou polévku, dršťky s dipem, králíka načerno…“ diktuje si.
Pochválí i nový interiér – jak to vypadá z venku, vypadá to i zevnitř dobrý. I kuchař je s faceliftem Letovského statku spokojený: „Ta hospoda je vidět. Když budou vědět, že tu dostanou dobré jídlo, sjedou.“
Ochutnávka dopadne skvěle. „Smažené dršťky jsou neobvyklé, ale super. Tady se něco muselo stát. A jehněčí kolínko se musí dobře dopéct. Fakt mi to chutná, takového jídla u dálnice moc neseženeš. Zajíc načerno? To už dneska skoro nikdo neumí, a přitom dobrý. Super. Mňam, mňam, to je prďák,“ nešetří šéf pochvalami, že je to hostina „jak prase“.
A pokračuje s nimi i v kuchyni, jejíž tým se opravdu snaží. „Je to neuvěřitelná změna proti tomu, co tady bylo první den. Takže na jednu hvězdu to není. Je to totiž na dvě. Mám z vás nefalšovanou radost,“ neskrývá nadšení, že restart se v tomto případě povedl na výtečnou.
Zajeli byste se po zhlédnutí Ano, šéfe! do Letovského statku najíst?
Jak se tu vzpomíná na natáčení?
„Po oznámení, že jdeme do tohoto pořadu, nadšený nebyl nikdo. A ani dnes by do toho nešli, já ale klidně a hned,“ říká spokojeně pan Ludvík.
Na průběhu natáčení ho v podstatě nic nepřekvapilo – až na jednu zásadní věc: „Jak sleduju pořad v televizi, věděl jsem, do čeho jdu. Chápal jsem, že kamery budu mít za zády. Ale nenapadlo mě, že porty budou zapnuté neustále, takže štáb věděl vše, co se děje. To bylo náročné.“
Nic to ovšem nemění na jeho spokojenosti, kam to podnik posunulo: „Celkově jsem rád, že tu Zdeněk byl, nakopl mě k dalšímu fungování. Někam se posouváme. A jsem rád, že to vnímám nejen já, ale i hosté.“ Účast v pořadu by rozhodně doporučil i dalším provozovatelům. „Hodně nám to dalo,“ říká. Kdokoliv to může zajet posoudit, Letovský statek funguje.
A jak se tedy restauraci daří dnes? „Válčíme, co to jde. Návštěvnost se mění, někdy je plno, jindy prázdno,“ konstatuje Ludvík Friebel. Každopádně je rád za stručnější jídelní lístek, také by potřeboval jednoho kuchaře navíc. „Takového, který by pomohl Michalovi, který kuchyni opravdu táhne. To by nám prospělo.“
Jsem ojetější, hodný ale nebudu, láká Pohlreich k Ano, šéfe! Řekl, na co je alergický |
