Pohlreich se loučí s Ano, šéfe! s nostalgií a třemi hvězdami pro putyku

  • 140
Přestrojit do dnešní univerzální podoby interiér i jídelní lístek staré dobré hospody, to nebyl v roce 2015 úplně promyšlený tah nového nájemce hospody Na Kačabce ve staré Hostivaři. Vždyť ta hostila už Masaryka a pamatuje srazy Charty 77, místních spolků či fotbalového týmu.

Navíc tu zdaleka nevaří špatně, vždyť nájemcem hospody i šéfkuchařem je Jaroslav Bejvančický zvaný Bejvák, vyučený kuchař, který svou profesi dělá celý život. A v kuchyni má po boku i šikovné kolegy. Přes poledne proto nemá problém přitáhnout místní na oběd. Pomůže mu šéf nalákat lidi i na příjemné večerní posezení u piva a dobrého jídla?

Díky úctyhodné prvorepublikové historii je na čem stavět, nevaří tu špatně a pivo je jako křen. Sklep z roku 1920 v hloubce 7,5 metru s konstantní teplotou mu jednoznačně prospívá. I šéf si tu s chutí připomene časy, kdy jako dítě při svážení piva obdivoval cestu sudů do sklepa pomocí klasické kladky.

V první řadě majiteli vysvětluje, že je škoda nevyužít staré dobré značky. Je důležité, aby hospoda nebyla jen čistá a sterilní, ale měla také nějakou atmosféru. Právě to je ingredience, bez které se žádný podnik neobejde. A jídlo na jídelním lístku zbytečně nepopisovat cizími názvy s rádoby světovostí, lepší je nabídnout poctivá tradiční hospodská jídla. 

Z moderní hospody se v tomto posledním dílu závěrečné série pořadu Ano, šéfe! - odvysílaném v pondělí večer na Primě - se Pohlreich snaží udělat starý dobrý podnik. A je to pro něj evidentně výzva už proto, že má ke staré Hostivaři i osobní pouto. Jeho tatínek měl roky hospodu u hostivařského nádraží, takže je v těchto končinách jako doma.

Deset let prý stačí

Populární pořad Ano, šéfe! se začal natáčet v roce 2008, o rok později se objevil na obrazovce TV Prima. V závěrečné sérii se s pořadem rozloučil posledními šesti díly, ve kterých se opět snažil nakopnout tápající či neprosperující hospody a restaurace v nejrůznějších koutech republiky.

A tak to vezme z gruntu. Bez skrupulí poradí, co z interiéru vyházet a co naopak dodat, aby to aspoň trochu a v dobrém připomínalo starou útulnou Kačabku. Hlavně pro místní štamgasty. Protože chladný industriální styl v kombinaci se suchými aranžemi na stolech není nic, co by dýchalo pohodou.  

Na rady šéfa tak majitel vsadil na tradici hudebních večerů a historii.„Přesunout je do hospody místo nákupáku,“ zjednoduší polopaticky šéf, co podnik potřebuje. A pragmaticky dodává, že tradice je něco, co nelze nahradit.

A na Kačabce se opravdu snaží. Při „přepadovce“ si šéf nemůže vynachválit obědové menu, kde nechybí klasika v podobě vařeného hovězího srdíčka nebo hovězího na červeném víně, dušeného pěkně do měkka. „Čertovsky dobré jídlo, to už musíš vědět, co děláš,“ hodnotí výkon kuchyně, kde kromě majitele - poctivého kuchaře tělem i duší - vaří i kluk, který v Anglii vařil zednářům, ačkoliv se původně vyučil autoklempířem. A šéf před jeho umem smeká, i když přiznává, že jako z konkurence z Kačabky žádnou radost nemá.

Vstup na Kačabku s předzahrádkou.
Kuchařské umění kolegů z Kačabky Pohlreich ohodnotil hned třemi hvězdami.
Kuchařina má jako řemeslo stále ještě zlaté dno. „A pos.aný víko,“ dodával prý...

Kuchařské umění kolegů z Kačabky Pohlreich ohodnotil hned třemi hvězdami.

S chutí si tu však dá i svůj oblíbený boršč na zahřátí a vdolečky s pošírovanými hruškami jako dezert, jakkoliv ho na sladké zrovna neužije: „Takhle nějak má vypadat jídlo v putyce. Prostý, nekomplikovaný, nandaný bez nesmyslů. Co víc si můžeš přát,“ konstatuje a uděluje tři hvězdy. To je na obyčejnou putyku výkon. 

A s potěšením lze konstatovat, že to nebyl výkřik do tmy, ačkoliv od poslední šéfovy návštěvy s kamerou už nějaký čas uplynul. Potvrzují to místní, kteří sem i aktuálně chodí na oběd opravdu s chutí. Do stovky se tu sice nenajíte, musíte nějakou tu desetikačku přihodit, ale zato se pomějete. Což se cení. 

Zatím tedy tým z Kačabky drží laťku nastavenou poměrně vysoko a potvrzuje, že řemeslo pořád ještě zlaté dno má. „Přestože, jak říkával můj tatínek, má pos.aný víko,“ loučí se s úsměvem šéf. S Kačabkou i s pořadem, kterému za deset let natáčení po českých, moravských i slezských hospodách dokázal vtisknout vlastní, naprosto nezaměnitelnou tvář.