První náznaky mechanizace řezání dřeva v lese se objevily už v polovině 19. století. Trvalo však ještě dalších sto let, než vznikl řetěz, který se v obměnách používá dodnes. První náznak dnešního pilového řetězu se objevil v roce 1858, kdy Harvey Brown na patentovém úřadě v New Yorku představil “nekonečný řezací mechanismus” s výměnnými zuby. V podstatě se jednalo o pásovou pilu poháněnou řemenem, na které bylo možné měnit jednotlivé zuby.
Tento vynález o pět let později vylepšil George Kammerl, který zuby posunul na vnější okraj. Kammerlova verze však neměla příliš dobře řešenou vodicí část a tak se neujala. Obě verze už se dají považovat za předchůdce pilového řetězu, jak ho známe dnes.
Ve druhé polovině 19. století se ve Spojených státech objevil minimálně tucet patentů v souvislosti s pilovým řetězem, ale žádný z nich stále nebyl použitelný pro každodenní těžbu v lese. Poprvé až v roce 1871 se objevil návrh parně poháněné pily, která byla (na tehdejší dobu) mobilní. Ačkoliv panovaly určité pochybnosti o efektivitě tohoto návrhu, skupina vizionářů v něm viděla budoucnost.
V roce 1905 byla v Californii testována první řetězová pila poháněná benzinovým motorem. Ačkoliv jméno vynálezce není známé, události se účastnily desítky dřevorubců. Pila využívala námořní motor chlazený vodou, který poskytoval dostatečný výkon pro přeřezání kmenů, které měly i přes tři metry v průměru. Už jen zdolání stromů takového obvodu bylo velkým úspěchem.
První mobilní pila
Další z vynálezců, Charlie Wolf, strávil 10 let studiem problematiky pily a pilového řetězu a v roce 1920 představil v rámci svých patentů první, skutečně mobilní řetězovou pilu s elektrickým motorem. Pila byla poháněna přenosným generátorem a byla dostupná ve třech velikostech.
Kromě malého a výkonného motoru bylo třeba vyřešit i efektivní pilový řetěz. Wolfův řetěz měl dvě řady zubů, které bylo možné vyměnit. Celý řetěz se mohl pohybovat v obou směrech a využívat řady zubů rovnoměrně. Díky tomuto vylepšení bylo možné používat kratší řetězy a řetězky s menším průměrem. Docházelo tak k menšímu tření, únavě materiálu a nebyl potřeba tak velký výkon.
Přestože byly Wolfovy vynálezy obrovským krokem kupředu, velká část dřevorubců tyto novinky a mechanizaci odmítala. Co bylo podle nich dobré pro jejich otce a dědečky, bylo dobré také pro ně. Mezi dřevorubci také panoval strach z toho, že je nahradí stroje.
Kvůli tomu byly Wolfovy pily používány převážně mimo les – ve stavebnictví, armádě, při práci v dolech a stavbě železnic nebo lodí. Ačkoliv měl Wolf z počátku monopol, tak ve Spojených státech i v Evropě se objevovali konkurenti, kteří věřili, že časem se tyto vynálezy dostanou i do lesa.
Joe Cox a nenápadná larva
Většina vylepšení na pilách se odehrávala na lištách a řetězkách. Samotné řetězy však stále nebyly tím pravým. Běžné zuby trhaly vlákna dřeva a řez nebyl čistý. Také docházelo k větším ztrátám materiálu, řezání trvalo příliš dlouho a zuby na řetězu se musely až moc často ostřit.
Právě v tu chvíli přichází na scénu Joseph Buford Cox. Původně se živil jako strojník na železnicích, opravoval i auta a autobusy. Za tu dobu se naučil hodně o motorech, svařování a dalších věcech, díky kterým se dostal i ke stavbě plynovodů nebo továren.
Ačkoliv neměl vzdělání, byl velmi zdatný a vše se sám učil během praxe. A když se se svým bratrem přestěhovali do Oregonu, objevili úplně nový svět dřevorubců a těžby dřeva. Cox poznával práci místních dřevorubců a jednoho dne měl možnost vyzkoušet motorovou pilu, která využívala motor z motorky a pohybovala se na vozíku.
Efektivita pily byla špatná a i s ruční pilou se strom přeřezal rychleji. To Coxovi přišlo zvláštní a tak začal zkoumat příčinu. Řešení hledal přímo v přírodě, kde narazil na tesaříka (Ergates Spiculatus). Jeho larvy v kmenech stromů vykousávají tunely a dřevo mění v prach bez ohledu na to, jestli je živé nebo suché.
Cox strávil hodiny pozorováním larev tesaříků a všiml si, že mají dvě velká kusadla, kterými se přes dřevo neprokousávají přímo rovně, ale ze strany na stranu. Na základě pozorování tesaříků Cox vyprojektoval nový typ řetězu, který, stejně jako larva tesaříka, řezal ze strany na stranu a ne přímo rovně. Výsledkem byla mnohem delší výdrž řetězu bez nutnosti ostření a rychlejší řezání.
Joe Cox svůj řetěz nechal patentovat a v roce 1947 založil společnost Oregon Saw Chain Corporation, která ze začátku fungovala ve sklepě jeho domu. Postupně řetěz testoval na různých druzích dřev a vylepšoval ho. V prvním roce Cox prodal řetězy za 300 000 dolarů a postupně odstraňoval nedostatky pro použití v lese. Jeho firma stále rostla a později se musel několikrát stěhovat a zaměstnávat více lidí. V roce 1955 prodeje firmy dosahovaly už sedm milionů dolarů.
V roce 1957 se řetězy Oregon prodávaly do celého světa. Kvůli tomu se změnil i název firmy na Omark (zkratka pro Oregon trademark). Řetězy však stále byly označovány jako Oregon. Roku 1980 v Omark Industries už pracovalo téměř 4 500 zaměstnanců a výroba probíhala v 17 továrnách v pěti zemích po celém světě.
V dnešní době jsou pilové řetězy Oregon nejrozšířenějšími na světě. Používají je jak profesionální těžaři, tak hobby uživatelé na chalupách, zahradách, dělníci na stavbách nebo profesionální hasiči. Téměř všechny dnes používané pilové řetězy využívají tvar řezacího zubu Oregon, který vynalezl právě Joe Cox.
Původní článek je redakčně zkrácen a najdete ho na webu Oregonobchod.cz.
