Když se Michal Svoboda vrací na úplný začátek své cesty, vzpomíná na školní dotazníky budoucího povolání: „Absolutně nevím proč, ale tehdy jsem tam napsal sklář.“ Fascinace materiálem v něm rostla i díky dětskému sbírání šumavských sklíček v řekách.
Rodina ho však nejprve nasměrovala na obor zubní laborant. Během studia se zamiloval do spolužačky, která chtěla jít na stomatologii. Jelikož byl zubařem i jeho otec, volba byla jasná. V ordinaci ho dodnes nejvíce naplňuje uplatnění fantazie u nejtěžších případů: „Hrozně mě baví, když přijde člověk, se kterým už si nikdo neví rady. Odejde, sice po roce, a má úsměv. Napevno a funguje to.“
Návrat ke sklu a založení vlastní hutě
Myšlenka na sklářství se v jeho hlavě znovu rozhořela ve chvíli, kdy byl zavedeným zubařem s našetřeným kapitálem. Zásadní bylo setkání se jmenovcem a zkušeným sklářským mistrem Tomášem Svobodou: „Říkal: Hele, tak tu sklárnu otevřeme. Já tam dám know-how, ty tam dáš kapitál a uděláme to.“
Nejlepší výtvory z lega. Od rekordní věže až po fotbalový stadion |
V roce 2021 koupili objekt v Hrádku u Sušice a založili huť Liběnka, pojmenovanou po Tomášově manželce. Michal k rozhodnutí s úsměvem dodává: „Když chlap touží po sklárně, tak v tajnosti po ní furt touží, dokud ji nemá. To je prostě chlapská přirozenost.“
Pokora k řemeslu a ruční výroba
Ačkoliv byl z ordinace zvyklý na jemnou manuální práci, žhavý materiál ho hned v úvodu naučil velké pokoře: „Ego a pýcha musí hodně stranou. Nás amatéry nutí to sklo, abychom ho poslouchali.“
VIDEO: Kdysi ho v práci dusili. Teď je to uznávaný expert na obnovu vitráží |
Huť vyrábí autorské nápojové sklo, vázy i drobné suvenýry, ale sériové zakázky odmítá. Práce s píšťalou je proces plný soustředění a rychlosti: „Tam se musí pracovat – to není moje věta, ale oni říkali – rychle, ale pomalu. Čekat, až je sklo připravené, ale pak musíš bejt strašně rychlej, protože zamrzne.“
Smysl práce a výhled do budoucna
Provoz hutě financuje z dentální praxe a bere ho jako koníček, který mu dává unikátní možnost nezávazného kontaktu s lidmi: „V zubárně se mě všichni bojí, chtě nechtě. Kdežto tady nikdo neví, že jsem zubař... a jsem prostě podržtaška, špinavá, a mě to hrozně baví.“
Přes den řídí fekální vůz, ve volném čase je geniálním kovářem |
Sklárna je otevřená veřejnosti bez vstupného a pořádá workshopy. Výhled do budoucna řemesla však Michal Svoboda vidí střízlivě až skepticky: „Pokud chcete vidět sklářství, jděte v tomhle desetiletí, protože postupně zanikne. Mistři umírají a nový to dělat nechtějí. Za 20 let už to nebude.“
