Země původu:
Švýcarsko
Zařazení:
FCI sk. VI - honiči a barváři
Standard č. 59
Historie:
Plemeno patří do skupiny švýcarských honičů a při lovu se používá víc než tisíc let. Údajně se začalo chovat v horských údolích okolo města Bernu a využívalo se zejména při lovu srnčí zvěře. Obrazy švýcarských honičů z 11.století je možné vidět v Curyšské katedrále. K nám se plemeno dostalo teprve nedávno, má ale pro svoji povahu a půvab stále více příznivců.
Povaha a chování:
Elegantní a ušlechtilý bernský honič patří mezi lovecká plemena. Charakterizuje jej výborný nos (kvalita čichu), vytrvalost a ovladatelnost. Je to ale honič každým coulem a zájem pronásledovat zvěř mu nechybí. Je to plemeno, které pracovalo ve smečce a nemá tedy sklony ke rvačkám s ostatními psy. Svoji rodinu velmi miluje a hlídá, od cizích lidí si většinou udržuje odstup, není ale vůči nim agresivní. Zdánlivě uzavřené plemeno umí být radostné a hravé a svým lidem dělá tu nejlepší společnost.
Vzhled:
Středně velký pes, který je výkonný a odolný. Patří mezi čtyři variety švýcarského honiče. Má hladkou a krátkou srst, která je nejjemnější v oblasti uší a a na hlavě. Bernský honič je bílý s různým vyjádřením černé barvy (plotny, sedlo apod.). Měří do 59 cm.
Průměrný věk:
13 - 15 let
Péče:
Bernský honič patří mezi středně velká plemena. Jeho výživa by měla být přizpůsobena fyzické a psychické zátěži. Jinak je třeba krmit psa pracujícího v horské honitbě a jinak psa doprovázejícího svého pána na městských procházkách. Krátká srst nepotřebuje úpravu a zcela postačí ji občas vykartáčovat. Pozornost je třeba věnovat zevním zvukovodům psa. Dlouhé, jemné a do "vývrtky" utvářené ucho funguje jako vějíř, který nahání stopujícímu psovi všechny pachy až pod nos. Zároveň ale uzavírá zevní zvukovod, kterému nedostatek vzduchu nesvědčí. Uši bernského honiče je třeba občas vyvětrat a vyčistit.
Chovatelský klub:
Klub chovatelů švýcarských honičů
