Dvojzápas rozehrají v Uherském Hradišti, odkud se před 14 lety Klimková vydala do světa, aby se letos vrátila jako nová trenérka národního družstva žen.
Známé prostředí si užíváte, že?
Jsem spokojená. Doma je doma. Bydlím v Čechách, a když slyším moravštinu, tak mě to zahřeje u srdíčka. Díky tomu, že holky hrály v týdnu evropské poháry, jsme se mohly setkat už v neděli. Slovácko je malé, všichni se známe. V úterý mě tady potkal při obědu borec z Kyjova. Hned mě zdravil. V kuchyni pracuje přítel sestřenčiny dcery.
Jak vám vaří?
Poprvé v historii ženské fotbalové reprezentace máme vlastního kuchaře. Nemůžeme si ho vynachválit. Holky o tom dlouho snily. Jak se vyměnilo vedení svazu, tak nás podporují, snaží se, i když nedostaneme všechno, jsou tam pořád limity
Nejsem jen holka z děcáku. Fotbal a armádu mám jako terapii, říká Bolfíková |
Jak často jste se předtím dostala domů?
Na Slovácko málo. Když trénovali v Hradišti kluci, které jsem znala, občas jsem se za nimi jela podívat. A jak se všechno změnilo, je to vzdálenější. Pořád je to ale moje srdcovka. Celý kemp jsem začala slovy: Tož vítajte na Moravě!
A co Otrokovice, kde jste v roce 1995 v tehdejším Compexu začínala?
Tam se dostanu ještě méně. Ale mám rodinu v Napajedlech, kam jezdím pravidelně. Nicméně pořád jsem ve spojení s panem Kvapilem (bývalý šéf Compexu Otrokovice), jeho vnuk Michal dělá na svazu.
Uherské Hradiště, kde to dokonale znáte, jste za dějiště utkání vybrala vy?
Nebyla to jen moje práce. V týmu je spousta holek, které ve Slovácku začínaly. A letos jsme hrály pořád v Čechách – České Budějovice, Ústí nad Labem, Chomutov. Už to chtělo jet na Moravu a Slovácko je velmi vstřícné ženskému fotbalu. Chtěli nás tady, skočily jsme po tom jak po uzeném. Je potřeba, abychom ženský fotbal propagovaly i na Moravě.
Trénovaly jste v Hluku, Ořechově. Nechybí vám Modré hřiště?
Bylo by to ideální. Ale nejezdíme daleko. Nedělní odpolední trénink v Ořechově jsme otevřely a překvapilo mě, že se na nás lidi přišli podívat.
Jitka Klimková, trenérka české ženské reprezentace
Jak velký fanklub budete mít v hledišti?
U nás v Moravanech se vyprodal celý autobus a pan Růčka přiveze na zápas 53 lidí. Také mě hodně potěšilo, že bývalé hráčky Compexu a Slovácka, a je jich asi 85, přijdou také. Daly jsme jim lístky. Je to odměna za jejich práci, protože ony to všechno začaly. Bude fajn vidět bývalé spoluhráčky, holky, které jsem trénovala.
Bude pro vás zavazující, že hrajete doma?
Pro mě je to příjemné. I holkám se hraje lépe, když jsou na stadionu lidi a ženou je. Na první letošní zápas do Budějovic jich přišlo přes dva tisíce a opravdu byli hluční. Hodně nás tlačili a byl to jeden z našich nejlepších výkonů. Věřím, že nám fanoušci pomůžou i v Hradišti, aby se nám hrálo dobře, aby vytvořili dvanáctého hráče na hřišti.
Jakým soupeřem je Rakousko?
Velmi silné, probojovalo se na Euro. Mají zkušenější tým než náš, přes osmdesát holek hraje v zahraničí, v Německu, Anglii, Itálii. Většina našich holek je z české ligy, jejíž kvalita je oproti třeba bundeslize hodně rozdílná.
Ale i český ženský fotbal jde nahoru, ne?
Vývoj tady je. Už jen zázemím. Sparta, Slavia podporují ženské týmy. Holky jsou profesionálky, jsou placené. Už to není tak, že odpoledne si zahrají fotbal po práci. Jenže to jsou jen dva kluby. Slovácko se drží na třetím místě, ale podmínky se nedají porovnat. Liberec se tlačí nahoru, ale pak je tam velký skok a to ženskému fotbalu ubližuje. Holkám chybí pravidelné těžké zápasy, které by je nutily se rychleji zlepšovat.
Vyprodaný Eden? Žádné sci-fi. Ženskou ligu ale brzdí malá konkurence, říká Pešír |
Je to hlavně o financích?
V Česku je pořád fotbal zafixovaný jako mužský sport. To už ve světě neplatí. Jasně, ženský sport není jako mužský. Nemáme takové kondiční předpoklady, ale také holky umí kopnout do balonu a hrají dobře. To je zastaralý způsob myšlení. Nemine nás to, ale je to pomalé. Ale když se do toho šlápne, jako třeba v Liberci, je vidět obrovský progres. Ženský fotbal má obrovský potenciál a je jen na nás, jestli se bude rozvíjet pomalu, nebo rychle. Chceme, aby se česká liga pořád zlepšovala, aby týmy ze spodku tabulky byly konkurenceschopné těm z vrchu. A nejlepší holky musí stejně ven.
Proto je důležitý postup do áčkové Ligy národů?
To je klíčové. Zápasy proti Švýcarsku, Ukrajině jsou pro nás zkouškou. Musíme makat, valit, jezdit. Jestli se chceme probojovat na mistrovství světa, musíme hrát takové duely. Hrály jsme proti Albánii, Chorvatsku, které se také zlepšují, ale intenzita hry je jiná.
Trénovala jste v USA, v Austrálii, Nový Zéland na mistrovství světa. Jak vás berou hráčky? Vzhlížejí k vám?
Ke mně? Vždyť su děvčica z Moravan. (smích) Jsem trenérka, je mezi námi zdravý vzájemný respekt. Holkám jsem nabídla tykání, ale všechny až na Kláru Cahynovou mi vykají. Tu znám odmala, trénovala jsem ji. Pamatuji se, když k nám do žen Slovácka přišla z chlapeckého týmu, hned jsme si řekli, že to někam dotáhne. Měla talent a velmi dobře s ním naložila. (nyní hraje ve Španělsku - pozn. aut)
Jste na hráčky hodnější, nebo přísnější?
Snažím se to vybalancovat. Jsem pozitivní člověk a ráda chválím. Když ale vidím, že to nefunguje, zvýším hlas.
Zapojíte se ještě aktivně do tréninku?
Ne, už do toho jenom kecám. (úsměv) Jsem stará baba.
Jitka Klimková, nová trenérka české ženské reprezentace
Je rozdíl trénovat ve světě a českou reprezentaci?
Kultury jsou odlišné, musíte je navnímat. Tady jsem nemusela, vracela jsem se domů. Věděla jsem, jaká česká povaha. Je to jiné.
V čem konkrétně?
Asi v drajvu a ambicióznosti. V Americe jsou holky jedna jako druhá, všechny strašně ambiciózní. Tady je spousta holek spokojených s tím, co mají. Někdy se hledá zbytečně důvod, proč by to nešlo, než aby se zaměřilo na způsob, jak by to šlo. To je česká nátura. Ale chuť a touha, aby se to zlomilo a dostaly jsme se na velký turnaj, nechybí.
Kvalifikovat se na Euro nebo mistrovství světa je klíčové, aby ženský fotbal v Česku konečně prorazil, že?
To by strašně pomohlo propagaci českého fotbalu, Česku, holkám. Otevřelo by jim to dveře do světa. To by byl zlom. Děláme všechny kroky proto, abychom se do Brazílie v roce 2027 dostaly.
Jakou máte šanci?
Poslední mistrovství na Novém Zélandu a v Austrálii se poprvé hrálo s 32 týmy. Ale kvalifikovat se na šampionát je ze všech federací nejtěžší z Evropy. Když jsem vedla Zéland, tak bychom, když to řeknu drze, postoupily i s béčkem. To je jeden turnaj v Oceánii, kde vyhráváš 10:0, 6:0. My jsme navíc jako pořadatelé měly jistý postup. Před startem šampionátu jsme se připravovaly společně devět týdnů, čtyřikrát týdně na hřišti. Také to tak dopadlo a naše výkony byly hodně kvalitní.
Mamka mě posílala ze hřiště k vařečce. Klimková o předsudcích a návratu domů |
Smlouvu jste měla do mistrovství světa v Brazílii v roce 2027. Proč jste ji v půlce rozvázali?
Byla jsem kvůli některým věcem odstavená od týmu, ale po vyšetřování jsem byla očištěná s tím, že se k němu můžu vrátit. Ale už jsem cítila, že důvěra je narušená, takže jsem se domluvili i s federací, že bude nejlepší, když tým po třech a půl letech převezme někdo jiný.
Měla jste pak i nabídky z jiných federací?
O něčem jsme se bavili, ale já jsem si byla jisté, že chci domů. Lákalo mě to zpátky. A speciálně když jsem byla tak daleko. Z Nového Zélandu mi trvalo dva dny, než jsem se dostala do Česka. Říkala jsem si, že už je na čase. A jak se to přihodilo s Karlem (Rada, předchozí trenér českých žen), ani mě to nenapadlo. Odešel po osmi letech, vždycky jsme spolu dobře vycházeli a fandila jsem mu. Před Vánoci začali volat ze svazu a když jsem dostala nabídku, věděla jsem, že chci. Měla jsem ještě smlouvu na Novém Zélandu, ze které jsem se musela vyvázat.
Byl pro vás návrat ze světa do Česka náročný?
Věděla jsem, že se vrátím. S tím jsem šla do zahraničí, že pak budu chtít prodat svoje zkušenosti, co jsem se ve světě naučila. Nastal čas, padesátka na krku.
Co jste si přivezla ze světa?
Obrovské zkušenosti. Naučila jsme se, jak pracovat s realizačním týmem, protože na Slovácku jsem byla víceméně sama. Odcházela jsem jako velmi nezkušená trenérka. Naučila jsem se, jak se chovat na hřišti, mimo něj, jak dostat z týmu co nejvíce. Že ne vždy budou všichni spokojení. Na začátku trenérské kariéry mě to trápilo. Na hřišti může jenom jedenáct hráček, ale když všechny holky rozumí své roli, že jsou stejně důležité v týmu, to je kouzlo koučingu.
Jitka Klimková vedla přes tři roky ženskou reprezentaci Nového Zélandu. I na mistrovství světa 2023.
Ve světě jste pracovala u různých reprezentačních výběrů. Nechybí vám klubová práce?
Jsem na to zvyklá. I mezi srazy jsem hodně zaměstnaná. Navštěvuju kluby, hráčky, sleduji je, mají individuální plány, dívám se, jak se zlepšují ve svých týmech. Jsem hodně aktivní. Že jsme nehrály čtyři měsíce zápas, neznamená, že jsem měla volno. Trénování v klubu i v reprezentaci je nekonečný příběh. Musíš pořád valit. Nemůžeš si říct: Mám hotovo. Pořád se dá něco zlepšovat. Jsem pracovitá. Nezastavím se. Když teď byla čtyři měsíce pauza, čtyřikrát více jsem se těšila na sraz. Obrovsky mi to chybělo. Po tomto se sejdeme zase za tři týdny.
Čím se bavíte ve volném čase?
Miluji přírodu. Jezdím na kole. Těším se na zimu, až si zalyžuji.
Tak to vás musel Nový Zéland nadchnout.
Bydlela jsem v Aucklandu a na jižní ostrov, kde je většina přírodních krás, jsem se dostala jednou.
