„Zjistila jsem to, až mi to řekl taťka, který to sleduje, zatímco já moc ne. Netušila jsem, že už jich je tolik. Nehraju fotbal, abych se s někým poměřovala, kdo má více utkání. Ale je to hezké. Doufám, že nějaká ještě přidám,“ přeje si zlínská rodačka. „Je to fajn pocit a ještě raději bych byla, kdyby ten zápas byl úspěšný.“
125 utkání, to už je pořádná porce. Snila jste o tom někdy?
Nikdy by mě to nenapadlo, že se to stane. Každý zápas za národní tým je pro mě svátek. Také byly pasáže, kdy jsem nehrála a zase se dostávala zpátky.
Končit se vám ještě nechce, že?
Ne a ani to nemám přesně naplánované. Jsem zdravá, daří se nám v klubu, bylo by škoda teď končit. Vyprší mi v Realu smlouva a počítám, že jednu ještě podepíšu, jen zatím nevím kde. A v reprezentaci pořád doufám, že to zakončím nějakým větším úspěchem.
Fanzóna i autogramiáda VotíkovéÚvodní zápas českých fotbalistek o postup na mistrovství světa 2027 proti Walesu se hraje v úterý v Uherském Hradišti od 18.30 hodin. Součástí bude fanzóna uvnitř stadionu a autogramiáda brankářky Báry Votíkové. |
Co vás žene dopředu?
Mám fotbalový sen a tím je účast na velkém turnaji.
Vrcholem by mohlo být mistrovství světa v Brazílii příští rok?
Neupínám se k tomu, ale kdyby to vyšlo, byla by to ta nejsladší tečka, kterou bych si mohla přát. Postup by byl skvělý. Ale o konci ještě mluvit nechci.
Zmínila jste svého tatínka Václava, který hrával ve Zlíně. Je pyšný na úspěchy své dcery?
Fandí mi i mamka s bráchou, babička. Na rodinu mám velké štěstí. Ale je pravda, že taťka je největší fanoušek. Dívá se na všechny moje zápasy i ve španělské lize. Je první, kdo je komentuje. Je můj celoživotní trenér. Bez něj, bez rodičů, bych se tak daleko nedostala.
Mohla jste se ve vaší fotbalové rodině kopání do míče vyhnout?
Mamka s tím trošku bojovala. Ve Zlíně mě dala na házenou, ale asi po druhém tréninku jsem jí řekla, že tam chodit nebudu, že mě to nebaví a od té doby jsem byla každý den na fotbale. Bylo to i tím, že jsem měla bráchu a pořád jsme hráli fotbal, i s tátou. Na sídlišti jsme chodili kopat ven s dalšími kluky. Odmalička jsem to měla dané.
Kluci si hrají na Messiho, Ronalda. Na koho jste si hrála vy?
Naše rodina miluje Arsenal, takže to byli Thierry Henry, Vieira, Bergkamp. Pak samozřejmě Češi, Nedvěd byl mým vzorem, v paměti mi utkvělo Euro 2004 v Portugalsku.
Dvě tváře, jedna síla. Nová kampaň ženské repre ukazuje fotbalistky netradičně |
První zápas za ženskou reprezentaci jste odehrála v osmnácti proti Nigérii. Jak se od té doby ženský fotbal v Česku posunul?
Liga se zkvalitňuje, Sparta, Slavia do toho dávají spoustu peněz, za nimi Liberec, Slovácko. Ale pořád nám chybí to nejdůležitější, postup na závěrečný šampionát, který by mohl v Česku vyvolat boom ženského fotbalu. Už je načase.
Co tomu chybí?
Se Švýcarskem (Euro 2022) scházelo v play off jen to štěstí, prohrály jsme na penalty. S Portugalskem (Euro 2025) to bylo podobné. Říká se, že holky by měly chodit hrát do ciziny, ale teď je to čím dál tím těžší. Nesmíme si nechat ujet vlak, protože okolní země se hodně zlepšují.
Nezdar s Portugalskem jste obrečela. Tak vás to vzalo?
Když jsem teď viděla dokument o slávistkách, kde ten zápas holky zmiňovaly, nebylo mi to příjemné. Fakt jsem věřila, že postoupíme, měly jsme skvělou partu. I když byly Portugalky favoritky, byly jsme blízko. U nich jsme uhrály remízu, doma jsme pak nešťastně prohrály 1:2. Musím přiznat, že mě to hrozně dlouho drželo a pořád mrzí.
Cesta do Brazílie skrz Ligu národů a následné play off je dost trnitá. Viděla jste ji?
Ani to raději nechci vědět. Naším prvním cílem je postoupit zpátky do Ligy národů A, a play off je hrozně daleko. Teď potřebujeme zvládnout doma Wales a pak Albánii. Nemá cenu se zabývat tím, co by mohlo být v září, když je začátek března.
Podruhé v krátké době budete hrát v Uherském Hradišti. Je příjemné být doma?
Jsem úplně šťastná. Můžu se vidět s rodinou, kamarády. Hlavně se vracím na Slovácko, kde jsem fotbalově vyrůstala, miluji to tady. Lidi nám fandí. Také trenérka Jitka Klimková to tady má ráda. Podzimní zápas s Rakouskem nám v Hradišti vyšel herně i výsledkově.
Zmínila jste Jitku Klimkovou, která je už více než rok trenérkou ženské reprezentace. Co změnila?
Každý trenér má to svoje. Jitka má zkušenosti z Ameriky, Nového Zélandu. Chce po nás jiný styl. I proto si to chvíli sedalo. Jinak tým funguje podobně, realizák je stejný. Je to i na nás hráčkách, protože jsme v tom loni trenérku trochu nechaly, a je čas to zlepšit celkově.
Předtím vás osm let vedl Karel Rada. Je rozdíl, když dívčí tým koučuje žena, nebo muž?
Asi v tom, že Jitka tolik nekřičí, což je dáno už jen silou hlasu. Karel ho dokázal zvýšit.
K trenérce budete mít i lidsky blíže. Můžete se svěřit s tím, co byste trenérovi neřekly?
Jasně. V tom je komunikace snadnější, hlavně pro mladší holky. Já jsem ji měla už ve Slovácku, takže jsem ji znala. Trenér Rada měl asistentku, za kterou jsme mohly přijít.
Vnímáte, že se vaše role v reprezentaci s léty proměňuje?
Mám větší zodpovědnost, chtěla bych prodat zkušenosti, kór když hraju v zahraničí, a daří se nám s klubem. Nároky na můj výkon jsou vyšší, jsem za to hrozně ráda.
Také jste dostala kapitánskou pásku.
Zase to zvýšilo moji zodpovědnost za řízení týmu, i mimo hřiště, s čímž nemám problém. Novinka to nebyla, dělala jsem kapitánku, když se zranila Petra Bertholdová.
Klára Cahynová proti Rakousku.
Pátou sezonu hrajete ve Španělsku, Sevillu na jihu jste po třech letech vystřídala za San Sebastian na severu. Je to velký rozdíl?
Obrovský, ani jsem nevěřila, že bude až takový. Jsou to dva úplně jiné světy, lidi, život. Naučila jsem se španělsky, Baskové mluví euskarou, které vůbec nerozumím a ani jsem se ji nezkoušela naučit. Přirovnala bych ji k maďarštině. Holky se tak mezi sebou baví, naštěstí trenér je z Madridu a mluví španělsky.
Za Bilbao mohou hrát jen Baskové. Jak je to v ženském fotbale?
V Bilbau to platí i u žen. V Realu Sociedad jsou také rádi, když mají v týmu hodně odchovankyň, ale jsou otevření příchodu holek ze zahraničí nebo z jiných částí Španělska.
Baskové jsou svébytným národem, který se snaží držet odstup od Španělska. Jak to vnímáte?
Třeba když se hraje derby Bilbaa proti Realu Sociedad, je týden před zápasem jiný. Pro oba je to nejdůležitější utkání v celé sezoně. Baskové neradi odcházejí do jiných týmů, když můžou hrát za Bilbao nebo Real Sociedad, jsou nejšťastnější. Dodržují tradice, festivaly. Rádi zmiňují, že jsou z Baskicka. O odtržení od Španělska se už tolik nemluví, protože o to stojí i Katalánsko.
Zůstávám ve Španělsku. Fotbalistka Cahynová poprvé o svém konci v Seville |
Co španělský reprezentant Mikel Oyarzabal, který hraje ve vašem klubu?
V Seville jsme se s chlapy tolik nepotkávali. V Realu Sociedad více, jsme v jednom tréninkovém centru. Je tam kapitánem několik let, a tak to má i naše kapitánka. Jedno z pravidel je, aby pásku nosili Baskové. Fajn kluk, obyčejný. Dostává pravidelně nabídky odjinud, ale žádná mu nestojí za to, aby San Sebastian opustil.
Chodíte i na mužské zápasy?
Každá hráčka má vstupenku na každé utkání. Někdy se mi nechce, když třeba hrají s Getafe nebo pozdě večer. Chlapi se na nás chodí také dívat, je to vzájemné. Barcelonu nebo Real Madrid nevynechám, přece jen je to zážitek.
Jaké máte podmínky v klubu? Lepší než v Seville?
V celém Španělsku jedny z nejlepších spolu s Barcelonou. Stadion postavili jen pro holky. Jedna budova v tréninkovém centru patří jen nám, je tam jídelna, posilovna, regenerace. Jsme jak princezny. Máme všechno nachystané, pečuje o nás tým doktorů, fyzioterapeutů, analytiků. Všude cestujeme letadlem, den před zápasem spíme na hotelu. Staráte se jen o svůj výkon, konkurence je veliká.
Sportovně jste si také polepšila?
Proto jsem do Realu přestoupila. Nadchla mě klubová vize. Chtějí skončit do třetího místa, aby mohli hrát Ligu mistrů, a teď jsme třetí s odstupem 11 bodů na Tenerife.
Jako jediné jste porazily ve španělské lize suverénní Barcelonu.
To doteď nechápu a myslím, že ani holky z Barcelony to nechápou. Nejsou zvyklé prohrávat, jsou nejlepším týmem na světě. Zaparkovaly jsme autobus, kopaly penaltu. Trenér do nás vtloukl víru, že je můžeme porazit. Je to jeden z nejhezčích okamžiků mé kariéry.
Klára Cahynová v dresu Realu Sociedad.
Jak jste na tom finančně? Před pár lety fotbalistky ve Španělsku stávkovaly za vyšší platy.
Úspěchy národního týmu, který vyhrál mistrovství světa, a Barcelony, která vyhrála Ligu mistrů, pomohly, aby se podmínky v celém Španělsku zlepšily. Ale pořád zaostávají za anglickou ligou, hlavně v menších týmech se nemají tak dobře jako v Anglii.
Pozici v týmu máte pevnou, každý zápas hrajete 90 minut. Jak těžké bylo si ji vybudovat?
V létě přišel nový trenér. Měla jsem trochu strach, jak to bude, ale i jeho jsem přesvědčila, že si zasloužím být na hřišti. Sestavou přitom docela točí až na nás tři střeďačky.
V kádru jste jen tři cizinky. Jak vás berou místní hráčky?
Hezky. Už jsem uměla španělsky, takže jsem zapadla rychleji než v Seville. Neberou to tak, že jim kradu místo, ale přináším něco, co ony nemají. V soubojovosti, fyzickém stylu hry jsem jiná.
Jaký je život ve Španělsku?
Moc hezký. Jsem tam šťastná. Svítí tam pořád sluníčko, ne jak tady. Už teď je tam dvacet stupňů. Přes zimu deset, občas zaprší. Když máte blbý den, jdete na pláž, posedíte na slunci. Život mi tam vyhovuje.
Budete v Realu Sociedad pokračovat?
Nabídek mám více, ze Španělska, Anglie, Ameriky. V březnu se musím rozhodnout, po srazu si s agentem sedneme a dáme to dohromady. Musela by přijít top nabídka, abych nad ní uvažovala. I prodloužení smlouvy, které mi klub nabídl, by krokem zpátky nebylo. Dovedu si to představit. Život v Evropě je fajn, nejsem daleko od Česka, rodina za mnou může kdykoliv přiletět. A španělský styl fotbalu mi sedí.
