„Na motorce jezdil nejen Jitky táta, ale i strýc a brácha. A ona je s maminkou doprovázela na závodech. Eda byl akční. Šéfoval místnímu Automotoklubu Svazarm, který pořádal závod Slovácký okruh. U Jitky ale zvítězil fotbal,“ vypráví Miroslav Moravanský, starosta Moravan, vísky poblíž Kyjova, kde Klimková vyrůstala.
Najdete zde spolek dobrovolných hasičů, Sokol, mužský i ženský pěvecký sbor, motoristický závodní tým, který před 23 lety založili bratři Klimkovi, a samozřejmě fotbalový oddíl.
„Jitka dělá naší malé obci skvělou reklamu, jsme na ni pyšní. Ať už trénuje ve Slovácku, v USA, Austrálii, na Novém Zélandě nebo teď u nároďáku. V létě přijela na Sraz rodáků, oslavy 700 let naší obce, tak jsme si spolu dali pivko,“ usmívá se starosta.
Právě v Moravanech si poprvé začala s kluky čutat do balonu. Později kopala v ženském druholigovém celku Sokol Čejč. Pak si zkusila slovenskou ligu ve Slávii Holíč.
Má dokonce osm startů za slovenskou reprezentaci, k nimž poté přidala dva za českou. Od roku 1995 oblékala dres Compexu Otrokovice, týmu nejvyšší české ženské soutěže.
„Už když jsem ji viděl poprvé, tušil jsem, že z ní něco bude. Měla v sobě neskutečný zápal a energii. Je typ člověka, který je všude hned doma, umí s lidmi, velmi brzy se stala hnací silou mančaftu a podílela se i na trénincích,“ vzpomíná Ladislav Kvapil, tehdejší šéf ženského fotbalu v Otrokovicích.
Ženskou reprezentaci povede Jitka Klimková. Trénovala v USA i na Zélandu |
Klimková nastupovala v záloze. „To bylo její. Střed pole, rozehrávka, kvalitní levá noha. Dobře četla hru. A uměla nás vyhecovat, byla i kapitánkou,“ líčí její tehdejší spoluhráčka Ivana Chmelová, dívčím jménem Dudová.
Rychlost s balonem nahrazovala rychlostí myšlení. Ovšem už během hráčské dráhy ji to táhlo k trenéřině. Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci, obor Trenérství a sportovní management. Udělala si trenérskou licenci a začala vést ženské béčko Otrokovic.
V roce 2004, ještě než dovršila třicet, se stala hlavní trenérkou áčka. O dva roky později klub z Otrokovic přešel pod Slovácko.
A její rodiče rádi prolínali motorkářské závody s fanděním u klandru kolem fotbalového hřiště.
Klimková s oblibou sledovala novinky ve světě. V zemích, kde se na ženský fotbal hledělo s respektem. Pravidelně jezdila v létě na trenérské kempy do USA, navštěvovala kurzy a stáže ve Švédsku. Šprtala angličtinu, aby ji cizí jazyk nijak nelimitoval.
„Trenéřina je nekonečný příběh, pořád hledám možnosti, jak být lepší,“ říkala před pár lety v rozhovoru pro iDNES Premium.
„Největším učitelem je pro mě sledování zápasů naživo, nové trendy, kombinace, organizace defenzivy. Fotbal je můj život. Baví mě trénovat a vidět, že se někam s týmem posunujeme. Snažím se přijít na to, jak z každého člověka dostat to nejlepší.“
Ke sporáku mě posílala jen máma. Jak česká trenérka chystá Nový Zéland na MS![]() |
Ale vystačil jí fotbal k živobytí? Tehdy ještě ne.
Pracovala v jedné konzultační a vzdělávací firmě, kde školila obchodní zástupce společností a institucí. Název její pozice nepřekvapí: Trenér.
„Fotbalu obětovala spoustu času a úsilí. Je pracant a dříč. A občas neřízená střela. Co na srdci, to na jazyku, prostě děvčica z Kyjovska,“ směje se Kvapil.
„Jak já jí ten nároďák přeju! Znáte snad českého trenéra, který by vedl zahraniční tým na mistrovství světa? Trénoval osm let v USA? Ale zároveň se o Jitku trochu bojím. Ve světě má jméno, ale doma není nikdo prorokem.“
Svatopluk MacekVedoucí úseku ženského fotbalu v 1. FC Slovácko „Jitku jsem poznal jako nesmírně zapáleného člověka do ženského fotbalu. Dýchá pro něj. Jsem moc rád, že se stala trenérkou reprezentace právě ona. Má hodně zkušeností, prošla si ve fotbale vším, od píky. Vždyť pořádala i tréninkové kempy pro malé holky. Věřím, že pomůže zlepšit celou strukturu fungování ženského fotbalu u nás – od nejmenších až po nároďák.“ |
Zásadní byl rok 2010. Stala se vůbec první Češkou s profilicencí UEFA. Zároveň ale musela skončit coby trenérka ženské reprezentace do 19 let.
„Když mě odvolali, ptala jsem se na důvod. Řekli mi: Jitko, možná jsi byla příliš aktivní. No, teď vím, že odejít bylo dobré rozhodnutí, s Canberrou jsem hned v první sezoně získala titul, navíc bez jediné porážky. Změna prostředí mi pomohla,“ přiznala.
Ještě dovedla v květnu 2011 ženský tým Slovácka na třetí místo ligové tabulky za Spartou a Slavií. A pak hurá za oceán.
Mimochodem, tehdy vedla ve Slovácku i teprve šestnáctiletou Kláru Cahynovou. Ano, dnes záložnici české reprezentace a španělského Realu Sociedad. Nejlepší českou fotbalistku za rok 2023.
Nyní, po 14 letech, se potkají v kopačkách znovu.
První zápas? Už 21. února v Chorvatsku.