Šedovlasý chlapík se širokým úsměvem a výraznými brýlemi je osmým divem fotbalového světa.
Před dvěma měsíci mu bylo devadesát, přesto v polovině října po třinácti letech přijal nabídku na trénování. Doma v Koblenci bude šéftrenérem týmu složeného z uprchlíků, kteří se ve městě usadili.
„Těším se! Někteří kluci si mě prý pamatují z doby, kdy jsem trénoval v Africe,“ usmívá se svěží veterán. „Sám jsem zvědavý, co mě ještě ve fotbale čeká.“
Pět reprezentací za rok
I kdyby už mu milovaný sport nic nového nenabídl, prožil toho s ním tolik jako málokdo. Není to jeho styl, ale kdyby chtěl, může si sednout do polstrovaného křesla, obout bačkory, zapálit oblíbený kubánský doutník a nechat hlavou běžet vzpomínky. Nebo je třeba vyprávět vnoučatům.
Hrál jen do sedmadvaceti, pak se vrhl na trénování. A i když vám možná jeho jméno doteď nic neříkalo, věřte, že na lavičce dokázal něco, co se bude těžko překonávat: vedl osmnáct (!) národních týmů, což mu vyneslo zápis v Guinnessově knize rekordů. Ale popořadě.
S trénováním Gutendorf začal ve Švýcarsku, zahraniční angažmá poprvé okusil v tuniském Monastiru. Tehdy se ale nezdálo, že jeho údělem bude kočování po světě. Brzy se vrátil do Německa, kde se na pár let usadil. Jenže pak přilétla nabídka z amerického St. Louis - a cestování z místa na místo se mu začalo zamlouvat.
Touha neustále poznávat něco nového ho dohnala tak daleko, že některá období v jeho životopisu vyznívají až bizarně.
Třeba rok 1976: během dvanácti měsíců stihl pětkrát změnit místo! Postupně vedl Fortunu Köln, pak reprezentace Trinidadu, Grenady, Antiguy a Barbudy a Botswany. Napadne vás: Jak to mohl stihnout?
V jeho kariéře podobné chvíle nastávaly často, pět národních týmů během jediného roku vystřídal i v roce 1981. Ne proto, že by ho všude tak rychle vyhodili. Zkrátka ho bavilo objevovat nepoznané. A mohl si odškrtávat další procestované exotické destinace: Fidži, Novou Kaledonii, Nepál, Tongu, Tanzanii...
Kdo by chtěl namítnout, že sice poznal svět, ale jako trenér nic velkého nevyhrál, měl by vlastně pravdu. To ale neznamená, že by v jeho kariéře chyběly úspěchy.
Ty největší měl hned na začátku. S Lucernem ovládl švýcarskou ligu, pak s neznámým týmem Meidericher SV, později přejmenovaným na Duisburg, skončil v roce 1964 druhý v německé bundeslize.
Schalke 04 později dotáhl do semifinále Poháru vítězů pohárů, vyhrál japonskou ligu s klubem Jomimuri a v téměř beznadějné situaci zachránil španělský Valladolid. „Fanoušci mě tam oslavovali jako exorcistu,“ vzpomínal.
Ve Rwandě usmířil kmeny
Sám si ale víc cení jiných okamžiků: těch, které přesahují rozměr fotbalového hřiště. Nejsilnější zážitek mu zůstal ze Rwandy, kde trénoval na konci devadesátých let.
Země se ještě vzpamatovávala z občanské války mezi etnickými skupinami Hutuů a Tutsijů, během které padlo téměř milion lidí. I reprezentace byla rozdělená na dvě skupiny, které se nenáviděly. Zkuste z nich vytvořit fungující tým...
„Vyslala mě tam německá vláda. Řekli mi: Rudi, je jedno, jaké budou výsledky. Chceme, aby ses je pokusil dát dohromady.“
Poradil si, i když začátek nevypadal dobře. „V kabině byla taková nenávist, že si to ani nedovedete představit,“ líčil.
Nakonec se všechno zklidnilo. Po tréninku uspořádal táborák, hráčům dlouze vysvětloval, že pomsta k ničemu nevede a že jedinou cestou je odpuštění. Pochopili.
Kde všude trénoval Rudi GutendorfKlubová angažmá: Curych, Lucern, Monastir, Duisburg, Stuttgart, St. Louis, Schalke, Offenbach, Sporting Cristal, Mnichov 1860, Valladolid, Fortuna Köln, Hamburk, Hertha, Jomijuri Reprezentace: Chile, Bolívie, Venezuela, Trinidad a Tobago, Grenada, Antigua a Barbuda, Botswana, Austrálie, Nová Kaledonie, Fidži (2x), Nepál (2x), Tonga, Tanzanie, Ghana, Mauricius (2x), Zimbabwe, Rwanda, Samoa, olympijské výběry Číny a Íránu |
Týmu se začalo dařit, hrál líbivý fotbal. A tak se postupně podařilo usmířit i fanoušky na tribunách: „Při fotbale zapomněli na válku, a když jsme uhráli remízu s Pobřežím slonoviny, všichni se objímali. Na to jsem opravdu hrdý.“
Nejvíc vzpomínek - radostných i bolestivých - mu zůstalo na angažmá u chilské reprezentace.
Rychle se spřátelil s prezidentem země Salvadorem Allendem, trávili spolu čas v jeho venkovském sídle, kde debatovali u sklenky whisky a pak se do Santiaga, hlavního města, vraceli helikoptérou.
Sblížili se natolik, že prezident Gutendorfovi svěřoval řadu čestných úkolů. Když zrovna netrénoval, přestřihával pásky při otevírání nových škol nebo silnic, dokonce korunoval chilskou královnu krásy.
Po boku krásných žen se pohyboval rád, ale v Chile ho tahle vášeň málem stála život. Z mladičké dívky, se kterou tehdy šestačtyřicetiletý kouč trávil čas, se vyklubala agentka CIA, pro řadu lidí nepohodlná. Jedné noci do jejich ložnice vtrhl maskovaný muž, který ji jedinou ranou z pistole zastřelil. Gutendorf vyvázl s roztříštěnou čelistí.
Následovaly další tragické chvíle. Německý trenér právě tým připravoval na play-off o účast na mistrovství světa proti Rusku, když Chile zasáhl vojenský převrat. Do čela země se dostal generál Pinochet a Allendeho příznivci byli rázem v nebezpečí. Včetně Gutendorfa.
„Německý velvyslanec mi poradil, abych okamžitě opustil Chile. Říkal: Když to neuděláš, zabijí tě,“ vzpomínal s hrůzou.
Na mistrovství světa Chilané postoupili, ale už bez trenéra, který je provedl kvalifikací. Šance zažít největší turnaj mu utekla, ale zachránil vlastní život.
A u zdi, kterou předtím na stadionu nechal vybudovat jako tréninkovou pomůcku, se později popravovali odpůrci Pinochetova režimu.
Jedna knížka by na historky, které Gutendorf s fotbalem nastřádal, nestačila. Proto napsal hned tři autobiografie, ve kterých svá dobrodružství barvitě vylíčil. Díky tomu získal trefnou přezdívku: Hemingway fotbalu.
Třeba i po devadesátce ještě pár zážitků přibude.
