Na africkém kontinentu jste strávil velkou část trenérské kariéry. Když se za tu dobu ohlédnete, jak moc se tamní fotbal změnil?
Hodně. Když jsem do Jihoafrické republiky přijel poprvé, už tehdy bylo vidět, že některé kluby fungují velmi profesionálně. Dnes je ten rozdíl ještě větší. Nejlepší mužstva mají moderní tréninková centra, analytiky, kondiční trenéry, kvalitní zázemí a pravidelně se konfrontují s evropskými týmy. Jezdí na soustředění do Španělska, Portugalska nebo Turecka a hráči získávají zkušenosti v africké Lize mistrů i Konfederačním poháru. Úroveň jde nahoru opravdu rychle.
Přesto se v Evropě pořád mluví o africkém fotbalu tak trochu s despektem. Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že hlavně tím, že ho lidé neznají. Sledujeme Premier League, Ligu mistrů nebo španělskou ligu, ale africké soutěže u nás téměř nikdo nevidí. Pak je jednoduché říct, že tamní fotbal nemůže mít úroveň. Jenže to už dávno neplatí. V Jihoafrické republice mají nejlepší hráči velmi dobré smlouvy, navíc vydělávají na reklamách a marketingu. Spousta z nich proto ani nemá potřebu odcházet do Evropy. Když pak někdo řekne, že hráči z jihoafrické ligy nemohou být konkurenceschopní, myslím si, že je to velké podcenění.
Dravost a touha, cesta do Premier League. Vítek o budoucnosti i brankářích z Česka |
V čem jsou podle vás afričtí fotbalisté nejsilnější?
Jednoznačně v individuálních dovednostech. Jsou výborní jeden na jednoho, mají přirozenou techniku, rychlost i kreativitu. Fotbal hrají odmala na ulici, což už v Evropě téměř nevidíte. Tady často řešíme, jak děti dostat od počítačů zpátky na hřiště. V Africe tenhle problém pořád není. Ti kluci hrají každý den a je to na nich vidět.
První zkušenost s dospělým fotbalem jste ale získal v Mikulově. Jak na to angažmá vzpomínáte?
To byla zajímavá etapa. Začínal jsem u mládeže Sigmy Olomouc, pak se ozval Mikulov, který tehdy hrál krajský přebor a měl ambici postoupit do divize. Myslím, že jsme sezonu rozjeli velmi dobře. Udělali jsme kvalitní přípravu, dařilo se nám výsledkově a pohybovali jsme se na špici tabulky. Navíc jsem to prostředí dobře znal. Moje širší rodina pochází z vesnice kousek od Mikulova, takže jsem tam v podstatě přijel domů. I proto na to angažmá dodnes vzpomínám moc rád. Pak mě oslovil pan Polička z Jablonce a přišla nabídka k tamní devatenáctce. Taková příležitost se neodmítá.
Přes Jablonec jste se dostal až do Baníku Ostrava. Tam jste měl dobře rozjetou kariéru. Co vás přimělo všechno opustit a odejít do třetí ligy v Jihoafrické republice?
Spousta lidí to tehdy nechápala. V Baníku jsem si prošel různými funkcemi, od vedoucího mužstva přes sekretáře až po sportovně-technického ředitele a asistenta trenéra. Jenže já jsem vždy chtěl poznávat nové prostředí a nové fotbalové kultury. Když se naskytla možnost odejít do Jihoafrické republiky, nebral jsem to jako krok zpátky. Naopak jsem to vnímal jako šanci otevřít si dveře do světa. Věděl jsem, že i kdyby šlo „jen“ o třetí ligu, získám zkušenosti, které bych v českém fotbale nikdy nenasbíral.
Do Jihoafrické republiky vás přivedl bratranec, který žije v Kapském Městě. Jak celý příběh začal?
Přes jeho kontakty jsem se dostal do FC Tygerberg. Postavili jsme mladý tým složený hlavně z reprezentantů do 18, 19 a 21 let. Podzimní část soutěže jsme vyhráli a všechno vypadalo slibně. Pak se ale ukázalo, že slíbené finance nakonec nepřijdou.
Tím ale vaše africká cesta neskončila...
Naopak. Byl jsem ve Valašském Meziříčí, když přišla nabídka vrátit se zpátky do JAR, tentokrát už do druhé ligy. V tu chvíli jsem neváhal. Už jsem věděl, do čeho jdu, znal jsem prostředí i tamní fotbal. Když se dnes ohlédnu, nelituju ani jednoho rozhodnutí. Právě tam totiž začala cesta, která mě později zavedla do Botswany, Keni, Malajsie a dnes až do Indonésie.
Za těch několik let jste v Africe zažil věci, které jsou pro Evropany téměř nepředstavitelné. Co vám utkvělo v hlavě nejvíc?
Asi první trénink, kdy jsem zažil střelbu. Trénovali jsme u vysoké zdi a najednou všichni hráči během vteřiny lehli na zem a začali na mě křičet, ať si lehnu taky. Vůbec jsem nechápal proč. Oni už ale podle zvuku poznali, že se někde vedle střílí. Já jsem si nejdřív myslel, že někdo střílí na ptáky. Za pár minut bylo po všem, kluci vstali a pokračovali jsme v tréninku, jako kdyby se nic nestalo. Pro ně jsou přestřelky gangů běžná součást života.
Po letech v zahraničí jste se na čas vrátil také do Brna. Jak dnes vzpomínáte na angažmá ve Zbrojovce?
Přišli jsme s Romanem Pivarníkem ve chvíli, kdy byl klub ve složité situaci a naším úkolem bylo zachránit první ligu. To se bohužel nepovedlo. Ve druhé lize jsme pak po porážce v Prostějově skončili. Co mi ale utkvělo nejvíc, bylo zázemí. Zbrojovka je velký klub s tradicí, ale tehdy jí podle mě chyběl skutečný domov. Tréninkové podmínky byly oproti Plzni nebo třeba Bohemians, kde jsme s Romanem také působili, výrazně horší. O to víc věřím, že nové centrum v Měníně může být pro klub obrovským krokem vpřed.
Po angažmá v Brně jste znovu zamířil do zámoří. Následovala zmiňovaná Keňa, Botswana, Malajsie a dnes působíte v Indonésii. V čem se asijský fotbal liší od toho afrického?
Je to úplně jiný svět. V Indonésii je fotbal jednoznačně sport číslo jedna. Chodí tam desetitisíce diváků, atmosféra na stadionech je výborná a obří zájem je i ze strany médií. Tomu odpovídají i podmínky. Kluby mají kvalitní zázemí, profesionální servis a fotbal je tam na vysoké úrovni. Když to porovnám s Botswanou, kde se druhá liga hraje na písku, tak je to jako nebe a dudy.
Zatím poslední štací Tomáše Truchy je indonéský PSM Makassar. Na fotce drží klubovou šálu.
Za všechny tyto zahraniční zkušenosti jste ale zaplatil také vysokou osobní cenu. Jak těžké je skloubit trenérský život s rodinou?
Rodinu, co jsem měl dřív, už bohužel nemám. Synovi bude letos osmnáct. Právě Baník, Bohemka nebo Plzeň byly obdobím, kdy jsem práci podřídil úplně všechno. To je věčné dilema trenérů. Snažíte se prosadit, dáváte fotbalu maximum, ale je těžké najít rodinu, která takový způsob života přijme. Bohužel se nám to nepodařilo a první vztah se rozpadl. Dnes už mám novou rodinu. Manželka pochází z Botswany, mladší syn se narodil v Keni, takže jsme taková mezinárodní rodina. Díkybohu jsem našel partnerku, která ví, že můj život je spojený s cestováním a neustálými přesuny. Byla se mnou v Malajsii, dnes je se mnou i v Indonésii. Není to jednoduché, ale věřím, že s tolerancí a vzájemným respektem se to zvládnout dá.
Jaké jsou vaše další plány?
Trenér nikdy neví, co bude za týden. Právě teď řeším několik možností. Byl jsem v užším výběru tří klubů v Malajsii, ale nakonec z toho sešlo. Před pár dny jsem měl také nabídku od mistra Lesotha, který se chystal do africké Ligy mistrů. Jenže všechno bylo strašně narychlo a nechtěl jsem podepisovat smlouvu pod tlakem, takže jsem ji odmítl. Ideálně bych zůstal v jihovýchodní Asii. Člověk už tam zná prostředí, podmínky i mentalitu hráčů. Když ale přijde zajímavá nabídka z Afriky nebo třeba z Evropy, budu o ní určitě přemýšlet.
Domů vás to zpátky netáhne?
Kdyby se někdo ozval, budu jedině rád. Někdy mám pocit, že lidé zapomínají, že jsem pořád aktivní trenér. Nějaké první kontakty už byly, většinou přes agenty. Nebudu říkat konkrétní kluby, ale zatím z toho nic nebylo. Myslím si ale, že právě zkušenosti z Afriky by dnes mohly být výhodou. Do české ligy přichází čím dál víc afrických fotbalistů a já znám tamní prostředí i mentalitu hráčů. Kdyby o mě měl někdo zájem, určitě se nebudu bránit. Momentálně sedím v Jakartě, tak se můžou klidně ozvat. (smích)
