O Indii, druhé nejlidnatější zemi světa, věděl Josl ještě vloni v létě jen několik málo informací z knížek. On je ale dobrodruh. Aspoň tak sám sebe charakterizoval.
A tak když se mu vloni naskytla možnost zkusit draft nově vzniklé indické Superligy, nezametl ji pod koberec, ačkoliv netušil, co jej čeká, a rozhodl: Jdu do toho!
V šestém kole draftu si exjihlavského fotbalistu vybral celek North East United, v němž pak hrál například po boku španělského mistra světa i Evropy Joana Capdevily.
Dnes už je Josl po sezoně zase zpátky doma. A po čtyřech měsících, během nichž hrál pravidelně před vyprodanými stadiony, rozdal desítky podpisů nebo měl třeba možnost sedět na kávě s hvězdným Anelkou, si oddychl: „Zaplaťpánbůh že jsem do toho šel.“
Na jazyk se mu po angažmá derou jen samá superlativa: „Bylo té nezapomenutelné. Neuvěřitelné. Výjimečné. Nemůžu na tuhle zemi říct křivé slovo. Tedy...“
... vlastně může: „Bylo nepříjemné vidět kruté životy lidí, kteří žijí na ulicích. V tu dobu jsem si uvědomil, v čem jsem vyrůstal já a taky v čem vyrůstají moje děti. Za to jsem pánu Bohu vděčný.“
Pak ale znovu nešetřil pozitivy.
Tomáši, v čem byla ta soutěž pro vás tak dokonalá?
Začal bych celkovým servisem a zázemím. To bylo absolutně nesrovnatelné. Kluci, kteří hráli ve špičkových klubech, v Lize mistrů, byli na mistrovství světa, tak říkali, že tohle bylo v Indii o level výše. O nás tam bylo postaráno abnormálně skvěle. Opravdu.
Tomáš JoslČeský fotbalový obránce, narozen 12. listopadu 1984. S fotbalem začínal v Přerově. Později hrál například za HFK Olomouc, Kroměříž, na Slovensku za Prešov, v Polsku za Ruch Chorzów a nedávno nosil dres jihlavské Vysočiny. V létě roku 2014 si 30letého fotbalistu vybral jako volného hráče celek North East United FC, jeden z osmi týmů nově vzniklé indické Superligy. |
Buďte konkrétní. Kde jste všichni fotbalisti bydleli?
Celou dobu v pětihvězdičkových hotelech, to bylo dokonalé.
Spousta lidí by se strachovala do takové země vůbec odcestovat. Cítil jste se v bezpečí?
I v tomhle ohledu o nás bylo skvěle postaráno. První dva měsíce, když jsme si třeba chtěli jít něco koupit do krámu, tak nám na hotelové recepci přidělili osobního řidiče a dva lidi z ochranky. Pořád nás někdo hlídal. Na tréninky s námi jezdily kordony ozbrojených policajtů. Měli obavy z teroristického útoků. Ale bylo to opravdu v pohodě. Poslední měsíc jsme jezdili už sami bez ochranky. Všude nás lidé poznávali, pořád jsme se s nimi fotili. Třeba před večeří trvalo dvacet minut focení a podepisování. Pro lidi to tam bylo opravdu vzácné. My jsme pro ně byli trochu takoví bozi, což bylo strašně moc hezké. Toho se jako sportovci v České republice asi nikdy nedočkáme, aby nás takhle lidé vítali. Když jsme přiletěli do Bombaje, tak na nás normálně čekalo na letišti pět set lidí! Nádherné! Je to tam opravdu úplně jiné.
Jak byste srovnal po své zkušenosti naši mentalitu s indickou?
Nesrovnatelné. Tam se na vás všichni smějí, udělají pro vás první poslední. Zato Češi se na vás dívají skrze prsty, jsou schopní bodnout vám kudlu do zad... To tam nefunguje. Já odtud volal s manželkou a ona se mě ptala: „Proč se pořád směješ?“ Tak jsem říkal, že na mě tam ti lidé tak působí. Byli skvělí. A kdykoliv měl někdo nějaký problém, hned se nám snažili vyjít vstříc. Například kolem peněz. První měsíc jsme nevěděli, kdy nám je pošlou. Přišel za námi tedy hlavní majitel John Abraham a řekl: „Chlapi, peníze budou tehdy a tehdy.“ A vždycky to tak bylo. Nikdy nic pozdě, všechno na čas. A jak se k nám chovali majitelé, nejen Abraham, ale i spolumajitel klubu, který vlastní snad osm nemocnic v Dubaji, tak se chovali všichni.
Mluvil jste o penězích. Finančně jste si oproti Česku hodně přilepšil, viďte?
Určitě. Bylo to pro mě něco jiného. Ale řeknu to takhle. My, asi čtyřicet hráčů, kteří šli přes IMG, která dávala tento turnaj dohromady, jsme na tom byli asi skoro nejhůř. Ale mně to nevadilo. Já jsem tam přišel hrát fotbal a peníze přišly s tím. Neřešil jsem finance. Tady v České republice se psalo o tom, že si tam vyděláme několik milionů. To však není pravda. Měli jsme dané sumy, neměli jsme žádné prémie, ty byly vypsané, až kdybychom postoupili do semifinále, finále a pak za vítěze. Třeba agent pan Paska uvedl, že si tam máme vydělat dva miliony korun. To vůbec není pravda. To si tam vydělávali ti lepší fotbalisti, kteří byli o level výš. Například Moritz, který měl snad přes dvě stě tisíc dolarů. Pak měli velké peníze hvězdní hráči jako Anelka, Del Piero. My jsme tam ovšem byli takový silnější průměr.
Měl jste s sebou rodinu?
Bohužel jsem tam byl sám. Mohl jsem si rodinu vzít, ale máme s manželkou rok a půl holčičku a ta by musela projít různými očkovacími procedurami. Říkali jsme si tedy, že to necháme na další ročník, kdy bude o rok starší.
Jak byste objektivně zhodnotil fotbalovou úroveň? Nejlépe zase v porovnání s českou ligou.
Co se týče kvality fotbalu, tak zpočátku to vypadalo, že to je v uvozovkách slabší soutěž. Nebo slabší... Hrajete při vysokých teplotách, je tam obrovská vlhkost. Kvalita byla horší zpočátku kvůli indickým hráčům, kterých musel být určitý počet. Jen pro představu, u nás bylo v kádru dvanáct hráčů ze zahraničí, třináct domácích. A indickým fotbalistům trvalo, než si zvykli na zahraniční fotbal. Taky vůbec trvalo, než se týmy sehrály. Ale řekl bych, že od čtvrtého až pátého utkání úroveň už byla velmi slušná. Hlavně tam byli kluci velmi dobře individuálně připravení, myslím po technické stránce. Nebáli se hrát jeden na jednoho, což v české lize není tak běžné - maximálně u Sparty nebo Plzně, že se nebojí hrát jeden na jednoho. A jinak celkový dojem ze soutěže je opravdu naprosto úžasný.
Až na vaše konečné umístění v tabulce, že ano?
To je jediná smůla, no. Ale bylo to hrozně vyrovnané. Kdybychom vyhráli jeden zápas, mohli jsme být místo posledního osmého místa na páté příčce.
Už jste zmínil některé hvězdy. S vámi v týmu hrál Capdevila, který je mistr světa i Evropy. Jaká s ním byla spolupráce?
Joan je strašný šoumen a kluk do party. Jsem strašně rád, že jsem ho mohl poznat. Měli jsme v týmu větší zastoupení španělské enklávy, ale jsem za to rád. Mají jiný temperament. Musím říct, že mi to vyhovovalo víc, než kdybychom tam měli třeba pět Čechů. Nabili mě energií, já ji teď předávám rodině a lidem v okolí.
A měl jste možnost promluvit s hvězdami i ze soupeřových týmů, například s jmenovaným Anelkou či Del Pierem?
Určitě. Jeden z nejlepších je asi Nicolas Anelka. Když jsme přiletěli do Bombaje, za kterou hrál, bydleli jsme ve stejném hotelu jako domácí asi tři čtyři dny. Takže byl prostor komunikovat s hráči, pobavit se s nimi, udělat fotky, podpisy. Já toho určitě využil. Tuhle možnost máte jednou v životě.
O čem jste se s nimi bavil?
O čemkoliv. Jak to mají v tom jejich klubu, jak to funguje. Anelkovi jsem třeba řekl, že jsem byl velký fanoušek anglické Chelsea a že jsem tu jejich největší éru hodně sledoval. Nikdy jsem si nedovedl představit, že s ním budu sedět na kávě. Záviděl jsem Pavlíkovi Čmovšovi a Honzovi Štohanzlovi, že s ním byli v jednom týmu. Oni měli v týmu víc hvězd než my.
Nicméně fotbalová jména, která se tam objevovala, jsou už staršího věku. Dalo se od nich čerpat?
Určitě. Když byl Del Piero ještě vloni nejlepším střelcem australské ligy, tak to bude o něčem svědčit. Anelka zas hrál vloni ještě Premier League. Jediný, kdo mě možná zklamal, byl David Trezeguet. Ten odehrál zápas, podal si ruku a dál už nebyl moc výmluvný.
Co byste řekl k atmosféře? Vy jste měli každý zápas vyprodanou kapacitu 32 tisíc míst.
Kdo nezažil, neuvěří. Ukazoval jsem manželce v telefonu nahrávky, co nás čekalo po domácím zápase nebo venku. Jak masy lidí stály u autobusu, při příletu na letiště... Fakt nádhera. Navíc klub North East United, ve kterém jsem hrál, má nejlepší fanoušky vůbec. Naměřili jim snad 120 decibelů hluku. Hodně slušné. A právě pro ty lidi já to hraji. Jako ano, peníze s tím přijdou, ale hlavně to dělám pro lidi a taky proto, že mě to baví od pěti let. Moji kamarádi mi teď říkali: Komu se od nás podaří, aby si zahrál proti Anelkovi, Del Pierovi?
Málokomu. Opusťme fotbal. Jak vypadá běžný život v ulicích?
Všude po celé Indii je absolutně normální, že tam jsou po ulicích krávy, které jsou posvátným zvířetem. Jedete po dálnici a uprostřed leží tři čtyři krávy, chodí svévolně. Lidé to vůbec neřeší. Doprava je tam bláznivá. Jezdíte bez světel, jenom blikáte, bez klaksonu se neobejdete. Tohle bylo někdy až vtipné.
Měl jste možnost navštívit nějaká zajímavá místa?
Udělali jsme si výlet s Řekem Alexandrosem Tzorvasem do oblasti vyhlášené vodopády. Trochu jsme zabrouzdali do džungle, viděli jsme slony, běžně tam pobíhaly opice, úplně normální bylo, že se tam plazila po zemi kobra. Pokud jste v Indii, tak samozřejmě musíte navštívit Tádž Mahál. Jinak nebylo až tak co. Byli jsme v přímořských oblastech, takže jsme se opalovali, vykoupali v oceánu. To bylo super. Ale já jsem dobrodruh, nejlepší pro mě byly asi džungle.
Kobry jste se nebál?
To vám musím říct jednu vtipnou historku. Měli jsme tréninkové hřiště a náš masér tam popobíhal, sbíral balony a vtom volá na gólmana: „Pojď se podívat, tady je kobra!“ Víte co, oni to berou jako samozřejmost. A gólman: „Co mě voláš, ty blázne, já se kober bojím!“ To bylo vtipné.
Jistě jste ochutnal spoustu jídel. Průjem vás nepostihl?
Vůbec ne. Já jsem si tam pochutnával. Indové mají hodně pikantní jídla, což já mám rád, takže to bylo dobré... Ovšem my jsme měli interkontinentální kuchyni, čili jídla byla většinou evropská. V tom nebyl problém.
Asi zbytečná otázka. Šel byste do této soutěže znovu příští rok, kdybyste měl možnost?
Ne šel, ale já do toho určitě půjdu.
Už máte angažmá jisté?
To ještě ne, do konce února se mají řešit soupisky. Co jsem se tak ale předběžně bavil s majiteli, tak ti chtějí, aby se vrátilo devadesát procent kluků. Moc se těším!
Po Jihlavě, kde jste působil naposledy, vám tedy smutno není?
Abych řekl pravdu, tak vůbec ne. Děkuji Jihlavě za to, že mi dal pan Vaculík příležitost mít ligové zkušenosti, trenérovi panu Komňackému, ale co se dělo dál, bych komentovat nechtěl.
