„Vzal si mě sem maďarský trenér, který mě vedl v Honvédu Budapešť. Vyptával jsem se Vietnamců žijících v Česku a říkali mi, že je to slušná země. To se potvrzuje, není to žádná divočina,“ řekl 31letý Šilhavý v telefonickém rozhovoru pro MF DNES.
Přesto to musí být velký skok, ne?
Když přijdete z Evropy, tak to určitě skok je, a velký. Ze začátku to tady bylo hodně těžké. Je to jiná země, jiná mentalita i jiná kultura. To si člověk dokáže představit, až když je tady.
Co třeba?
Třeba za Hanojí je vesnice, kde jsou lidé tak chudí, že jsem to v životě neviděl. Žijí tam v nějakých garážích, ale asi jsou tak zvyklí.
Jak jste se tam dostal?
Máme deset kilometrů za městem tréninkové centrum. V garáži mají lidé nějaký pult, kde něco prodávají, za tím je televize a postel.
Jak se ve Vietnamu dopravujete? Na silnicích to tam musí být složité.
To je pravda, všichni si jezdí, jak se jim chce. Není tu moc aut, snad každý má motorku. A hlavu si s předpisy nelámou, na kruhovém objezdu to vezmou radši do protisměru, než aby ho objeli, jak se má. Kde je to vyplivne, tam je to vyplivne.
Taky jezdíte na motorce?
Ne, to vůbec. To máme od klubu zakázané. Je to nebezpečné. To bych se bál, abych se na ní nezabil. Bouračky motorek s náklaďáky, to je ve Vietnamu každou chvíli. Nás tady vozí na tréninky auty nebo jezdím taxíkem, ty jsou levné.
Kolik stojí?
Asi sedm korun na kilometr. Když nemáte motorku, je to tady vlastně jediná možnost dopravy. Metro v Hanoji není, autobusy jsem nezkoušel. Sednu si do taxíku, ukážu místo na mapě a hlídám si, aby mě řidič neošidil. Cestu do tréninkového centra znám už dobře.
Ve Vietnamu je s vámi i rodina. Ta se dopravuje také taxíky?
Pětiletý syn Michal jezdí do singapursko– australské školky ráno autobusem, který ho vyzvedne a zase doveze domů. Manželka Zuzana je na mateřské s rok a půl starou Maruškou. Když někam potřebují, také jezdí taxíkem. Tady by se řídilo těžko. Je tady chaos, mraky lidí, v Hanoji jich žije tři a půl milionu. Auta pořád troubí, jedou do křižovatky, v protisměru a troubí, aby o nich ostatní věděli.
A co kriminalita? V průvodcích se píše, že ve Vietnamu vzrůstá.
Zatím jsem to nepoznal. Jen mi někdo ukradl telefon, který jsem nechal v dětském koutku. Za půl hodiny už tam nebyl.
A teď konečně k fotbalu. Jak to ve Vietnamu vypadá po téhle stránce?
Jsme nováček první vietnamské ligy, po sedmi kolech máme 14 bodů, jsme jen o bod za vedoucím týmem, navíc jsme stále v poháru. V tomhle směru je to výborné.
Hraje se ve Vietnamu hodně jiný fotbal, než známe z Evropy?
Hráči jsou tady hodně rychlí a techničtí, je to tady dost útočné. V každém týmu mohou nastoupit tři cizinci, většinou jsou to velcí Afričané nebo Brazilci. Jeden vzadu a dva vpředu. I u nás jsou dva Brazilci, jeden Maďar a Kamerunec.
Co stav hracích ploch? Ty v těchto zemích nebývají úplně nejlepší.
My hrajeme na národním stadionu pro 40 tisíc lidí. Tam je tráva výborná, ale na jihu země je úplně jiná –má takové široké listy, nějaký jitrocel. V našem tréninkovém centru máme hřiště slušné, ale celkově to není nic moc. Spíš hlína, sem tam tráva. Míče si odskakují, jak chtějí.
To pro brankáře není úplně příjemné, stejně jako útočná taktika, že?
My máme evropského trenéra, takže je to dobré. Obrana nám funguje. Ale třeba při standardkách musím hodně křičet, aby byli všichni tam, kde mají být. Občas je to přemlouvání, protože neposlouchají.
Jak se se spoluhráči domlouváte?
Dva kluci mluví anglicky, s Maďarem maďarsky, s Kameruncem francouzsky. Jinak nic moc. Ale kluci jsou tady hodní a milí.
A co vietnamština? Umíte aspoň základní pokyny?
Ty jsem se naučil, třeba ven je len, thoi znamená mám. Jinak umím dobrý den, nashle a počítat. Je to hrozně těžký jazyk, úplně jiný. Mluví nějak zespoda z krku, je těžké, aby se to člověk naučil vyslovovat a rozumět tomu.
Nepotkáváte v Hanoji Vietnamce, kteří žili v Česku?
Taky, je jich tady dost. Třeba v baráku na mě paní mluvila slušnou češtinou. Po jednom zápase na mě počkal fanoušek, který studoval na Slovensku, a vzal mě do české hospody tady v Hanoji. Mají tam české pivo a smažený sýr. Jinak je to spíš bavorská pivnice. Ale na záchodech byly Pivrncovy vtipy na zdi přeložené do vietnamštiny. To jsem se smál.
Je sranda i v kabině?
My vlastně ani žádnou kabinu nemáme. Je normální, že jedete převlečený z hotelu přímo na zápas a po něm zase zpátky, až pak se sprchujete. Doma kabina k dispozici je, ale moc ji nevyužíváme. Jen se v ní stavíme. I tašku si beru na lavičku.
Jinak by vám ji ukradli?
Nevím, prostě mi řekli, ať si ji beru, tak si ji beru.
Jak se oslavuje vítězství?
Před zápasem i o poločase se všichni chytneme v kruhu kolem ramen, ale jinak žádné pokřiky a rituály. Možná to kluci slaví v tréninkovém kempu, kde všichni bydlí.
Cože?
Celý tým kromě cizinců žije v tréninkovém kempu. Domů můžou snad jednou týdně. Tak to tady funguje ve všech klubech, oni jsou pořád spolu.Mají tam jídlo, jsou na pokojích po třech, jako na soustředění.
Vás nenutili?
Ne, cizinci by si na tohle těžko zvykali, když mají rodiny. Brazilci jsou sami a bydlí tam. Na začátku bez rodiny jsem tam bydlel taky. Dá se to, ale je to jiný standard než v Evropě. Den před zápasem tam musím spát. Snažím se přizpůsobit.
Měříte 193 centimetrů, cítíte, že z vás mají protihráči velký respekt?
Doufám, že nějaký mám, ale v dalším klubu je Brazilec a ten je ještě větší a mohutnější než já. Akorát tady neseženu oblečení a boty. Nemají mou velikost. Mám oblečení z Prahy. Jinak boty? To vůbec, mám totiž velikost dvanáct.
Na vietnamské poměry jste hodně velký. Musíte budit zájem okolí, ne?
To spíš dcera Maruška. Je blonďatá, to je událost pro všechny. Mě občas někdo zastaví na ulici, někdo pokukuje. Jsme armádní klub, který mají rádi po celé zemi. Doma chodí na zápasy sedm až deset tisíc lidí, mají bubny, atmosféra je výborná. Venku na nás přišlo i dvacet tisíc.
Jak si zvykáte na místní kuchyni?
Jídlo je tady dobré, ale nám cizincům dávají trochu jiné. Přece jen nevíte, co vám udělá dobře, a co ne. Máme jiné zvyky. Oni si sednou v šesti kolem stolu, postaví před ně tři mísy a jí se dohromady. Jednou jsme jedli s nimi nějaké ryby a rýži, to je tady pořád. Je to jiná kultura. Na soustředění si kluci koupili nějaké brambůrky, hodili to na pokoji na zem a jedli všichni dohromady. Rozdělí se s vámi snad i o to poslední. Jsou tu opravdu moc hodní lidé.
Jak často máte soustředění?
Často. Když hrajete někde na jihu, jsou tam úplně jiné teploty. Třeba v Saigonu je celý rok 33 stupňů, zatímco v Hanoji bylo teď 8 stupňů. Jedete tam i týden dopředu, abyste si přivykli na klima. Na jihu je to hezké, větší klid. S rodinou jsme byli na dovolené u moře, paráda.
Na dovolenou uprostřed sezony?
Byla pauza, čínský nový rok, to je velká sláva, asi jako Vánoce u nás. Moře je čisté, všechno krásné. Mimo Hanoj není tolik lidí, motorek a vůbec všeho. Byl tam klid.
Vietnam je socialistický stát. Je to v něčem cítit?
Vůbec to nepociťuji. V 60. letech tady byl prý hlad, ale teď se země rozmáhá, investuje se, všude se staví.
Takže si dokážete představit, že tam vydržíte déle?
Smlouvu mám do září. Manželka mi řekla, že to vidí tak na dva roky. Ale ve městě se žije dobře, jsou tady slušné podmínky, dá se to bez problémů vydržet.
Ani žádné problémy s výplatou? Nemůžou dojít peníze?
Všechno dostávám včas. Jsou určené peníze za výhru i remízu. Podle toho se jede, když bodujete, ve středu po zápase vám to vysázejí na ruku. Já vezmu obálku a jdu s tím rovnou do banky. To je tady normální.
 |
