„Ta linka byla součástí našich životů. Jako snídaně, škola, prázdniny u prarodičů nebo tréninky. Magická padesát čtyřka. Peťo kolikrát přejel deset zastávek, aby vystoupil se mnou, a pak si počkal na autobus, který jel zpátky k němu do Prešovské ulice. I jako ligoví hráči, když jsme vydělávali slušné peníze a měli vlastní auta, jsme často raději jezdili naším autobusem,“ vypráví Boris Kitka.
Jejich magická linka už neexistuje. Nejdříve jí v bratislavských Dopravních podnicích změnili číslo, pak ji zrušili úplně. Bohužel ani ten Peťo dávno není.
Kdyby tehdy 23. června 2000 neuklouzl a nespadl ze srázu, dál by rozdával čirou fotbalovou radost a dnes by mu zástup známých přišel gratulovat k padesátinám. Místo toho se na bratislavském hřbitově Vrakuňa, v tichém borovém háji, vrší zapálené svíčky u jeho hrobu.
Nechte se vtáhnout do nevšedního příběhu fotbalového básníka, který zemřel příliš brzy. Průvodcem vám bude jeho nejbližší kamarád.
Dubovský byl vážně pan Někdo. Levá noha geniálně přesná a zároveň prudká, herní inteligenci by mohl vyučovat. V poválečném Československu se neobjevilo příliš fotbalistů, kteří by natolik zaujali svět.
