„Udělali jsme radost lidem, kteří už ani nevěřili, že by se toho ještě mohli dožít. Tomu odpovídaly i oslavy, ve městě bylo 20 tisíc lidí a bylo to jak někde v Itálii. Nečekali jsme, že můžeme dosáhnout až takového úspěchu, a hrozně si cením toho, že jsme splnili sen mnoha generací,“ blaží odchovance neštěmického fotbalu, který jako hráč působil například v Ústí či ve Zlíně.
S Trnavou jste získali titul, jaký bude váš další cíl?
Zkusíme se prosadit v Evropě. Začali jsme dobře, v úvodním zápase prvního předkola Ligy mistrů jsme doma porazili mistra Bosny Mostar 1:0. Bylo by fajn přes něj postoupit, šance jsou pořád tak 50 na 50. Pak už by to bylo složitější, koeficienty a finance se nedají odrbat. Když se podíváte na hodnotu týmů, tak Trnava ji má někde na úrovni pět šest milionů eur a Legia Varšava, která by nás pravděpodobně čekala ve druhé předkole Ligy mistrů, je někde úplně jinde. Ani s Legií bychom asi nebyli úplně bez šance, ale dostat se až do základní skupiny, to by byl zázrak. Reálnějším cílem je pro nás dostat se aspoň do třetího předkola Evropské ligy.
Jak teď vidíte vaše šance?
Teď máme určitě šanci postoupit, měli jsme v koši daleko těžší soupeře jako Astanu či Celtic, tam bychom asi naději neměli. Tady cítíme, že bychom mohli. Dál se uvidí, ale určitě se popereme o to, abychom zůstali v Evropě co nejdéle.
Jaká pro vás byla letošní sezona v Trnavě?
Po 45 letech se slavil titul, to mluví za vše. Hráli jsme na skvělém stadionu, který je asi nejkomplexnější v celém Česku a Slovensku, mělo to grády. Ale teď už žijeme tou příští sezonou. Museli jsme sehnat nového kouče, což nebylo snadné, protože po Nestorovi El Maestrovi to bude mít každý těžké, aby do toho přinesl něco nového. Nakonec jsme se rozhodli pro českého kouče Radka Látala, má už za sebou slušnou trenérskou cestu a zároveň to byl vynikající fotbalista. Mistrům Slovenska jsme přivedli mistra, který je ještě daleko nad nimi.
Ve slovenských klubech to bývá občas divoké, ale vy se v Trnavě držíte už docela dlouho.
Všude je to divoké. U nás v klubu držíme nějakou linii, ne zprava doleva podle nálady. Snažíme se, aby ty emoce, které tam vždy byly, se krotily a ten klub měl stabilní trend a křivku. Aby to nebylo tak, že létáme z nuly na sto. Máme krásný stadion, kde hraje slovenský nároďák, super fanoušky, zázemí. Prostě všechny předpoklady dělat fotbal.
Dřív jste býval spíše trenér, teď jste manažer. Co vám sedí víc?
Mám výhodu, že jsem kluk z Neštěmic, který vyrůstal mezi obyčejnými lidmi, a snažím se držet si tuhle obyčejnost. Jsem rád, že můžu dělat fotbal, baví mě to. Vždy je pro mě priorita, s kým to dělám a lidi, kteří jsou kolem mě. Dostal jsem se do pozice, že si občas můžu vybírat a nemusím někam chodit jen kvůli penězům. Teď jsem momentálně v Trnavě, slíbil jsme majiteli, že zůstanu ještě minimálně rok. A co bude dál, to uvidím.
Vrátíte se k trenéřině?
Mám to nastavené tak, že když třeba přijde někdo z kolegů a osloví mě, abych dělal u něj asistenta, a já budu cítit, že by mě to naplňovalo, tak to klidně půjdu dělat. Nemám to nastavené tak, že bych chtěl dělat kariéru, prostě dělám fotbal, baví mě to a jsem rád, že jsem si to mohl vyzkoušet v mnoha podobách a nejsem limitovaný jen tou hráčskou kariérou či trenéřinou. Když vidím kolem sebe spoustu kamarádů, kteří třeba byli i lepší fotbalisti než já, kam je to nasměrovalo, tak si vážím toho, že tohle můžu dělat.
Pavel Hoftych, trenér fotbalistů Českých Budějovic
Zmínil jste Neštěmice, které nedávno oslavily 100 let. Asi jste jejich nejvýznamnější odchovanec.
Možná funkcionářsky, ale fotbalově tady byli dva významnější. Milan Vdovjak, jehož jsem obdivoval, byl pro nás všechny modla, dostal se až do Sparty. A pak brankář Vláďa Počta, znali jsme se i s jeho rodinou, bydleli jsme kousek od sebe. Oni dokázali jako hráči daleko víc. Každopádně si pamatuju svoje začátky v Neštěmicích, dodnes mám škváru, která tu tehdy byla, zadřenou v kolenou. V 15 letech jsem přecházel do Ústí do dorostu, neprošel jsem žádným střediskem mládeže a stejně jsem se dostal do ligy. Snad kariéru můžu brát jako úspěšnou.
Trnava je přece jen trochu z ruky. Vzal jste s sebou rodinu?
Manželka je v Praze, dcera žije v zahraničí, já cestuju mezi Prahou a Trnavou. Rád řídím, kdyby ne, asi bych to dělat nemohl. Výhoda je, že v této pozici si můžu čas trošku koučovat. Jaké si to uděláte, takové to máte. A já to to celý život dělám trochu po svém. Jsem rád, že si takhle můžu rozdávat karty, a vážím si toho.
