„Je vidět, že kluby tu mají peníze a mohou si dovolit hráče, jaké bych v české lize nikdy nepotkal,“ vypráví rodák z Hrubčic na Prostějovsku.
Jak na vás v Něftči Baku přišli?
První kontakt proběhl v listopadu přes manažera Luboše Kubicu, který měl za úkol od trenéra z Něftči sehnat českého stopera. Dostal na mě doporučení a od té doby se to řešilo. Díky tomu, že mě Karviná byla ochotná pustit, mohli jsme roční hostování dojednat.
To je nezvyklé, aby ázerbájdžánský trenér chtěl zrovna Čecha.
Trenér hrál v 90. letech tři roky na Slovensku, tak možná má k nám blíž, a proto to vzniklo. Pro mě to tím bylo jednodušší. A celkově v Ázerbájdžánu mají Čechy rádi a znají naši zemi z dob, kdy byli součástí Sovětského svazu.
Je to bezmála čtyři tisíce kilometrů na východ, hned jste byl rozhodnutý, že půjdete?
V české lize jsem devátý rok, takže jsem chtěl vyzkoušet něco jiného. Když je člověk pořád v jednom prostředí, tak přemýšlí jen tak, že všechno, co zná, je správné. Moje touha byla změnit prostředí. První, co mě zajímalo, bylo, jestli mohu vzít rodinu s sebou. Sám bych nikdy nešel.
V tom vám klub vyšel vstříc?
Začal jsem zjišťovat, jak to tam vypadá, a brzo věděl, že to bude bez problémů. Manželka (Hana Dreksová, bývalé libero SK UP Olomouc) tam byla s volejbalem na pohárovém utkání před třemi lety, a tak měla trochu předsudky. Ale žádný problém jsme neměli, Baku je čisté a krásné město. Ba naopak jsou v mnoha věcech před námi.
Pavel Dreksa (vlevo) z Olomouce a Josef Marek ze Žižkova v hlavičkovém souboji.
V čem například?
Třeba taková maličkost - každá domácnost má doma malé digitální zařízení na placení plynu a elektřiny, do kterého vkládáte kartu. Jakmile na ní dojdou peníze, vše se vám vypne, zároveň ale platíte jen to, co spotřebujete. Zkrátka žádné paušály, žádné nedoplatky ani přeplatky, ale jednoduchý a spravedlivý systém, který má v Baku každá domácnost. Pro nás je to nemyslitelné, oni si to díky ropě mohou dovolit.
Je vidět, že je to bohatý stát?
Hlavně v Baku je to znát na nových stavbách. Snaží se trochu kopírovat Dubaj, také se tam teď jezdí Velká cena formule 1, takže je vidět, že mají hodně peněz.
Jaký byl první dojem?
Poprvé jsem byl v jiném prostředí a musel jsem se rychle adaptovat. V klubu je to trochu složitější, místní mluví ázerbájdžánsky, ale už neumí tolik rusky. Trenéři ale mluví před mančaftem rusky, pak je tam velká skupina Jihoameričanů, kteří mluví španělsky. Takže máme jednoho překladatele do španělštiny, dalšího do angličtiny a do toho mluví trenér rusky. Je to takový mišmaš, ale pokud tam člověk chce hrát, musí se přizpůsobit.
V Česku jste si hráče před sebou dirigoval. Platilo to i v Něftči?
Musím hrát stejně, pro to mě brali, takže si zařvu a někdy i česky. Musel jsem se ale naučit rusky a základní pokyny dávám v ruštině. Je to moje povinnost a práce. Jsem tam jako stoper, abych si řídil obranu, aby měla nějaký smysl a řád. Základní pokyny jsem do sebe dostal během soustředění. Dnes rozumím trenérovi skoro všechno, ale nemluvím moc dobře. Ruština mi nepřijde tak lehká, jak mi všichni říkali. Mluvím v jednoduchých větách a stroze. Mám ale překladatele do angličtiny, takže cokoliv si zařídit v bance nebo něco vysvětlit není problém.
V čem byl fotbal jiný?
Je tam hodně odlišný styl. Nechci tvrdit, jestli lepší, nebo horší. Je daleko techničtější, hráči jsou hodně silní na balonu a rychlí. Je tam víc přihrávek, ale zase méně soubojů a tím, jak se drží míč, se ani tolik neběhá.
Stihl jste se během jara prosadit v týmu?
Jestli jsem hrál dobře, to musí posoudit trenér. Mě těšilo, že jsem měl jeho důvěru. Ke konci soutěže jsem se zranil a asi tři týdny jsem byl mimo, ale jakmile jsem se uzdravil, hned mě vrátil do sestavy.
Pro Něftči to ale nejspíš nebyl úspěšný rok, skončili jste sedmí.
Na jaře jsme ale byli třetí nejlepší mančaft. Nevím, co se tam na podzim dělo, ale když jsem přicházel, měl klub devět bodů a situace nebyla dobrá. Myslel jsem, že se budeme hlavně zachraňovat, ale cíl byl udělat evropské poháry, takže to byla trochu divočina. Podíval jsem se na tabulku a na poháry jsme ztráceli snad šestnáct bodů. Ale začátek jara nám vyšel a tři kola před koncem jsme na poháry ztráceli jen bod. Zbylá utkání jsme však prohráli, takže nakonec jsme cíl nesplnili. Něftči má velkou historii, je to jeden z největších klubů, takže když se po dlouhé době nedostali do poháru, nebyl konec moc pozitivní. Nějaké změny tedy nejspíš přijdou. Už podepsali dva místní reprezentanty a nejspíš přijdou i další posily.
Jaký dojem na vás udělala místní Premyer liga a její zázemí?
Je vidět, že kluby mají peníze. Stadiony týmů v Baku jsou hezké. Karabach, který loni jen náhodou vypadl v předkole s Plzní, má výborný tým a může si dovolit hodně dobré cizince. Za to jsem rád, protože takové hráče bych v české lize nepotkal a je to velká škola fotbalu. Stadiony mimo Baku jsou menší a čtyři týmy hrají na umělé trávě, což je strašně náročné. Hráli jsme třeba ve středu semifinále poháru na přírodní trávě, v sobotu ligu na umělce, následující středu znovu na přírodní a o víkendu zase umělá. Byl jsem z toho hotový, a když jsme hráli na umělce, tak jsem ani nevěděl, že hrajeme zápas. Pro mě s mojí postavou a váhou (185 cm, 84 kg) to nebylo příjemné a fakt jsem se protrápil.
Umělou trávu preferují proto, že se tam té přírodní nedaří?
Spíš si myslím, že to je z pohodlnosti, aby se o to nemuseli starat, protože v penězích problém není.
Pavel Dreksa v dresu Olomouce hlavičkuje v duelu s Libercem.
Jaký je zájem fanoušků o fotbal?
Je to individuální. Každý zápas je v televizi. Na Karabach chodí třeba pět šest tisíc, ve městě Gandža chodí na FK Käpäz i osm devět tisíc lidí, ale jsou v soutěži i zápasy, kdy přijde jen tisícovka lidí. Hodně se to řídí soupeřem a důležitostí utkání. Například na finále poháru bylo 35 tisíc lidí. Návštěvy však nejsou spjaté s klubem, že by chodili jako u nás na Plzeň nebo Spartu každé utkání.
A co místní horké klima?
Těšili jsme se, že tam bude teplo a bude to super i kvůli malému synkovi. Ale leden, únor a březen jsou tam nejchladnější měsíce. A tím, že je to u Kaspického moře, tak je tam silný vítr. Baku se říká Město větru, a když fouká 25 kilometrů za hodinu, je to pro ně vánek. To byla ještě pohoda, ale byly dny, kdy foukalo sedmdesát kilometrů za hodinu a to už je síla.
Dá se za takových podmínek hrát?
Stalo se, že některé tréninky byly zkrácené, protože v tom nejde nic dělat. Trénovali jsme třeba padesát minut a byl to fofr, který ani s fotbalem neměl tolik společného. Ale musím zaklepat, že při zápasech nikdy tak extrémně nefoukalo.
Co vás nejvíce překvapilo?
Největší šok pro mě přišel před prvním zápasem. V šatně se vůbec nepouští muzika, je v ní ticho. Pět minut před zápasem trenér řekl, ať si sedneme do kruhu, potichu jsme seděli a já nevěděl, co mám dělat. Koukal jsem kolem sebe, jestli se budeme modlit, ale pak trenér řekl „dobrý“ a šli jsme hrát. Není tam žádné hecování jako u nás, spíš se uklidní a koncentrují se. To mě překvapilo. Co je také jiné než u nás, je báza, kde nemáme ani společnou šatnu. Máme sraz dvě a půl hodiny před tréninkem na báze, kde jsou pokoje po dvou a s ostatními hráči nepřijdete do styku. V Česku je to o kabině, kde se dělá legrace a popovídáte si. V Ázerbájdžánu se každý zaměřuje na sebe a dělá si své věci. Může jít do posilovny, za maséry, na hřiště, kde může dělat cokoliv. Ale s týmem se potkáte až na tréninku.
Poznal jste i kulturní rozdíly muslimské země?
Ano, je to země, kde se 95 procent lidí hlásí k islámské víře, ale jen minimum ji ortodoxně dodržuje. Manželka se bála, že nebude moct řídit a ven bude chodit jen zahalená, ale tak to není. Jestli jsem potkal jednu zahalenou ženu za den, tak to bylo moc, nám Evropanům nikdo v ničem nebrání. Respektují ostatní kultury, a že by člověka nějak omezovali kvůli své víře, tak to vůbec. To jsou naše předsudky, že si hned islámskou zemi spojíme s tím, že je tam nebezpečno. Kolikrát se tam člověk cítí bezpečněji než v některých městech v Evropě.
I rodina si tedy zvykla?
Manželka je konzervativnější, má ráda svůj klid a svůj svět, ale líbilo se jí tam. Místní lidé jsou velmi milí a přívětiví. Máme starou sousedku, která u nás vždycky zaklepala a přinesla na talíři večeři s tím, že když budeme cokoliv potřebovat, ráda nám pomůže. Jsou ochotní, a když vidí, že tápete, hned chtějí pomoct. Synek tam začal chodit do mezinárodní školky a zvládl to z nás nejlépe. První týden z toho byl nesvůj jako v každé jiné školce, ale brzo na nás začal doma mluvit rusky a anglicky, že jsme jen koukali. Když jsme se vrátili do Česka, ptal se nás po třech dnech, kdy už půjde zase do školky. Ázerbájdžánci mají k dětem jiný přístup. Jakmile vyjdete s dítětem na ulici nebo do metra, hned vás pouští, dítě by si chtěli pochovat, dát mu pusu. A je jedno, jestli je jim šedesát let, nebo patnáct. Na děti jsou velmi milí.
Stihl jste se s někým v týmu spřátelit?
Snažil jsem se rychle přizpůsobit. Mě u nás vždycky štvali cizinci, kteří se nechtěli učit česky nebo se přizpůsobit tréninku. Teď jsem byl v jejich pozici a věděl jsem, že takový být nechci. Dělal jsem vše, abych se co nejrychleji začlenil, měl si s nimi i co říct a byl plnohodnotný člen týmu. Skamarádil jsem se s Chilanem Herrerou, který umí anglicky a hrával s Martinem Jirsákem v Kazachstánu, takže znal Čechy. Rozuměl jsem si i s Ukrajincem Petrovem, který také hrál stopera, což je takové spojení na hřišti, kdy musíte umět spolupracovat. A blízko jsem měl i ke Gruzínci Navalovskému, fantastickému levému obránci, který hraje za reprezentaci.
Pavel Dreksa v dresu Ústí
Sledujete ještě Sigmu Olomouc, kde jste strávil devět let?
Sleduji každý klub, kde jsem působil. Sigma proletěla druhou ligou, to je dobře. Jen mi trochu přijde, že zájem lidí a fanoušků ztratila. Byl jsem v Olomouci na zápase s Frýdkem a vím, že už o nic nešlo, ale když na stadion pro 12 tisíc přijde 800 lidí, tak je mi to líto.
Z Karviné jste v Baku na roční hostování, počítáte s tím, že se v prosinci vrátíte zpět?
Bude záležet, jak budu hrát na podzim a také jak na tom Něftči bude v tabulce, pak by se mohly kluby mezi sebou nějak dohodnout. To se uvidí. Peníze jsou tam určitě lepší než v české lize, ale hlavně beru ohled na rodinu, abychom byli spokojení. Pokud si všichni tři řekneme, že je to dobré a klub bude stát o to, abych tam zůstal, tak budu rád. A jestli to komukoliv z nás nebude sedět, tak se vrátíme a budu hrát za Karvinou, nevidím v tom problém. Mám zde smlouvu ještě na dva roky a byl jsem tu strašně spokojený, moc mi to sedlo, jsou tam bezvadní kluci a parta. Byl jsem se tam podívat a bylo mi to až trochu líto, zjistil jsem, že mi chybí být mezi nimi. Ale takový je fotbal.
