Více se vám dařilo pod matadorem Kotalem než pod Jílkem, že?
Ano, vždycky si popovídáme, když se potkáme. S trenérem Kotalem jsme získali pohár, nálada byla jiná. S trenérem Jílkem úspěchy nebyly, ale důvěru mi také dával, jenže já ji ne pokaždé splatil. Pro mě bylo důležité nastavit systém, tohle mi chybělo. V Trnavě systém na hřišti je a velmi mi to vyhovuje. Na Spartě mi bylo kolikrát vytýkané, že si to neumím zorganizovat, ale těžko se organizuje jedenáct frajerů, kteří nevědí, kam mají běhat. Tady si chlapce posouvám dva metry doleva, dva metry doprava. Ví, kde mají běhat.
Když jste hrál ve formě, patřil jste i v české lize k top stoperům, ale potýkal jste se s kolísavostí výkonů, zraněními. Jak se s odstupem ohlížíte za pěti lety ve Spartě?
Z velké části máte pravdu. Bylo to způsobené i tím, že na Spartě se nehrálo lehce. Tlak na hráče je největší v Česku. Co mi chybělo, byl systém. Pořád se hledali trenéři... Stramaccioni, špatné výsledky, hodně nových hráčů, nerozuměli jsme si, dělaly se skupinky. To byl začátek konce. Než se tohle všechno vyselektovalo k něčemu smysluplnému, vystřídalo se strašně moc trenérů. Za těch pět roků jsem jich tam měl osm. Obrovské množství. A když jsem se už cítil dobře, přišlo zranění kolena. Když jsem se dal zase do formy, píchlo mě lýtko. Potom jsem se už do toho nedostal, bohužel jsem to nenakopl.
