Jestli zůstane zdravý, bude hrát určitě i v jednapadesáti letech. Narozeniny má totiž za měsíc.
Miura je úkaz. Japonská legenda. Tamní fotbalová modla, která načne už třiatřicátou sezonu kariéry.
Aby se stal profesionálem, opustil v patnácti letech rodný ostrov Honšú a vyrazil do Brazílie. Obdivoval Pelého, Rivelina nebo Garrinchu a chtěl být jako oni.
Kariéra „krále Kazu“narozen 26. února 1967 V devatenácti letech debutoval v profesionálním fotbale v brazilském Santosu, odkud přestoupil do Palmeiras. V Brazílii hrál i za další čtyři kluby, než se znovu vrátil do Santosu. V roce 1990 putoval do japonského Kawasaki Verdy, kde se stal fotbalovým boháčem. Klub mu na tehdejší poměry nabízel královské dva miliony dolarů ročně. V roce 1994 se Miura stal prvním Japoncem v italské lize, kde hrál za Janov, ale dal v něm pouze jeden gól. V Evropě nastupoval ještě za Dinamo Záhřeb. Od léta 1999 působí s výjimkou krátkého hostování v Sydney už pouze v Japonsku, od roku 2005 dodnes je fotbalistou Jokohamy. |
„V Brazílii jsem se naučil, že fotbalista nikdy nemůže být sám se sebou spokojený,“ řekl před časem. V zemi strávil osmnáct let a nastupoval třeba za Santos či Palmeiras, pak se vrátil do Japonska a byl za hvězdu v reprezentaci, v níž nastřílel 55 branek v 89 zápasech.
V Evropě vyzkoušel fotbal v Janově, kde hrál s Tomášem Skuhravým, a pak i v záhřebském Dinamu. Jenže neprosadil se.
„Zato v Japonsku ho obdivovala celá země, stal se první opravdovou superstar, všude na sebe strhával pozornost. Když jsme spolu hráli v Kóbe, bylo mu sedmatřicet let, dědeček Kazu tehdy spíš uvadal, ačkoli v tréninku makal jako mladý divoch. Já se divil, jestli má zapotřebí se takhle honit,“ vzpomínal na bývalého spoluhráče ve své knize Pavel Horváth.
„Kazu“? Tak zní jeho přezdívka. Dřív mu říkali hlavně „král Kazu“, dnes už se o něm mluví jako o „dědečkovi Kazu“.
Ale pozor. Na hřišti, byť už nenastupuje pravidelně, pořád stíhá. A sem tam ve druhé japonské lize vstřelí gól. Jako naposledy loni v březnu, kdy rozhodl o vítězství 1:0 nad Thespa Kusatsu.
I tehdy, ve věku padesáti let a čtrnácti dnů, předvedl jeden ze svých typických oslavných tanečků. A týden předtím se stal nejstarším profesionálním fotbalistou všech dob. Překonal legendárního Angličana Stanleyho Matthewse, držitele Zlatého míče.
„Možná jsem ho předčil v dlouhověkosti, jenže Matthewsovy statistiky i celá jeho kariéra jsou pro mě nepřekonatelné,“ připomněl tehdy.
Minimálně pro japonský fotbal toho však Miura udělal suverénně nejvíc. „Pomohl spustit boom, z něhož pak v Japonsku vyrostla další esa jako Nakata, Ono, Nakazawa, Kawaguči, Nakamura nebo Honda,“ vyprávěl Horváth.
Na jednu metu ale „král Kazu“ přece jen nedosáhl. V roce 1998 sice čtrnácti góly vystřílel reprezentaci premiérovou účast na mistrovství světa, kam ho ovšem následně nevzali.
Šanci nastoupit na šampionátu pak už nikdy nedostal, a protože teď je z něj dědeček, nic se na tom nezmění.
