Ústecký rodák drží tituly ve čtyřech zemích, což je evropský rekord.
Na vánočním turnaji v Ústí jste si zakopal v hale. Co velký fotbal?
Rok jsem vůbec nic nedělal, šetřil jsem po operaci pravé koleno. V únoru mám poslední rezonanci, když se nezlepší, přestanu fotbal hrát úplně a zůstanou mi jen exhibice. Ale to bych nerad, chci fungovat hlavně i kvůli dětem.
Návrat do vrcholového, profesionálního fotbalu už nezvažujete?
Určitě ne. Rok a půl pauzy je dost. Nechtěl bych hrát tady druhou nebo třetí ligu, to je lepší jít do světa, kde je dobré počasí, fajn liga, kde chodí lidi. Jít tam, kde si vás víc váží než v Čechách nebo v Evropě; tady řeknete ročník narození a všichni se zhrozí. Chtěl jsem do Austrálie, Indii jsem měl rozjednanou, nic nedopadlo. Asi to tak mělo být.
Ale ještě jste zkoušel USA.
Čtrnáct dní jsem trénoval v San Antoniu. Byla by to třešnička, chtěl jsem si zkusit život i fotbal v Americe. Zrovna měli hodně cizinců, čekal jsem do února, jenže mě zrovna v lednu začalo koleno bolet. Skončilo to nemastně neslaně.
Jak na vás San Antonio působilo?
Zápas jsem hrát nemohl. Přišel jsem, bylo tam skoro 36 stupňů, k tomu časový skok. Chtěl jsem hned trénovat, ale nešlo by to. I tak jsem první tři tréninky rozdýchával. Nebyla to nejvyšší soutěž MLS, ale USL, přesto měli neskutečné hráče. Plno Mexičanů a fotbalistů z Jižní Ameriky. A ukázalo se, jak je svět malý. Trénoval tam se mnou Gruzínec Zurab Ciskaridze, který je teď v Teplicích. Pak mi volá, že je v Ústí na zkoušce. Neuvěřitelné. Jel jsem za ním na Větruši na návštěvu. Škoda, že mi Amerika nevyšla, těšil jsem se a bylo to i přání mého táty.
Jiří JarošíkDevětatřicetiletý bývalý obránce či záložník, který měří 196 centimetrů, má 23 startů za Česko, tituly ve Spartě, CSKA Moskva, Chelsea a Celtiku. Hrál i v Liberci, Samaře, Zaragoze či Alavésu. |
Místo toho končíte...
Což je taky neuvěřitelné po takových letech, bojuju s tím celou dobu. Jediné plus je, že čekáme druhé dítě. Ale doma jsem trošku i protivný, chybí mi kabina, parta, tréninky. Snad se to zlepší. Původně jsem na operaci nechtěl, ztratil jsem dva měsíce. A pak mi fotbal zakázali. Zkouším aspoň hokej.
V minulé sezoně jste ještě chvíli trénoval s druholigovým Ústím.
Docela mě to bavilo, měli dobrou půlsezonu. Tréninky jsem si užíval, byla skvělá parta. V druholigových týmech je to hodně o výsledcích. Když se nedaří, najednou je všechno špatné, kluci nemají náladu. Já chytil dobré období. A doufám, že fotbal v Ústí neskončí jako hokej, který skomírá. Viděl jsem bannery Ústí město sportu, ale nic pořádného tady není. Snad alespoň basketbal chvilku vydrží. Škoda, zvlášť když město je docela velké a po letech máme dálnici do Prahy.
Co chcete dělat dál?
S tím taky trošku bojuju. Začal jsem v Praze studovat trenérskou licenci. Zatím mě to baví. Jedna věc je vystudovat, druhá věc je mít nějakou praxi. Nabídky mám v Praze, nevím ještě, co si vyberu. Možná nějakou mládež, žáky nebo dorost, uvidím, jestli mě to chytne. Fotbal mi chybí, kabina je moje všechno. Nic jiného než fotbal dělat nemůžu, nic jiného neumím. Být jen doma by mě nebavilo. Zkusím to.
Láká vás i Sparta?
Taky od ní mám nabídku. Uvidím, jestli ji vezmu, anebo kývnu těm, co se ozvali dřív. Jde o české ligové kluby, chci si prostě od ledna zkusit mládež. Jsem zvědavý, jak mi to půjde a jak mě to bude bavit. Zatím dělám béčkovou licenci, v létě bych chtěl jít na áčko.
Když se ohlédnete za svou bohatou kariérou, co si řeknete?
Nikdy jsem nad tím nechtěl přemýšlet, pořád jsem si říkal, že to ještě nějak půjde. Bylo to strašně dlouhé, na druhou stranu krátké. Než se člověk někam dostane, než vyspěje a fotbal si užije, má nějaké roky. Měl jsem štěstí, že jsem všude hrál, nebyl jsem zraněný. Samozřejmě mi chyběl ještě nějaký krok, abych se dostal do elity, to už nevrátím. Dělal jsem pro fotbal maximum, obětoval jsem mu hodně, žil jsem jím a pořád žiju. Což mi trošku vadí u mladých, že pro ně fotbal není všechno. Pro nás byl. Možná proto tak vypadají výsledky, že je to nezajímá. Jsou nové vlivy, dřív nebylo tolik počítačů. Hřiště dneska nejsou plná, což je mi líto. My byli pořád venku, to teď nevidím. Kariéra utekla, nechci moc vzpomínat, ještě bych ji rád prodloužil, ale nejde to.
Máte nějaký top zážitek?
Zrovna teď jsem si doma pročítal kroniky, táta mi je psal celou kariéru. I z hokejbalu, který jsem hrál. A bavilo mě číst ty články i moje fotbalové deníčky, když mi bylo třináct. Je to hrozně zajímavé, vidím pravopisné chyby, kreslil jsem si tehdy svoje góly, žil jsem tím. Těším se, až si to pročtu celé.
Na který titul jste nejpyšnější?
Víc než tituly pro mě byla skvělá parta, kolektiv bych dal výš. Je skvělé, že moji bývalí spoluhráči jsou různě po světě a stejně si zavoláme. Chodím i na hokejové exhibice s partou, kde jsou Jirka Novotný, Ivan Hašek, Láďa Vízek, v Litoměřicích jsme hráli s Dominikem Haškem a Alešem Valentou, to jsou vyšší sportovní persony. Baví mě, že jsem tam nejmladší, to je příjemné. Parta mě naplňuje.
A jak jste strávil Vánoce?
V Praze jsme se kvůli dětem stěhovali z bytu do baráku, bylo hodně zařizování. Do toho jsem studoval, moc času na Vánoce nebylo. Přál jsem si pod stromeček penálek na manikúru, měl jsem veteránský. Když člověk hraje, musí si vystříhat nehty. Ale většinou radši dárky dávám. Můj největší vždycky byly nové kopačky, to jsem nemohl dospat. Nic většího doteď neexistuje.
