Něco na tom je. S balonem u nohy toho moc nedokázal, zato mu statisíce fotbalistů po celé planetě vděčí za svobodu.
Nebýt jeho kuráže, kluby by je dál měly v hrsti.
V pondělí uteklo přesně třicet let od chvíle, kdy Bosman s vítězoslavným úsměvem opouštěl Evropský soudní dvůr.
S přelomovým rozsudkem v kapse: „Jste v právu, pane Bosmane. Odteď už fotbalistům po skončení smlouvy nikdo nesmí bránit odejít zadarmo jinam.“
Verdikt z 15. prosince 1995 rozmetal systém, který fungoval desítky let. Proměnil fotbal jako nic předtím. Bosman si přál, aby změnil i jeho život, jen nemohl tušit, že to bude k horšímu. Ale popořadě.
Jean-Marc Bosman (uprostřed) se svými právníky.
Jako fotbalista měl celkem našlápnuto. Býval kapitánem belgické jedenadvacítky, kopal za Standard Lutych, jeden z nejlepších týmů v zemi. Jenže časem uvadal, ze sestavy se vytratil a přesunul se do menšího klubu ze stejného města, RFC.
Ani tam se nechytil, proto doufal, že až mu v létě 1990 vyprší smlouva, vedení ho v klidu pustí jinam. Jo, kdepak! Když o něj projevil zájem francouzský druholigový Dunkerque, šéfové si řekli o čtyřikrát tolik, než za něj kdysi zaplatili. Přestup padl, Bosmanovi zkrouhli plat na čtvrtinu a skončil v rezervě – i tak to tehdy chodívalo.
„Nešlo mi to do hlavy. Vypršela mi smlouva, ale klub mě pořád vlastnil. Připadal jsem si jako otrok,“ líčil novinářům. „Věděl jsem, že je to špatně. A že proti tomu musím začít bojovat.“
Bosmanovo pravidloJak vyhraný spor změnil svět fotbalu Od 15. prosince 1995 jsou fotbalisté v Evropské unii považováni za zaměstnance, kterým po skončení smlouvy nikdo nesmí bránit v odchodu jinam. Kluby nemají nárok na žádnou finanční kompenzaci a hráči mohou odejít zadarmo. Navíc se fotbalista může předběžně dohodnout na přestupu s novým klubem už 6 měsíců před skončením platné smlouvy. Po skončení smlouvy pak přestoupí jako volný hráč do nového klubu. |
Odvahu mu dodali právníci, kteří se shodovali, že má šanci: fotbalové pořádky podle nich odporovaly zásadám volného pohybu pracovníků v Evropské unii. Proto zažalovali RFC, belgickou asociaci a nakonec i UEFA, řídicí orgán evropského fotbalu. Mysleli si, že hotovo bude za pár týdnů, ale soudy se táhly pět let, což Bosmana ničilo. Místo aby restartoval kariéru, kluby od něj dávaly ruce pryč.
Chvíli hrál nižší francouzské soutěže, pak se vypařil na Réunion, ostrov v Indickém oceánu. Rozpadlo se mu manželství, spoluhráči se ho stranili, zůstal bez peněz a přespával u rodičů v garáži.
Trénoval sám a doufal ve velký comeback, který se už nikdy nepovedl. I když u soudu nakonec uspěl, v jedenatřiceti byla kariéra passé: „Přitom já měl celou dobu jen jediný sen. Hrát dál.“
Když zjistil, že to nepůjde, upadl do depresí. Dlouho se nemohl zbavit alkoholové závislosti, v opilosti napadl bývalou přítelkyni i patnáctiletou dceru a málem skončil ve vězení – nakonec vyvázl s 80 hodinami veřejně prospěšných prací.
Nadával na krutý svět, přitom za leccos si mohl sám. Na účet mu připlulo odškodné ve výši 350 tisíc švýcarských franků, skoro osm milionů korun, ale peníze špatně zdanil, část prošustroval a ještě nadělal dluhy.
Před 20 lety spustil revoluci. Pomohla všem kromě mě, smutní Bosman |
Nechal vyrobit trička se sloganem, který špatně přeložil do angličtiny, a věřil, že je vykoupí vděční fotbalisté, kterým uvolnil ruce. Naivní představa? Jistě, navíc Bosman nasadil tak vysokou cenu, že jediný kus prodal synovi svého právníka.
Zato se k němu hlásily celebrity, fotil se s Pelém, Maradonou i Cantonou, nizozemský národní tým mu věnoval bonusy za vítězný zápas a když francouzský reprezentant Adrien Rabiot před šesti lety díky jeho pravidlu vyměnil Paris Saint-Germain za Juventus, poslal jako poděkování v přepočtu 300 tisíc korun.
Ne všichni zapomněli, aspoň to Bosmana může těšit. Přes pět let nepije, žije sám na předměstí Lutychu, s umělou kyčlí a operovaným krkem už se místo sportování jen prochází po okolí. Ale ví: „Ne každý dostane šanci měnit historii. Pořád jsem hrdý, že se mi to povedlo.“
