„Byl jsem skoro všude už jen proto, že jsem jezdil sledovat soupeře. A to se dá vždycky spojit s tím, že se někde podíváte,“ říká 41letý hradecký rodák, jenž v Emirátech působil naposledy letos na jaře.
Ivanu Haškovi vás původně doporučil další kouč Luděk Klusáček. Odkud jste se znali?
Luděk byl můj mentor při studiu trenérské profilicence. Vždycky mi byla sympatická jeho práce a navíc žije v Pardubicích, tak jsem si zvolil jeho, stejně jako Martin Svědík a Radomír Korytář. Sledoval naše tréninky, praxi, během studia na nás psal hodnocení. Měl jsem ho pak i jako vedoucího diplomové práce. Jeho přímluva byla rozhodující, protože my se předtím s Ivanem viděli jen asi jednou nebo dvakrát. Když se spolu vrátili ze štace v Kataru, vzal Luděk práci v Jihlavě a Ivan k sobě chtěl do Fudžajry někoho z Čech, kdo je jazykově vybavený, má vzdělání a obsáhne potřebnou šíři činností. Tak to celé vzniklo. Na začátku to byl profesionální vztah; dneska už jsme přátelé, rodiny jsou propojené. Ivana i Luďka si moc vážím. Všichni tři jsme jiní, ale dobře se doplňujeme. Nejsou to super kolegové jenom profesně, ale důležitý je i lidský faktor. Proto jsme spolu v Emirátech tak dlouho vydrželi. V dalších angažmá už tam byl Luděk s námi. Za tu dobu, co spolupracujeme, jsme se v podstatě nepohádali, což považuju za velmi cenné. O nás dvou Ivan ví, že ho nepodrazíme a může se na nás spolehnout. A my v něm máme oporu, necítíme se jako nějací nosiči kuželů. Dává nám velký prostor. Někdy si však říkáme, že bychom k sobě klidně snesli ještě jednoho... Práce tam bývá fakt hodně.
„Nezapomenu, jak Ivan Hašek „zpucoval“ celé vedení. Sotva se vymotali z kanceláře.“ |
Ivan Hašek by o nějaké „kývače“ ani nestál, že?
On je silná osobnost, ale rád slyší i jiný názor. Ten však musí být vyargumentovaný. Ivan umí být tvrdý -nestačí říct, že s něčím nesouhlasíte. Na druhou stranu jsem několikrát zažil, že svoje stanovisko byl schopný změnit v náš prospěch. A stejně to platilo pro nás pod tíhou jeho argumentů. Poslední dobou už jsem to vnímal tak, že práce vznikala po společných diskusích. Někdo něco nahodil, následoval brainstorming... Kolikrát z toho pak vylezlo něco úplně jiného, než jsme si mysleli na začátku. Ale to nás všechny posouvá. Ivan rád hledá nové trendy, vyžaduje po nás, abychom je přinášeli, nebojí se toho.
V jednom z rozhovorů jste zmínil, že si vás ve Fudžajře vyvzdoroval. Myslíte, že k jeho vyjednávacím schopnostem přispívá i právnické vzdělání?
Určitě. Dám příklad. První zápas jsme vysoko prohráli s budoucím finalistou asijské Ligy mistrů Al-Ahlím, což byl soupeř nad naše možnosti - my hráli o holý život, o záchranu. K tomu nás potkaly různé neduhy, hráčům nebyly vyplacené peníze, a to má na ten tým velký vliv. Spousta trenérů by po takovém zápase asi zalezla, ani nedutala a čekala, co se stane. A já nezapomenu na to, jak Ivan rozcupoval celé vedení u nás v kanceláři. Byli rádi, že se odtamtud vymotali... Podrobil je zdrcující, ale konstruktivní kritice. Na tom, že mužstvo bylo v nepohodě, nesli podíl. Nebylo to alibi. Řekl bych, že i díky tomu jeho vystoupení z toho pak byla velmi dobrá sezona. Ivan si dokáže vynutit respekt vedení, přitlačit na ně. Umí jednat s těmi nejvyššími, často přímo se šejkem, s vládnoucí rodinou. To jsou lidé, kteří mají zahraniční vzdělání. Mají rádi silné partnery a ve finále je také umějí ocenit.
Jaroslav Veselý
Co na vás čekalo, když jste v Dubaji poprvé vylezl z letiště?
První, co člověku, který v těchhle končinách nikdy nebyl, proběhne hlavou, je otázka bezpečnosti, možnost nějakých teroristických útoků. Konzultoval jsem to předtím s Luďkem a ten mi řekl: Když necháš někde v supermarketu klíče od auta, notebook nebo peněženku a přijdeš tam za 14 dní, pravděpodobně tam bude. To bych zpětně potvrdil. Ten úvod nebyl jednoduchý, protože jsem tam letěl se čtyřicítkami horečkami a těžkou angínou, bylo mi strašně zle. Na letišti mne měl odchytnout nějaký člověk, ale nevěděl jsem kdo a kde... Nakonec jsme se našli. Pak mě ještě vezl dvě hodiny do Fudžajry... V Emirátech je taky složitější vízový systém, proces udělení pracovního víza trvá několik týdnů, musí se za vás zaručit klub, který všechno zařizuje. Jdete na odběr krve, dělají testy na HIV a další infekční choroby. Je tam rentgen plic, snímají se otisky prstů a ruky. V tom jsou neúprosní. Česká republika taky na rozdíl od Slovenska nemá podepsaný dokument o uznávání řidičských průkazů, takže jsem ještě musel absolvovat místní autoškolu. To bylo taky něco. Teď tam byl třeba Kuba Dovalil a v Dubaji dělal zkoušky snad natřikrát. Rádi vás to nechají opakovat, protože to pro ně jsou peníze. Já měl kliku, že jsem je podstoupil v menším městě, ve Fudžajře. Vedení mi tam přidělilo někoho, kdo mi s tím pomáhal. Musel jsem ovšem zvládnout jízdy v angličtině. Tomuhle na začátku neujdete a ještě to není samotný fotbal.
V jakou denní dobu se v Emirátech trénuje?
Záleží na tom, kde tým zrovna je. Prvních 14 dní v přípravě je adaptačních, pak se často odjíždí na kemp, i do České republiky. Shodou okolností mi teď volal manažer Fudžajry, že jsou na soustředění v Plzni. Tři týdny až měsíc týmy bývají v Evropě kvůli vedru, které v Emirátech vrcholí. Trénuje se dvou až třífázově, hrají se přátelská utkání. Bere se tam široký kádr klidně 30 hráčů, včetně těch z juniorky. Tvrdě se potrénuje, v polovině srpna se týmy většinou vracejí do Emirátů, zase se adaptují. Někdy na začátku září začíná liga. V letních měsících se trénuje večer, ve 20, 21 hodin. Pak dřív, jak teploty klesají.
„V poslední sezoně mě v Emirátech absolutně uchvátil Álvaro Negredo.“ |
Tamější liga se hraje v kuse, bez zimní přestávky. To byl pro vás asi dost nezvyk, ne?
Zprvu strašný, pro trenéra je to složitější na přípravu. Tady si v zimě odpočinete. Když v Emirátech chytnete vlnu a vyhráváte, tak se pracuje dobře, ale s tamější frekvencí zápasů taky třeba pětkrát v řadě neuspějete a jste pod tlakem... Já se kromě tréninků věnuju analýze soupeřů a přípravě na ně; když se hraje liga ještě v týdnu a k tomu máte pohár, je toho moc. A když se k tomu nedaří, máte toho plné „vinty“...
Dala by se úroveň nejvyšší soutěže v Emirátech přirovnat k nějaké v Evropě?
Tady je k tomu velký despekt. Funkcionář Sparty Dušan Svoboda ji před časem sepsul, kdesi prohlásil, že Ivan v Emirátech trénuje taxikáře. Tomu se vždycky musíme smát. Svědčí to o totální neznalosti věcí. Už jenom jaké trenéry tam můžete potkat - hodně jsem se naučil při skautování soupeřů. Co trenér, to velký pojem. Zajímavé věci se daly odpozorovat třeba od Jihoameričanů. Ti dřív často třeba vyhráli Copu Américu, trénovali brazilský nebo argentinský nároďák... To samé hráči, i ti byli skvělí. Liga se těžko srovnává, protože mezi týmy je velký rozdíl. Prvních pět mužstev je velmi kvalitních. Hráči, i když mají talent, nemají moc zájem chodit do ciziny, v Emirátech se jim žije dobře. Odmítají proto i evropské kluby. Al-Ahlí, Al-Džazíra, Al-Ajn nebo i Al-Wasl a Al-Nasr si skoupí kompletní národní tým. Týmy v druhém gardu olympijský tým, jedenadvacítku, k tomu přivedou tři krajánky. Je to podobné, jako když u nás nemohli za komunismu top hráči chodit do zahraničí a kvalita se koncentrovala do největších klubů, jako Sparta nebo Dukla. Na ty menší nezbude moc. Ale z top týmů vzešli dva finalisté asijské Ligy mistrů za posledních pět let. A ta určitě není špatná. I reprezentace SAE byla letos v semifinále Asijského poháru, až za ní skončilo Japonsko nebo Austrálie. Svědčí to o tom, že země umí vyprodukovat kvalitu. Týmy z předku, kdyby mohly mít ty tři cizince, by u nás v lize určitě hrály vršek. Záleželo by na tom, kde by se hrálo. Musely by si zvyknout na déšť, který tam nezažijí. Za tři roky nám pršelo na zápas jednou. A obráceně. České týmy by toho v tom čtyřicetistupňovém vedru ve druhé půli měly dost a byla by to výhoda domácích. Ještě jedna věc: Al-Ajn byl loni v prosinci ve finále mistrovství světa klubů s Realem Madrid. My s ním dva měsíce předtím s Fudžajrou hráli 2:2. Možná už byli hlavou jinde a nebyli na nás koncentrovaní, ale pak hráli do přestávky vyrovnanou partii s Realem.
Jakou mají stadiony kapacitu a jaké bývají návštěvy?
Fudžajra má nádherný stánek pro 12 tisíc lidí, Emirates menší. Ve Fudžajře chodilo 1 500 - 2 000 lidí. Potíž je v tom, že celé ligové kolo je přímým přenosem v televizi. K tomu vysílají ještě tři zápasy juniorské ligy... Lidé mají veškerý komfort, jsou taky trošku líní, a když je v létě teplo, radši se na fotbal podívají v nějaké klimatizované restauraci, nebo doma. Sledovanost, i na sociálních sítích, je vysoká. Na velké týmy v Dubaji, když se hrají derby, bývá i plno. Slyšel jsem zkazky, že se tam platí fanouškovské kotle, lidé dostanou pití a sendvič, vstupenku, dopravu na zápas. Ale to je v těch krajích běžné. Mezi tradičními týmy jako Ahlí, Wasl a Džazíra je rivalita, tam je návštěvnost i na stadionu výrazně vyšší.
Zažil jste tam i globální fotbalové hvězdy, jako byl Peruánec Jefferson Farfán. Koho byste ještě jmenoval?
V poslední sezoně jsem byl absolutně uchvácený ze Španěla Álvara Negreda, bývalého hráče Manchesteru City či Valencie. V Nasru se okamžitě stal ohromnou hvězdou. Byla radost ho sledovat i jako soupeře. Byl to lídr na hřišti, tým uklidnil, komunikoval se spoluhráči. Fanoušci si ho oblíbili, začal dávat góly. Asi po třech zápasech už měl zaslouženě kapitánskou pásku... Bylo hrozně těžké se na něj chystat - stejně nám dal gól. Ale mně se zamlouval ten jeho přístup - před zápasem i po něm. Protočila se tam spousta dalších hráčů, třeba Francouz Yohan Cabaye, co hrál v Newcastlu a Paříži Saint-Germain. Jsou tam zajímaví brazilští hráči, šikovní Argentinci, kteří tu nemají úplně jméno, ale například Spartě nebo Slavii by určitě pomohli. Caio Lucas hrál proti Realu Madrid za Al-Ajn, teď přestupoval do Benfiky. My měli v Emirates Clubu Sebastiána Leta, bývalého kapitána Panathinaikosu Atény, kde zažil trenéra Stramaccioniho. V mladším věku prošel Fiorentinou, Liverpoolem.
Jaroslav VeselýBývalý fotbalový brankář a nynější trenér, narodil se 8. srpna 1977 v Hradci Králové, kde i bydlí. Působil v Letohradu, se kterým v roce 2011 vyhrál divizi C, poté u hradecké juniorky nebo ve druholigovém Kolíně. V sezoně 2015-16 nastoupil k prvnímu angažmá po boku Ivana Haška ve Spojených arabských emirátech. Nejprve spolu vedli Fudžajru, posléze v trojici ještě s Luďkem Klusáčkem Emirates Club v Rás al-Chajma a znovu Fudžajru. Na jaře 2018 a 2019 Veselý trénoval třetiligové Litoměřicko. V současnosti je hlavním trenérem druholigového MFK Chrudim, kde vystřídal Pavla Jirouska. Ve volném čase rád cestuje, sportuje, nebo si čte či zajde do divadla. Zajímá se též o výpočetní techniku. |
Lehká odbočka, ovšem zůstaneme v Perském zálivu. Jak se díváte na to, že mistrovství světa v listopadu a prosinci 2022 uspořádá Katar?
Vnímám to tak, že to může být velký problém. Zaprvé to je strašně malá země, třeba jako Středočeský kraj. Kladli jsme si otázku, jak to bude fungovat z hlediska fanoušků. Vytvořili stadiony, které se pak rozeberou, vymyšlené to mají dobře. Když bylo mistrovství Asie, na těch zápasech jsme se byli podívat. Byl nápad, že by se to rozšířilo na Emiráty, na Omán, na Saúdskou Arábii. To by podle mě bylo nejlepší. Ale další země Perského zálivu dávají od Kataru ruce pryč - je tam blokáda, státy kolem na něj rušily veškeré vazby. Bylo tam obvinění z podpory terorismu, je to vysoká politika, do které člověk nevidí. Katarští občané museli opustit k určitému datu Emiráty... I to je důvod, proč to rozšíření šampionátu v tuhle chvíli asi není možné. My tu rivalitu viděli v přímém přenosu, kdy v semifinále Katar pokořil Emiráty velmi dobrým výkonem a mistrovství potom vyhrál. Bylo z toho velké haló. Do toho zápasu se promítly i politické problémy, bylo to poznat, prestiž byla za hranou sportu. Jsem sám zvědavý, jak to bude vypadat. Soutěže se tam přeruší v neobvyklý čas... Nemyslím si, že by to Katar nezvládl. Ale neumím si představit například anglické fandy a popíjení alkoholu. Ten se tam dá pořídit, bude to však za nadsazené částky, pro Evropana překvapující. Místní orgány asi k fandům budou muset být při šampionátu tolerantnější, když někde budou postávat s plechovkou piva.
