Fotbalovou kapitolu už však před pár lety definitivně uzavřel, v oblasti Friuli na severu země se Jaroslav Šedivec naplno věnuje rodině a vínu.
Jak trávíte poslední dny? Itálie patří mezi země nejpostiženější koronavirem.
Situace tady není nejlepší. Už to trvá dlouho, skoro dva měsíce. Ani předtím na tom nebyla Itálie skvěle, virem se to ale ještě mnohem zhoršilo. Jsou tu problémy naprosto se vším. Mám dceru, dva měsíce je doma a školu už jí do konce ročníku neotevřou. Možná od září, ale ani to se pořád neví. Chtějí udělat systém, kdy pár dětí bude chodit ráno, pár zase odpoledne.
Šedivcova čísla12 klubů postupně vystřídal v italských soutěžích. 43 milionů korun za něj zaplatil Juventus, odešel v létě 2002. |
Můžete teď vůbec vyjít jen tak na ulici?
Nějaké aktivity jsou povolené, ale každý musí mít autocertifikaci, musí se pohybovat v rouškách a s rukavicemi. Nějaké roušky stát dodal, ale pořád jich je málo. Všude jsou kontroly, lidé dostávají pokuty. Já jsem doma s malou a do práce se chodím podívat jen občas, když musím. Jsme všichni zavření.
Přichází od státu aspoň nějaká podpora, komunikace?
Snaží se pomáhat hlavně malým obchodníkům, protože opravdu je to tu docela hrozné. V Itálii je vysoká nezaměstnanost, ekonomicky je na tom daleko hůř než Česko. A koronavirus tedy rozhodně nepomůže.
Vy jste si na Itálii zvykl rychle? Přestupoval jste ještě jako poměrně dost mladý.
Měl jsem docela štěstí, že když jsem sem přišel, tak první roky byly fajn. Peníze i fotbal. Ale kolem roku 2010 začaly v klubech různé politické převraty, protože chtěly nechat hrát jen mladší fotbalisty, aby dostaly peníze od ligy. A z fotbalu už se kompletně stala politika. Už to za to nestálo. Zkažený svět! Ve třiceti už jsem byl podle parametrů všech tady starý, navíc jsem se zranil. Skončil jsem s profesionálním fotbalem a hrál jsem jen v amatérských soutěžích.
Jaroslav Šedivec a trenérská legenda Zdeněk Zeman.
Ulevilo se vám?
To bylo ještě horší. Vždycky jsem se táhl přes celou Itálii někam, kde mi slíbili peníze. Žádná smlouva, jen ústní dohody. Udělal jsem si aspoň základní trenérský kurz, měl jsem i nějaké nabídky, ale chuť mě přešla. Radši už na fotbal jen koukám. Pokud bych se k němu měl v nějaké pozici vracet, tak určitě ne v Itálii. Nesnížím se k tomu, aby mě někdo někde protlačoval, jak to tady funguje.
Smýšlení představitelů italských týmů bylo vždy trochu zvláštní...
Kluby teď během koronaviru přicházejí o peníze, vzniká další válka. Místo aby se počkalo, až budou lidé zdraví, tak se bojuje o pokračování ligy. Je to takový malý cirkus.
Cítíte, že úroveň italského fotbalu má klesavou tendenci?
Má, hodně výraznou. Je to vidět i na evropské scéně. Před patnácti lety mužstva jako Juventus, Inter, AC Milán a další byla hodně znát. Jenže milánské kluby koupili Číňané, AS Řím zase Američané. A jediná moc tu zůstává Juventusu. Nejsou peníze a hráčská úroveň ligy strašně klesla. V Evropě se italské týmy nikam nedostanou. Juventus udělal dvakrát finále Ligy mistrů, ale to je všechno. Když se koukám na Slavii nebo Plzeň, tak je to daleko pohlednější.
Jaroslav Šedivec (vlevo) v reprezentačním dresu na MS dvacítek.
Přitom jsem se dočetl, že už před odchodem z Plzně jste říkal, že italský fotbal nemáte rád. Za téměř dvacet let jste názor nezměnil?
Když jsem byl mladý a vrátil jsem se v roce 2001 z Argentiny, kde jsem byl na mládežnickém mistrovství světa, tak přišlo pár nabídek. S Milanem Barošem jsme oba strašně milovali anglický fotbal. I třeba španělský jsem měl daleko radši než ten italský. Přestože se mi moc nelíbí, tak jsem tu skončil. Na druhou stranu tu tím lidi žijí čtyřiadvacet hodin denně. Zvlášť na jihu, kde jsem asi pět šest let hrál. Kdybych se mohl ale vrátit v čase zpátky, tak bych chtěl zkusit jinou zemi.
Uvažoval jste vůbec někdy o návratu do Česka?
Říkal jsem si, že by se mi líbilo se na konec kariéry do Čech vrátit. Dát si sezonu v nějakém větším klubu. Měl jsem nakonec takovou menší příležitost před pár lety, kdy jsem mluvil s kamarádem, který mi nabízel druhou ligu. Nakonec z toho ale sešlo. Určitě jsem o tom ale uvažoval. Měl jsem možnost jít do Skotska, úplně na konci pak do Kuvajtu. Ale dcera byla malá, nechtěl jsem tam rodinu stěhovat.
Co bude dál? Vinař Šedivec čeká na vývojPoměry v italském fotbale mu další chuť do pokračování kariéry sebraly, navíc ani se zdravím na tom nebyl nejlépe. Jaroslav Šedivec tak svoji bohatou fotbalovou etapu ukončil a vydal se naprosto odlišným směrem. „Dělám ve společnosti, která se zabývá výrobou a prodejem vína,“ vypráví. Poslední dny jej ale trápí, co bude dál. Koronavirová pandemie zasáhla Itálii opravdu tvrdě, už tak chatrná ekonomika dostala další pořádný zásah. Šedivec tak do zaměstnání vyráží jen občas a převážně tráví dny doma s dcerou, která má minimálně do konce letních prázdnin zavřenou školu. „Je nás ve firmě dvacet. Více než polovina lidí je doma v rámci vládního programu. Znamená to, že výplaty by měl platit stát, ale jde asi jen o sedmdesát nebo osmdesát procent po dobu devíti týdnů,“ říká bývalý záložník, který v únoru příštího roku oslaví čtyřicáté narozeniny. Kdy se do pracovního procesu naplno vrátí, zatím netuší. Přestože se zdá, že v Itálii už nákaza kulminuje, zdaleka není jasné, kdy se opatření uvolní. Tamní vláda totiž na potenciální hrozbu reagovala podle Šedivce pozdě, virus se tak mezi populaci rozšířil až příliš rychle. „Přišli jsme teď asi o padesát procent zakázek, protože víno aktuálně dodáváme jen velkým distribucím, které pořád fungují. Ale restaurace a hotely? Ne, všechno zavřené,“ konstatuje. „A ani od těch velkých zákazníků teď nemáme takový odběr jako předtím.“ Lehký optimismus mu dodávají nejnovější statistická čísla. „Tenhle týden už neroste počet nakažených tak rychle, ale pořád je to kritické. Skoro všechno je zavřené, obchodníci a továrny jsou na tom špatně,“ vysvětluje. |
Na dění v Česku jste však tedy nezanevřel.
Plzeň sleduju pořád. Hlídám výsledky, navíc si volám s tátou, který na fotbal pravidelně chodí. Jsem hodně spokojený, vždyť Viktoria vyhrála během deseti let pěti titulů a hraje kvalitně i na evropské scéně. Jsem za to rád. Před dvěma lety jsem se byl i podívat na Evropské lize, v Plzni hrálo tenkrát Lugano. Pozval mě kamarád, byl jsem v Praze kvůli práci. Prodávali jsme sem víno. Takže jsem přijel za tátou a společně jsme vyrazili.
Máte na klub ještě nějaké vazby?
V Plzni jsem byl jako bažant. Občas někoho najdu na facebooku, s pár jsem se i sešel, ale všem už je přes padesát. Vosyka, Bečka, Purkart, Diepold... Na Viktorku koukám, v kontaktu jsem spíš přes sociální sítě. Občas si píšu s trenérem Uličným, pod ním jsem hrál poprvé ligu.
Z Plzně vás tehdy koupil Juventus. Jak jste se v takovém velkoklubu ocitl?
Pořádně jsem to ani nepochopil. (smích) Volal mi manažer Zíka, společně s agentem Nehodou a Pavlem Nedvědem se to domluvilo. Tenkrát totiž zrovna kupovala Viktorii italská společnost Football East Limited, která měla podíl v Juventusu. Nedvěd přestoupil do Turína z Lazia a já tam šel taky.
Jenže jste si za Juventus nakonec nikdy nezahrál...
Odjel jsem do Itálie podepsat smlouvu a oni mě hned dali hostovat zpátky na rok do Plzně. V lednu mi volali, že si mě asi stáhnou, jenže z toho sešlo. Když jsem pak v červnu dorazil do Turína, tak mě okamžitě poslali do Catanie. Myslel jsem si, že podepisuju další hostování, ale vlastně to byla smlouva. Majitelem mých práv se stal klubový prezident Gaucci a skončil jsem tam.
Místo severu Itálie rovnou dolů na Sicílii.
Po příjezdu jsem v Turíně podstoupil zdravotní prohlídku a dva dny jsem s týmem trénoval. Musel jsem čekat, až Catania přijede na soustředění do hor, kam mě pak taky odvezli. Za Juventus jsem opravdu nikdy nehrál, hned mě prodali. Gaucci, Moggi... Byla to tenkrát taková menší mafie. Ani jsem o tom pořádně nevěděl. Najednou jsem se dozvěděl, že Juventusu už nepatřím.
Aspoň jste později nastoupil proti němu.
Když spadl do druhé ligy kvůli korupčnímu skandálu, tak jsem si proti Juventusu s Pavlem Nedvědem zahrál, potom jsme i pokecali. Ale bohužel jsme zrovna prohráli, navíc oni pak hned ten rok znovu postoupili do první ligy.
Jaroslav Šedivec a hvězda Juventusu Pavel Nedvěd.
Klubů jste vystřídal docela dost. Na kterou etapu kariéry nejraději vzpomínáte?
Určitě na ty první roky. Catania, Perugia, Crotone... To byly nádherné časy. Zaprvé jsem byl mladý a hrál dobře, zadruhé jsem byl v pořádku zdravotně a měl skvělé trenéry. Třeba v Crotone mě trénoval Gasperini, který teď vede Atalantu. A to jsme se fotbalem bavili. Potom jsem šel do Terstu, což taky nebylo špatné, ale začaly mi zdravotní problémy se svaly a už to šlo dolů. Pomalu jsem se blížil konci. Kluby krachovaly, za posledních pět let jsem nedostal ani euro.
A chuť vás přešla. Chodíte si ještě třeba zahrát na nějaké „okresní“ úrovni?
Vůbec. Párkrát jsem to po práci zkoušel ve třetí nejnižší soutěži, ale vydržel jsem jen tři měsíce. V práci jsem skončil v šest, musel jsem na trénink a pokaždé mě pak všechno strašně bolelo. Tak jsem si řekl, že na to kašlu.
V Itálii už jste nějakých osmnáct let. Už se cítíte spíš jako Ital?
Především mě mrzí, že se do Čech moc nedostanu. Ani pořádně nemám kontakty. Přítelkyně je Italka, malá už se taky narodila tady. Čechů tu moc není, takže česky mluvím jen s rodiči, když si voláme. A to taky není každý den. Docela mi to chybí.
Do Plzně se vracíte rád.
Je to vždycky hezký pocit. Pořád se cítím jako Čech. Trvalé bydliště mám sice tady, ale pas i občanství mám české. Mohl jsem si to změnit, ale nechtěl jsem. Itálie je hezká, stejně tak lidé, ale občas je prostě nechápu. Jiný styl života. Narodil jsem se poblíž Plzně a na některé věci v Itálii si nikdy nezvyknu. Radši se o to ani nesnažím. Co je pro ně normální, tak pro mě ne! (smích) Čechem zůstanu.
