Rok 2011 byl do neděle shodou okolností posledním, kdy italské Serii A naposledy kraloval klub z Milána.
Teď, po nekonečných deseti letech, které neochvějnou vládou vyplnil Juventus, se Milán znovu stal centrem oslav. Nezbarvil se ale do červenočerné, nýbrž do modročerné.
Třicet tisíc fanoušků v neděli po remíze Atalanty se Sassuolem, která definitivně stvrdila titul pro Inter, navzdory koronavirovým nařízením vyrazilo do města a juchalo jako už dlouho ne.
Devatenácté scudetto.
První od treble z éry Josého Mourinha v roce 2010.
„Řadím to mezi nejdůležitější úspěchy kariéry,“ hlásil Conte v rozhovoru pro televizní stanici Rai 2. To díky jemu je Inter znovu na vrcholu.
Nejtěžší práce v životě
Jedenapadesátiletý kouč často opakoval, že džob v Interu je nejtěžší, který dosud prožil. Přitom dřív dotáhl Juventus ze sedmého místa k titulu, Chelsea dokonce z desátého, navíc v první sezoně v Anglii, během níž soupeřil s Pepem Guardiolou, Jürgenem Kloppem či Mourinhem.
Tak proč?
Conte se bál, jak ho v Miláně coby legendu Juventusu přijmou. Jak na podpis smlouvy v květnu 2019 zareagují turínští příznivci, kteří ho považovali za modlu.
Navíc když do Interu zamířil, nebylo v něm zrovna veselo.
„Nebylo to snadné rozhodnutí přijít v době, kdy tým nebyl schopen konkurence a neměl prostředky na to, aby dosáhl na něco významného,“ popisoval.
 |
„Navíc jsem šel k rivalovi Juventusu, kde jsem působil mnoho let a který dominoval lize,“ připomněl Conte hegemona, kterého pomáhal stvořit.
Vždyť v jeho třech letech v Turíně slavil tři tituly! Dalších šest jich mocný Juventus nastřádal po jeho odchodu k italské reprezentaci a během působení v Chelsea.
Při Conteho návratu do vlasti nic nenasvědčovalo tomu, že by Juve mohl sesadit právě Inter.
Tři pět dva, zbavit se problémů, vítězit
Juventus byl skoro neporazitelný, mnohem silnější, než když Conte v létě 2014 odcházel. Dvakrát ve finále Ligy mistrů, ohromující rozpočet, Cristiano Ronaldo...
Naproti tomu Conte v Interu narážel. Server The Athletic připomíná, že na konci minulé sezony nechybělo moc, aby za sebou hlasitě zabouchl dveře a už se nevrátil.
Příběh kmotra Conteho |
Nelíbila se mu přestupová politika, stěžoval si na úzký, nezkušený kádr. Vadilo mu, že se klub příliš pozdě (na samém konci prvního Conteho léta) rozloučil s problémovým duem Mauro Icardi, Radja Nainggolan.
Přesto v prvním ročníku pod jeho vedením Inter skončil pouze o bod za Juventusem, navíc došel do finále Evropské ligy. Jenže také dvakrát turínskému gigantovi podlehl.
V aktuální sezoně už to v Serii A parta kolem Romela Lukaka, Lautara Martineze, Samira Handanoviče, Milana Škriniara či Achrafa Hakimiho nedopustila. Až na něj v předposledním kole narazí znovu, bude moci nastoupit naprosto bez nervů.
Je pravda, že Interu k titulu pomohlo i podzimní vyřazení ze základní skupiny Ligy mistrů, kde v konkurenci Realu Madrid, Mönchengladbachu a Šachtaru Doněck skončil poslední. Milánský celek měl rázem volnější program, mohl se soustředit jen na ligu. Obhájce Juventus navíc pod trenérským nováčkem Andreou Pirlem až nevídaně klopýtal.
A tak si italský titul vychutnává workoholik, který Inter rychle naučil oblíbený systém se třemi obránci. Naučil ho náročný, běhavý, poctivý fotbal. Hlavně ho ale naučil vítězit.
Přitom ještě před rokem a půl si posteskl: „Máme tu kluky, kteří, s výjimkou Diega Godína, nikdy nic nevyhráli. Kdo by tedy měl tým táhnout? Nicolo Barella, který přišel z Cagliari? Nebo Stefano Sensi, který přišel ze Sassuola?“
Nyní už se díky jeho přispění bavíme o klucích, kteří jsou čerstvě mistry Itálie.
