Kalhoty na věšáku
„Za pár měsíců se z vás stane Ital. Ono vás to přinutí, i kdybyste nechtěli,“ dodává záložník Pavel Nedvěd, jenž v Itálii hraje od léta 1996.
Může vyprávět, jak spoluhráči při prvních trénincích vystavovali jeho oblečení na věšáku hanby. Přišel ze hřiště a na jeho místě mu chyběly kalhoty i košile. „Koukej se oblékat pořádně. Podle módy. Ať neděláš ostudu,“ naznačovali mu.
Dnes je z Nedvěda jeden z nejlépe šacených sportovců v Česku.
Ramínko ostudy bývá v italských kabinách postrachem, na módu si Italové potrpí. „Sice jsem byl v cizině už pět let, ale v Itálii jsem si hned musel dokoupit podkolenky,“ vzpomíná zkušený záložník Karel Poborský na zážitky z Lazia Řím.
Fotbalisté jsou v Itálii šlechtou, musí vypadat. Nakupovat ve značkových buticích, jíst ve vybraných restauracích, nosit luxusní hodinky, mít doma na výběr nejméně deset párů slunečních brýlí, denně si několikrát dopřát malé kafíčko, to je přece samozřejmost.
A co italština? „Není složitá. Řeknu si, co potřebuju. Když kluci v kabině nemelou moc rychle, rozumím,“ vyprávěl po pár měsících ve Fiorentině zadák Tomáš Ujfaluši.
Jak se řekne sklenička?
Tomáš Skuhravý vzpomíná, jak se před 15 lety učil. Při soustředění seděl po obědě na terase a šprtal slovíčka. „Co to děláš? Co se to učíš za blbosti,“ křikl na něj spoluhráč Fulvio Collovatti, knížku zahodil a ukázal na skleničku: „Jak se řekne sklenička?“
„Nevím.“
„Tak vidíš, ode dneška se budeš učit takhle!“
Češi, kteří ochutnali fotbal v Itálii, se shodnou – italština není složitá, a máte-li zájem poslouchat v kabině, za dva měsíce se dorozumíte.
Právě znalost italštiny pomáhá cizím fotbalistům k potřebné adaptaci na odlišnou mentalitu. „Itálie je můj život. Ten styl mi sedí,“ vypráví ještě dnes Skuhravý, legendární střelec FC Janov. „Jen mě štvalo, že člověk neměl chvíli klidu.“
Před fanoušky utíkal do rezidence nad městem a při každé volné chvíli jezdil do Francie na Riviéru: „Vzal jsem rodinu a vyrazili jsme klidně na otočku.“ Pavel Nedvěd zase létá do Monte Carla. Dovolenou obvykle trávil v Tunisku na ostrově Džerba, jenže i tam ho lidé začali poznávat. A tak letos zůstane na jachtě uprostřed Středozemního moře. „Hlavně pryč od lidí.“
|
Byl to pilný žák aneb Jak jsem učil Nedvěda italsky Poprvé se potkali před devíti lety v Římě. Student pražského gymnázia a budoucí fotbalová superstar. „Před tréninkovým centrem Lazia Řím ve Formellu stál vyplašený Pavel Nedvěd na posledním ze čtyř schodů a na sobě měl světlý svatební oblek. Trenér Lazia a můj strýc Zdeněk Zeman se zarazil: Sakra, ty se ženíš, nebo tady budeš hrát fotbal?“ vzpomíná Zdeněk Šesták. Právě on učil Nedvěda italsky. „Můj nejpilnější žák.“ Šesták postupně zaučoval i další krajánky v Itálii: Řepku, Kolouška a Jankulovského. Když Nedvěd přestupoval ze Sparty, neuměl italsky ani slovo. S Laziem hned první den vyrazil na soustředění – shodou okolností do Františkových Lázní – a musel se prokousávat novým jazykem. Už v letadle ho Šesták viděl, jak si čte italštinu pro samouky. Fotbalista si opakoval pro sebe: Číšníku, přineste mi, prosím, kafe. Nedvěd kývnul. „A já ho pak otravoval celé tři týdny.“ Zatímco Nedvěd trénoval pod přísným koučem Zemanem, mladý učitel pro něj chystal kartičky ze čtvrtky, na které psal důležité pojmy. Jak se řekne útočník, brána, gól a základní fráze. Mezi tréninky pak za unaveným Nedvědem chodil a studovali. Když si záložník jednu kartičku nabifloval, přišla další. „Najednou koukám a Pavel spí. Byl strašně utahaný. Jenže já mu nic nedaroval. Probudil se a už měl před sebou deset nových kartiček. Úplně se polekal: Na chvilku zavřu oči a ty mi toho naložíš!“ Pak přišel druhý den z tréninku a po pár vulgaritách, které se přiučil, povídá: Sono stanco! Jsem unavený. „Naučili ho to spoluhráči,“ vypráví Šesták. Při výuce taky překládal z italských novin, takže Nedvěd brzy věděl, že se ovce řekne italsky pecora. Po týdnu totiž napsali k nové posile krátký komentář: „Nedvěd běhá sem a tam jako ovce.“ Když se Šesták vrátil do Česka, klub sehnal Nedvědovým učitelku, jenže ta se nechytila. „Já byl u nich na návštěvě a najednou zvonek. Ivana zavelela: Pšt! Jdeme do kuchyně, aby o nás nevěděla. Pořád nám dává domácí úkoly, to tys byl v pohodě a nás to bavilo,“ říká Šesták. „Pro mě to bylo zadostiučinění, byl jsem rád, že to moje učení mělo smysl.“ Za tři měsíce už Nedvěd dával rozhovory v italštině, po roce mluvil plynně. Po třech letech v Laziu převzal římský akcent a dnes by na něm Ital nepoznal, že není rodilým mluvčím. |
