Legenda vypráví, že tři dny po utkání už Francisco Gento právě Realu Madrid patřil. Zní to hezky, ale není to pravda: sice okamžitě zaujal, ale jeho přestup dotáhli šéfové až v létě.
Co zní mnohem smutněji a co pravda bohužel je? Že v úterý Real svou legendu ztratil. Gento, nejslavnější z kapitánů, kteří kdy navlékali sněhobílý dres, a v posledních letech čestný prezident klubu, zemřel - bylo mu osmaosmdesát.
A stihl toho požehnaně.
V 88 letech zemřel Paco Gento, legenda fotbalového Realu Madrid |
Tak především: jako jediný v historii se šestkrát radoval z triumfu Poháru mistrů. Nejdříve pětkrát v řadě v letech 1956-1960, pak ještě o šest let později, kdy už jako mazák šéfoval nastupující generaci, která si říkala Yé-Yé. Proč? Přece proto, že zrovna frčeli Beatles a v kabině Realu si co chvíli někdo prozpěvoval jejich slavný hit: She loves you, yeah, yeah, yeah...
I s mladými parťáky Gento sbíral ligové tituly, celkem jich stihl dvanáct, což je pochopitelně rekord. Víc se vzpomíná na ty z padesátých let, kdy řádil v nedostižné trojici s Puskásem a Di Stéfanem.
Ale hezky popořadě: v mladém Gentovi byste superhvězdu asi na první pohled nehledali.
Real Madrid v sezoně 1961/1962. Paco Gento v dolní řadě zcela vpravo.
Byl nevysoký, jen lehce přes metr sedmdesát. K tomu podsaditý, jednasedmdesát kilo. A první sezona na San Bernabéu mu vůbec nevyšla: sedmnáct zápasů, nula gólů. Jednou nohou už byl pryč, ale spoluhráči se přimluvili: „Dejte mu ještě rok šanci a uvidíte!“
Nakonec se díval celý svět. Kdykoli se Gento rozběhl po levém křídle, byl k neudržení. Běhal tak rychle, že se mu brzy začalo říkat La Galerna, vichřice. Nebo taky El Supersónico, stíhačka.
„I nám všichni říkali: Jen počkejte, co s vámi provede! Honzovi Lálovi novináři vzkazovali, ať si na něj nachystá laso, že jinak nemá šanci,“ vybaví si Jozef Štibrányi, pamětník, který si proti Gentovi a spol. zahrál na stříbrném mistrovství světa 1962 v Chile. Co zahrál - jediným gólem rozhodl úvodní zápas pro Čechoslováky, navíc pomáhal španělskou hvězdu zkrotit.
„Už v tunelu jsem na něj koukal, osmahlý chlap, tmavé ulíznuté vlasy, elegán. A na hřišti? Já hrál pravé brko, on levé křídlo, pořád jsme se potkávali. Lála ho pěkně držel na uzdě, já se taky poctivě vracel - a slavný Gento si nekopl!“
Všechno nejlepší, pane prezidente! Real se poklonil legendě Gentovi |
Což byla naprostá výjimka, většinou bývali soupeři zoufalí, nevěděli si rady. Gentův recept byl přitom úplně jednoduchý. Vzhledem k tomu, že stovku zvládl za jedenáct vteřin, stačilo prostě... běžet.
„Rozkmital jsem nohy, zasprintoval a pak prudce zastavil. Obránci často vůbec nestihli reagovat, běželi dál a zastavili se až o reklamní panel,“ líčil seňor Francisco už coby starší pán. „Někdy mi jich bylo až líto.“
Určitě by nebylo fér tvrdit, že všechnu slávu získal jen díky rychlým svalovým vláknům. S balonem uměl divy, o jeho kličkách a přešlapovačkách si lidé vyprávěli. Zároveň si ho ovšem spoluhráči dobírali: Vždyť ty neumíš střílet! Přeháněli, gólů nasázel 178, přitom z kraje hřiště se do zakončení nedostával až tak často. Ale...
„Špatně mířil,“ rýpl si z legrace do kamaráda Maďar Puskás, sám vyhlášený střelec. „Na tréninku co chvíli překopl bránu i plot, trefil strom a vyplašil všechny ptáky. A my pak balon ne a ne najít.“
Francisco „Paco“ Gento na snímku z roku 2016.
Až tak to nevadilo, protože z Genta na hřišti tryskala neovladatelná chuť dokázat všem okolo, co se v něm skrývá. Nevyrůstal v přepychu: táta řídil dodávku a měl co dělat, aby rodinu uživil. Malý Paco, jak mu všichni říkali, musel pomáhat, takže školu opustil ve čtrnácti a místo toho se staral o krávy na malé rodinné farmě.
Snil tak maximálně o tom, že si jednou zahraje ligu za Santander, ale že odkope osmnáct sezon za Real a dobude s ním čtyřiadvacet trofejí, to by ho určitě nenapadlo. Ani to, jakou bude mít jednou cenu jeho podpis.
„Velká vzácnost! To moc lidí v Československu určitě nemá,“ nadšeně vypráví Štibrányi a přidá kouzelnou historku, jak v Chile k cennému autogramu přišel: „Já, vystudovaný učitel, jsem si všude s sebou nosil zápisníček. Když jsme Španěly porazili, běžel jsem s ním za Gentem, podal mu tužku a poprosil: Podepsal byste se mi? Mohl být naštvaný, že zrovna já si jdu pro autogram, když jsem jim dal gól, ale zachoval se jako profík a podškrábl se. Notýsek mám doma ve vitríně, když přijedete, ukážu!“
