„V první chvíli jsem si tím moc jistý nebyl, ale pak jsme si sedli s mamkou, trochu se mi to rozleželo v hlavě a řekl jsem si: jo, proč ne. Příležitost získat nové zkušenosti, poznat nový svět. Začal jsem to brát tak, že takováhle nabídka přijde jednou za život,“ vypráví Zavřel. A v Číně už je rok a tři čtvrtě.
Jak dlouho trvalo, než jste se definitivně rozhodl?
Zhruba týden, deset dní. Napsal jsem si na papír plusy a minusy, urovnal priority a šel do toho. Pak už mě oslovil sám generální manažer toho klubu a domluvili jsme se na podmínkách. A 20. června jsem najednou přistál v Pekingu.
Něco jste určitě očekával. Co realita?
Než jsem odletěl, tak jsem se snažil si o té zemi něco zjistit. Z doslechu jsem věděl, že místní jsou k cizincům celkem ochotní a přátelští, ale musím říct, že hned po příletu do Číny jsem zůstal jen zírat. Všechno je tam jiné... Co mě nejvíc zarazilo, tak hned na letišti jsem si potřeboval zařídit pár věcí a zjistil jsem, že místní úroveň angličtiny vůbec není dobrá.
Sžíval jste se s neznámým prostředím dlouho?
Zhruba po třech dnech jsem se srovnal s časovým posunem. Pak taky trvalo, než jsem si zvyknul na místní jídlo, vzduch a celkově na všechny ty lidi kolem. Po nějakých pěti dnech jsem šel poprvé do práce.
Ve kterém týmu vlastně působíte?
Přijel jsem do Vnitřní Mongolie. V hlavním čtyřmilionovém městě Chöch chot jsme měli základnu, kde Čína buduje veliký projekt z vládních dotací. Deset fotbalových hřišť, ubytovny, hotely...
Pracujete zde stále?
Ne. Časem přišly neshody ve vedení klubu a majitel týmu našel řešení u dalšího klubu v jiné provincii, který nás koupil. Ve Vnitřní Mongolii jsem byl rok a momentálně působím v Beijing Sporting University poblíž Pekingu. Ve městě Qinhuangdao. Tam je to nastavené podobně jako v té Mongolii.
Beijing Sporting University... Tam asi nepůjde jen o fotbal, že?
Jde o jednu z největších univerzit v celé Číně. Studuje na ní několik desítek tisíc studentů a vyjdou z ní ti nejlepší sportovci ze všech odvětví, které vůbec Čína produkuje. Co se týká konkrétně fotbalu, tak je to dvanáctiletý program rozdělený na dvě části: fotbalová škola a klub, pro který pracuju. Snažíme se vychovávat dobré fotbalisty ve věku 12 až 20 let, kteří pak poputují do různých soutěží po Číně nebo i do Evropy.
Podařilo se vám už nějaké hráče vyslat do předního klubu?
V minulosti byl ještě v Mongolii hráč Lee, který se shodou náhod dostal do mládežnické akademie tady v Hradci Králové. Poté do Anderlechtu a v současné době působí ve Slovinsku v nejvyšší soutěži.
A co když z někoho fotbalista nakonec nebude?
Jakmile hráči padne osmnáct let, musíte ho dát pod smlouvu, nebo si pro něj sáhne některý čínský klub. A když se ani jedno z toho nestane, je z něj volný hráč. Tuhle otázku si pokládám často. Já se třeba snažím kluky učit angličtinu i u tabule, aby uměli aspoň něco, kdyby jim fotbal nevyšel.
Erik ZavřelNarodil se 9. listopadu 1994 ve Vysokém Mýtě. Od pěti let se věnoval tenisu a fotbalu zároveň. U druhého sportu pak na dobro zůstal ve svých třinácti letech. Nejprve střídal útok a chytání, postupem času se stal plnohodnotným brankářem. Gólmany dnes trénuje v mládežnické akademii v Číně nedaleko Pekingu. Pochází ze sportovní rodiny, starší bratr Marek má dokonce na kontě devět startů a jeden gól za Litvínov v hokejové extralize. Mladší Samuel je útočníkem fotbalové „devatenáctky“ v Pardubicích a objevil se i v mládežnické reprezentaci. |
Popište prosím svůj pracovní den.
V tuhle chvíli trénuji týmy U17, U19 a nově bych měl nabrat také U15. Starám se o brankáře, připravuji jim tréninky, buď individuální, nebo společně s týmem. Trénujeme na trávě, v hale, rozebíráme si videa soupeřů... Je to závislé na tom, v jaké fázi sezony se zrovna nacházíte.
Slyšel jsem, že v její organizaci jsou velké zmatky...
Z mého pohledu v tomto opravdu hodně pokulhávají. Je pravda, že v tuto chvíli máme za sebou více než polovinu přípravy a stále nevíme, kdy budeme hrát první mistrovské utkání. Co jsem se bavil s kolegy po celé Číně, tak mají podobné problémy. Je tam hodně Evropanů a kromě trénování se je snažíme učit celkovému profesionalismu. Všechno začíná od vypravení autobusu, přípravy dresů, stravy. Z těchto detailů se pak skládá výkon celého mužstva. Snažíme se jim předat, aby už k těmto maličkostem přistupovali maximálně svědomitě.
Dokážete nějak srovnat čínskou a českou akademii?
Čínský fotbal je určitě o level níž. Mezi těmi dětmi je obrovský rozdíl ve fyzické vyspělosti. Naše jsou silnější, rychlejší a obecně mají lepší sportovní návyky. V Číně je snaha o to vytvořit obrovské fotbalové akademie, ale neuvědomují si, že průprava z ostatních sportů je také důležitá. A navíc tady od útlého věku přistupují ke všem stejně a velmi striktně. Musíte „držet hubu a krok“. Jakmile vyčníváte a děláte bejkárny, okamžitě dostanete přes prsty.
Opravdu?
Ta země to má v sobě. Vnímám to, i když jdu třeba jen po městě a vidím před restaurací nastoupené kuchaře a číšníky, kteří před šéfem nahlas opakují, jak se mají chovat k hostům. Všichni musíte dělat, co se řekne, jinak je problém. A u dětí to platí dvojnásob. Vidím v tom ale potíž, protože mají jasně nastavený režim a pořád jim někdo dává pokyny. Nemají vůbec prostor na to, aby se rozvíjely samy. Podle mě je to strašně ničí.
Z Česka musíte být zvyklý úplně na něco jiného.
Už jsem mluvil o fyzických rozdílech, ale další, co mě trápí, jsou obecné fotbalové návyky. Přebral jsem šestnáctileté a sedmnáctileté gólmany a musel jsem je dát kompletně dohromady. Takticky, koordinačně. České dítě je vedené k tomu, aby se ve finální fázi kreativně a intuitivně rozhodlo. Číňan běží do vápna jeden na jednoho, dostane strach a najednou otočí balon. Tomu se je snažíme učit, aby používali svoji hlavu.
Jsou i přes tvrdou disciplínu s některými dětmi problémy?
To jsou asi po celém světě. Všude jsou bohatí a chudí. Máme tady kluky, kteří jsou z farmářských rodin. Jejich rodiče si ani nemohou dovolit za nimi jezdit, třeba rok je neviděli. Ti jsou hladoví po úspěchu. A pak jsou tu bohatí, kteří počítají s tím, že za ně všichni všechno zařídí. Nad nimi musíte pořád stát se zdviženým prstem.
Na začátku jste říkal, že v Číně je špatná úroveň angličtiny, jak tedy se všemi vlastně komunikujete?
Máme několik překladatelů. Začínal jsem bez něj, ale zjistil jsem, že tak absolutně nepochodím. Dokonce jsem musel podstoupit i několik lekcí čínštiny, protože, když odbočím, tak jsem třeba nastoupil do taxíku a nedokázal jsem říct, kam chci jet. Nikde jsem si o nic neřekl, to mi bylo hodně nepříjemné. Dneska už ale tyhle základy zvládám. Jak na hřišti, tak mimo něj.
Z toho mi vychází, že neplatí, co cizinci většinou říkají, že fotbalová řeč je všude stejná...
(usmívá se) Ze sedmdesáti procent vedu trénink v angličtině, ale mám k ruce překladatele, který to dává do čínštiny. V tom bylo taky úskalí. Klub najal lidi, kteří čistě překládali, ale o fotbale moc nevěděli. Říkali jsme jim, že pak některé ty slangové pokyny přichází vniveč a doporučovali jsme, aby si zaplatili třeba i za víc peněz někoho, kdo překládá a zároveň fotbalu rozumí, aby to mělo smysl.
Erik Zavřel (vlevo) s dalším trenérem brankářů Samem Frangosem během dvoutýdenní stáže čínského týmu v australském Melbourne.
Peněz má Čína spoustu a cpe je do všeho. Je to znát i v těchto akademiích?
Určitě. Když se podívám, kde jsem, tak to je obrovské zázemí. Máme čtyři umělá hřiště, čtyři travnatá hřiště, posilovny, ubytovny pro kluky, kteří mají veškerý servis, dobré jídlo, několik tenisových kurtů... Je tam zkrátka všechno, co sportovec potřebuje.
Předpokládám ale, že zápasy hrajete po celé Číně...
S devatenáctkou jsme v minulé sezoně odehráli třicet šest utkání po celé zemi. Šlo o vzdálenosti do dvou a půl tisíce kilometrů, takže se vesměs všude lítá. V pondělí hrajete v Pekingu a do pátku musíte přeletět úplně na jih. Celkově to bylo kolem čtyřiceti letů. Z určitého pohledu to bylo hodně psychicky náročné. Skoro všechen čas trávíte po hotelech a pořád musíte mít připravený sbalený batoh.
Zmínil jste, že pracujete s Evropany. Čech jste v klubu jediný?
Ano, jsem tam úplně sám, ale těch lidí z Evropy je tu opravdu hodně, takže je to v pohodě. Člověk alespoň narazí na hodně zajímavé osobnosti. Setkal jsem se třeba s Joanem Laportou (bývalý manažer Barcelony) nebo Víctorem Muňozem, což je opravdu velké jméno ve španělském fotbale - 250 startů za Barcelonu, několik desítek za národní tým.
Kdo byl úplně ten nejslavnější, s kým jste se potkal?
Jednou jsem byl na kempu, který vedlo osm brazilských trenérů a ambasadora jim dělal Edmílson. Dostal jsem šanci si s ním zahrát fotbálek, bago, dokonce jsme zašli i na pivo.
To asi člověk jen sedí a mlčky poslouchá.
No jasně, vždyť to byl pan fotbalista, mistr světa z roku 2002, bývalý hráč Barcelony. Člověk s obrovskými zkušenostmi. Bylo moc fajn si s ním popovídat. Hodně toho ale pochytím hlavně od koučů, s kterými pracuji.
Loni jste byli s týmem na soustředění v Hradci Králové. To byl váš nápad?
Částečně. Bylo na mně, abych to s místním klubem domluvil. Perfektně se o nás postaral a kluci dostali možnost ochutnat evropský fotbal. Tři z nich si dokonce zatrénovali s hradeckou devatenáctkou, což bylo super. Sehráli jsme celkem osm přáteláků a mělo to fakt přínos. Když jsme se vrátili do Číny, tak jsem na klucích viděl, že před startem sezony vůbec nebyli nervózní. A hlavně si uvědomili, že se musí vedle fotbalu také učit. Angličtinu a tak.
Pracovní život v Číně jsme probrali. Co ten osobní?
Ten už tak jednoduchý není. Mluvil jsem o tom, že jsme hodně cestovali, takže volný čas jde dost na úkor práce. Když jste na hotelu v desetimilionovém městě, tak se připravíte na tréninky, máte zápas, večeři, vyspíte se a letíte.
A když na cestách nejste?
Jsem sportovně založený člověk, takže každý den potřebuji mít nějaký pohyb. Chodíme s ostatními kolegy na tenis, zaběhat si. Zajdeme ale i normálně na kafe, zahrajeme si fifu na playstationu. Klasika, člověk od toho pracovního fotbalu musí umět taky vypnout. Nejradši utíkám právě k tenisu nebo do posilovny.
Co rodina, čeština? Nechybí vám to?
Když jsem ji nějaký čas nepoužíval, tak jsem si najednou řekl, že mi chybí. Na druhou stranu ale v dnešní době není problém se s kýmkoliv spojit. I když tu jsou třeba cenzurované sociální sítě nebo Google.
Byl nějaký moment, kdy jste si říkal: kašlu na to, jedu domů?
Byly chvíle, kdy jsem přemýšlel nad tím, co tady, sakra, vůbec dělám. Z pár věcí jsem byl hodně frustrovaný, ale nakonec jsem je dokázal překousnout. A když se na to dnes zpětně podívám, tak ty nejhorší okamžiky jsou vlastně ty nejlepší. Pomáhají totiž budovat charakter, utváří vás. Setkal jsem se ale i s takovými lidmi, kteří si za deset dní zabalili věci a zmizeli.
V tuto chvíli jste trenér na plný úvazek. Hráčské ambice už vás tedy pustily?
Pořád chci hrát, jsem mladý a chybí mi to. Ale jsem gólman a třeba v Číně to nejde. Jejich pravidla říkají evropským brankářům „ne“. Je ale pravda, že jednou jsem dostal možnost zachytat si na nějakém turnaji proti juniorce Severní Koreje. Chtěl jsem našim klukům ukázat nějaké věci, tak jsme se domluvili, aby mě pustili do brány.
A vychytal jste výhru?
Prohráli jsme 1:3. (směje se) Pro kluky, teď myslím pro gólmany, to ale i tak bylo přínosné. Ukázal jsem jim v praxi, jak správně organizovat obranu, nebát se někoho seřvat za chybu a tak. Zahrál jsem si rád. Kdybych se však měl k chytání někdy vrátit, určitě by to nebylo nikde na profesionální úrovni. Když ale rozhodím sítě, tak mám podle mě někde dveře na sto procent otevřené.
