Přitom to vypadalo na pohodový podvečer. Ustal déšť, během chviličky se mraky roztrhaly a vysvitlo horké africké slunce. Ideální podmínky pro velké derby, zápas mezi domácími Hearts of Oak a hostujícím Asante Kotoko - dvěma nejslavnějšími ghanskými kluby.
K oválnému kolosu, který se tehdy ještě na počest prvního předsedy fotbalové asociace jmenoval Stadion Oheneho Djana, mířily tisíce fanoušků, natěšených na nejočekávanější utkání sezony.
Jedna polovina stadionu se zbarvila do jasně červené - tuhle barvu hrdě nosí na dresech hráči Asante, klubu z třímilionového města Kumasi. Zbytek tribun ovládla duhová kombinace, která patří k Hearts of Oak.
Nikdo tehdy netušil, že 9. květen 2001 zůstane pro Ghaňany navždy dnem smutku. Zatímco se blížil závěr a ze zápasu ubíhaly poslední minuty, schylovalo se i k tragickému konci mnoha životních příběhů.
Hosté dlouho vedli 1:0, jejich fanoušci nadšeně poskakovali, zpívali, zvesela bubnovali. Už se těšili na oslavnou cestu domů, když jejich tým v závěru dvakrát inkasoval. Druhý gól podle všeho dostal z ofsajdu, což příznivci Asante nedokázali jen tak skousnout.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
V jejich sektoru to náhle bublalo jak v hrnci s vařicí vodou. Nejdřív létaly na hřiště plastové lahve, když tahle munice došla, začali naštvaní fandové vytrhávat sedačky. V tu chvíli došla trpělivost hlídkujícím policistům, kteří zvolili mimořádně tvrdý zásah.
Do běsnícího davu začali pálit nejdřív gumovými projektily, pak mezi stovky lidí naházeli zábleskové granáty a začali stříkat slzný plyn. I když drsné metody rychle zabraly a fanoušci se zklidnili, zásah nepochopitelně pokračoval, což vyvolalo obří paniku.
Kam utéct? Na hřiště to nešlo, protože fandy od něj odděloval dvoumetrový plot se špičatými hroty a ostnatým drátem. Jedinou možností bylo seběhnout z ochozu po schodišti k východu ze stadionu.
Když ho v šedesátých letech stavěli, původně se počítalo s vybudováním osmi schodišť a s širokými vstupními branami. Jenže nakonec schodišť vzniklo jen šest, pouze metr širokých a obehnaných zábradlím. Také brány byly uzounké, navíc v kritickou chvíli zůstaly zamčené.
A tak si ti, kteří se strachem v očích prchali z tribuny dolů, běželi pro smrt.
Vznikla obrovská tlačenice, kdo upadl, neměl šanci se zvednout. Těla se na sebe mačkala, lidé se navzájem doslova drtili. Nebylo úniku, a tak měli štěstí v neštěstí jen ti, kteří zůstali naražení obličejem na mříž vstupní brány - ti alespoň mohli dýchat a neudusili se.
Hodinu trvalo, než se povedlo smrtící chaos aspoň částečně dostat pod kontrolu. V tu chvíli vydaly světové agentury první zprávu: nejméně 20 mrtvých. Den poté už jich bylo 100. A nakonec vedle sebe u stadionu leželo 126 nehybných těl.
Ghanský prezident John Agyekum Kufuor vyhlásil třídenní národní smutek, liga se na měsíc přerušila a speciální komise se dala do vyšetřování.
  MEMENTO. Socha před stadionem v Akkře připomíná neštěstí, při kterém zemřelo 126 fanoušků. |
Předpokládali byste, že se musí něco stát. Že ti, kdo masakr zavinili, skončí ve vězení. Že se výrazně promění bezpečnostní pravidla. Že dojde k přestavbě stadionu, který si vysloužil nelichotivou přezdívku „Smrtící past“.
Vždyť počet obětí se téměř rovnal součtu dvou největších evropských fotbalových neštěstí - na Hillsborough a Heyselově stadionu. Anglický, belgický a vlastně celý evropský fotbal dva černé dny nadobro změnily, společenský i politický tlak zajistil, že se bezpečnost na stadionech výrazně zvýšila.
Jenže tragédie v ghanském hlavním městě žádnou podobnou revoluci nezpůsobila.
Ani jeden ze šesti policistů, jejichž nepřiměřený zásah k neštěstí přispěl a kteří si původně vyslechli obvinění, nakonec ve vězení neskončil. Podle rozsudku proto, že „smrt fanoušků nezpůsobilo vdechnutí slzného plynu“.
Stadion se dnes už jmenuje Accra Sports Stadium a jako memento před ním stojí socha mládence, který s vypětím všech sil vynáší na zádech umírajícího mladšího bratra. V roce 2007 chřadnoucí areál prošel rekonstrukcí, ta ovšem zdaleka nenapravila všechny bezpečnostní nedostatky.
V současnosti je navíc v havarijním stavu: použité materiály vydržely sotva deset let. Vzduch nasycený slanou vodou z Atlantiku zavinil, že ocelové konstrukce reznou - přitom zápasy se hrají dál.
A tak je i po devatenácti letech stále aktuální závěr, ke kterému se dobrala vyšetřující komise: „Došlo k zanedbání a nepochopení základních bezpečnostních pravidel.“
