"Hlediště bylo poloprázdné, seděli tam šejci v oblecích, které nám Evropanům připomínají pyžama, a dívali se. Nefandili. To Američani se nechají vyhecovat, i když tomu sportu nerozumějí. Šejci ne," líčí Tomáš Dvořák, šéftrenér českých atletů.
Copak ani nezatleskali?
Málokdy. Takovou mají povahu. Venku mají teplo, ale při sportu jsou studení. Jen když běžel nacionalizovaný Katařan, začali bouřit, ale jinak? Šampionát existoval jen 50 metrů od haly. Pak už ne.
Dál bylo co?
Jednou jsme tam proseděli na kafi asi čtyři hodiny s domorodci. Dobrá debata, se starými pány ve starém městě. Byli srdeční. Ale když jsme se jich ptali, jestli vědí, že tam je mistrovství světa, tak nevěděli. Ta země tím nedýchala.
A když jste jim to řekli?
Povídali, že tudle nedávno tam byly i ty Asijské hry, ale že je to moc nebere, že mají jiné starosti.
Pro Asijské hry však vyrostly v Dauhá monstrózní stavby, podobné megalomanským stadionům v Pekingu. Vnímal jste to? Je to o tom, na co máš a co od toho očekáváš. Když jsem byl v Severní Koreji, všichni měřili 150 centimetrů a v hotelu přitom měli čtyřmetrové stropy. Svoji částečnou malost si tak kompenzovali. V Dauhá dokazují bohatství tím, že vedle haly stojí ohromná vysílací věž, která měří asi 200 metrů – a pro nic.
Povězte vlastní vizi, jak tam bude vypadat fotbalový šampionát?
Ááále, když jsou fanoušci schopní cestovat za fotbalem na jih Afriky, přijedou i do Kataru. Ale fotbal tam nemá historické základy. Prostě to mistrovství tam udělají, protože ho tam chtějí. Nebude to mít šťávu. Nebo ji budou muset dělat fanoušci jednotlivých týmů.