Ke stadionu na Srbské to taky ze svého bytu má co by kamenem dohodil. „Podzim se mi líbil. Dřív nás tady soupeři přehrávali, ale teď tomu hodně pomohli ti noví kluci,“ vypráví Václavíček.
Za jeho časů to ale v Brně bývala ještě jinačí podívaná. Vyhlášený rytíř a gentleman fotbalového hřiště byl totiž kapitánem Zbrojovky, která v roce 1978 získala pro Brno jediný fotbalový titul. „Všechno nám to tehdy sedlo,“ vzpomíná.
Václavíček však není jenom pojem z minulosti. Stále platí jeho úžasný rekord 280 zápasů, v nichž nastoupil bez jediné absence. „Za celou kariéru se mi vyhýbala zranění. Až do mě při malé kopané zajel malý kluk a prasklo mi v koleně,“ pousměje se olympijský vítěz z roku 1980.
Povězte, chodíte si ještě i v šedesáti zahrát fotbal?
Mám problémy s koleny, takže už ani ne. Snažím se hodně chodit na tenis, tam mě ty kolena tolik nebolí. Akorát na tréninku v Mokré si občas dám báčko, nebo když je lichý počet, tak si zahraju to bránící křidýlko na boku (smích). Ale spíš hraju tenis, přes sezonu i třikrát do týdne. Už třicet let.
Kolik vás z mistrovského týmu vlastně ještě kope do balónu?
Už jen málo. Ono to utíká a zdravotní problémy se množí. Já mám ty kolena úplně špatné, dokonce mi vyhrožují umělým kloubem. Když mě lidi vidí, tak si myslí, že ani nedojdu z lavičky na lajnu (smích). Ale aspoň na tom tenisu se můžu hýbat.
To je pozůstatek nějakého zranění z dob, když jste ještě hrával ligu?
Mně se celou dobu zranění vyhýbala. Asi dvakrát jsem měl zlomený nos a pak nějaké drobnosti, ale nic vážnějšího. Proto mám ten rekord zápasů bez přerušení.
Na to jsme se vás právě chtěli zeptat. To jste jako stoper ani nikdy nestál za žluté karty?
Tehdy se stálo za tři žluté. Já jsem měl třeba v šestém zápasech dvě, ale vždycky jsem to pak dohrál.
A to jste nikdy nebyl vyloučen?
Ne, nikdy.
Jak jste se vlastně do Brna dostal? Začínal jste v Prostějově, ale v roce 1971 jste přišel z NH Ostrava.
Původně jsem měl jít z Prostějova přímo do Brna, ale to tehdy hrálo úplně na spodku první ligy, tak tak se zachraňovalo. My jsme hráli třetí ligu a trenér mi říkal: „Prosímtě, co budeš chodit do Brna, když příští rok budeme hrát spolu.“
|
Co dnes dělají brněnští fotbaloví mistři Parta, která pro fotbalové Brno v roce 1978 vybojovala jediný mistrovský titul, si ani po 28 letech není cizí. Tehdejší spoluhráči se vídají minimálně jednou do roka. „Scházíme se vždycky na Štědrý den. Zahrajeme si i fotbálek, i když to už většinou ti mladší, co hrávali po nás,“ vypráví záložník mistrovské Zbrojovky Karel Jarůšek. „Pořád k sobě máme blízko. A věřím, že až za chvíli budeme slavit třicet roků od titulu, že se zase všichni potkáme. I když na hřišti už to asi nebude.“ Co dnes vlastně dělají brněnští fotbaloví mistři? Miroslav Bureš. Eduard Došek. Karel Dvořák. Jiří Hajský. Josef Hron. Petr Janečka. Jan Klimeš. Jan Kopenec. Vítězslav Kotásek. Karel Kroupa. Josef Mazura. Josef Pešice. Jaroslav Petrtýl. Josef Pospíšil. Jindřich Svoboda. Rostislav Václavíček. Josef Masopust. Viliam Padúch. |
Proto jste šel do Ostravy?
Já jsem měl původně jít do Baníku a půl roku jsem tam i bydlel. Jenže mě tam nechtěli pustit. Až se Prostějov domluvil s Novou hutí, která jim za mě postavila tribunu, která tam stojí do dneška. Kluci pak říkali: „Hele, to je Rosťova tribuna.“
A jak jste se tedy dostal do Brna?
Tehdy jsem měl jít znovu do Baníku. Řešilo se to i u pracovního soudu, protože jsme byli zaměstnanci. Ale k tomu byly dva paragrafy. Jeden, že vás po maturitě museli pustit na vysokou školu, tak jsem se dostal z Prostějova. A pak bylo takzvané „následování manželky“. Na základě toho, že jsem se oženil, jsem se tak dostal do Brna. A hned můj první zápas jsme prohráli v Trnavě 7:0. V té době jsme hráli o záchranu.
V roce 1972 pak ale přišel trenér František Havránek a nastala doba vzestupu, že?
Tehdy se to začalo dávat dohromady. A já jsem se přesunul do obrany. V Prostějově a Ostravě jsem byl záložník, někdy i útočník, a dával jsem dost gólů. Vlastně i díky tomu, že jsem dal dva góly Brnu, mi pak říkali, jestli bych k nim nešel.
A vám post stopera nevadil?
Já jsem to hrát nechtěl, chtěl jsem běhat a dávat góly, a ne to jenom jistit vzadu. Ale trenér mě přesvědčil. Říkal mi: „Když si budeš chtít zahrát vepředu, na tréninku klidně můžeš. Ale v mistráku budeš poslední.“
Hned záhy po vašem příchodu do Brna jste rozjel svou rekordní sérii zápasů bez absence, že?
Asi v devátém zápase po mém příchodu jsme hráli na Interu Bratislava a tam mě Jurkemik z pěti metrů trefil do hlavy a já se probudil až v kabině. Další zápas jsem nehrál, ale v tom dalším už jsem nastoupil a odehrál jsem v kuse devět a půl sezony.
V mistrovské sezoně 77/78 vás ale trenér Masopust v závěru jednoho zápasu nasadil i zraněného, abyste to dotáhl až na rekord, že?
To jsem v zimě na soustředění do sebe nahrnul studený minerálky a dostal jsem šílený zánět. Měl jsem horečky a doktorka mi ani nechtěla dát potvrzení, že můžu hrát. Jenže už jsem se blížil rekordu a hráli jsme mistrák v Plzni, tak jsem tam nakonec asi na dvacet minut nastoupil. To byla jediná taková nemoc a to mi zůstalo. Za posledních patnáct let jsem nebyl nemocný.
Ve Zbrojovce jste byl kapitánem. Prý i proto, že jste byl spojka mezi staršími a mladšími hráči.
Jenže od starých jsem to pěkně schytával. Když jsme hráli staří proti mladým, tak to bylo hodně vyhecované. Když byl třeba sporný roh, tak staří kluci nadávali: „Zas... mladí, co si budete vymýšlet.“ Já jsem se jich ale zastal, protože jsem to viděl, a tak jsem to od starých dostal.
Nevytýkali vám někdy vaše gentlemanství? Někteří pamětníci třeba vzpomínají, že v zápase s nenáviděnými Českými Budějovicemi na jaře 1985 jste mohl chytit míč do ruky a zastavit akci soupeře, ze které padl vyrovnávací gól.
To bylo po tom průseru s úplatky. Stadion byl nabuzený, nadávalo se jim do udavačů. Vedli jsme 1:0, ale pak přišel takovej nešťastnej balon, já myslel, že ho stoprocentně mám. Ale pak to nějak divně skočilo a já jsem tu ruku ani nestačil zvednout. Nevím, jestli jsem to mohl chytit.
Vzpomenete si, který útočník byl pro vás nejnepříjemnější?
Hlavně Laco Petráš z Interu. Ten vždycky chodil kolem mě a ptal se: „Jak se vede, co děti a co mamina?“ A najednou se otočil, vyrazil dopředu a já jsem viděl jenom číslo na zádech (smích).
Vraťme se k tomu historickému úspěchu, který jste se Zbrojovkou uhráli v sedmdesátém osmém. Už za trenéra Havránka jste byli silní, ale tím hlavním impulzem byl příchod trenéra Masopusta. Je to tak?
Za Havránka se to dávalo dohromady, měl to víc postavené na fyzické kondici, hodně jsme běhali. Masopust dal větší volnost záložníkům i útočníkům. Ale víte, to vždycky byly polemiky. Jeden novinář, jistý pan Jílek, tehdy napsal takový elaborát, že Masoupust jenom slíznul smetanu po Havránkovi, který to mužstvo poskládal a nadupal. Ale Pepa (Masopust), on sám byl taková hračička, nás nechal víc hrát.
Čeho si vlastně nejvíc ceníte? Olympijského zlata z Moskvy v roce 1980, nebo titulu s Brnem?
Já bych to neporovnával, oboje je hrozně cenné. Ten titul je vlastně doteď jediný, jaký kdy Brno získalo. A tou medailí jsem jaksi završil svou kariéru. Tenkrát už mi v mančaftu říkali „dědku“, to mi bylo už 34 let.
Čím vás fotbal nejvíc obohatil?
Třeba tím, že jsem hrál v Brazílii, Indonésii, Singapuru, Mexiku. Tam by se jinak člověk nedostal. A v Evropě jsme hráli skoro všude. Jediné, co se mi nenaplnilo, je, že jsem se s fotbalem nikdy nedostal do Anglie.
Ale dostal jste se do Belgie, kde jste pod trenérem Masopustem hrál v druholigovém Hasseltu. Po návratu do Brna, které už hrálo jen druhou ligu, jste pak skončil.
Fyzicky jsem na tom byl pořád dobře. Jenže po té aféře s úplatky jsme nemohli postoupit, i když jsme druhou ligu vyhráli. V další sezoně pak vylítla Olomouc, měla před námi náskok, a já jsem to na konci podzimu zapíchl. Pak jsem ještě až do čtyřiačtyřiceti dělal hrajícího trenéra v nižších soutěžích v Rakousku. A to jsem hrál běhavého v prostředku, kopal jsem všechny standardky. Ještě si ze mě dělali srandu, ať kopnu roh a ještě si na něj naběhnu. Jenže pak jsem si dodělal koleno a definitivně jsem skončil.
Jak se vám ten úraz přihodil?
To jsem šel s Rosťou (synem) hrát malou kopanou a na takovém pískovém hřišti do mě nějakej malej kluk zajel, prasklo mně v koleni a bylo zle. Ještě jsem si to zabandážoval a hrál tři zápasy v Rakousku a tím jsem si to úplně oddělal. Pak mi doktoři říkali, že takový meniskus ještě neviděli, byl rozdrobený na písek.
Pak jste ještě pracoval v brněnském klubu, kde jste trénoval a dokonce byl i ředitelem.
Tehdy po revoluci jednotlivé oddíly vystupovaly ze Zbrojovky, my jsme byli první. Pak jsme to předali Hrstkovi, díky tomu se dostal do klubu. Já jsem pak byl výkonný ředitel, ale v roce 1995 jsem skončil. Nabídli mi, abych šel k mládeži, jenže já dělal celý život spíš dospělou kopanou a nějak se mi do toho nechtělo. Tak jsem to zapíchl a začal jsem trénovat po okolí, což dělám dodnes.
A k tomu ještě pracujete?
Ano, v tom to mám dost náročné. Dělám u přepravní firmy. A abych mohl trénovat, chodím pouze na noc. Takže ráno přijedu, zrovna když manželka jede do práce. Pak jdu na trénink nebo na tenis, takže manželka má radost (pousměje se). Ale jinak bych čtrnáct dní v měsíci chyběl na tréninku.
Na fotbal chodíte?
To mi vychází dobře. Kromě jednoho zápasu jsem ty domácí viděl na podzim všechny. A některé byly velmi dobré. Dřív nás tady soupeři přehrávali, ale teď tady hodně pomohli ti noví kluci. Největší překvapení jsou pro mě ti mladí.
Myslíte, že se ještě dožijete dalšího titulu Brna?
Byl bych rád, pořád zápasy Brna prožívám. Když slyším, že dá gól, tak zvedám ruce nahoru. Zapálení pro sport mi zůstalo, a to i při tenisu. Navíc když vidím ty nejstarší lidi na kurtech v Jundrově, někteří to hrají i v osmasedmdesáti. Sice už tam tři umřeli přímo na kurtě, ale třeba je to ta smrt, kterou si přáli. No jo, rychle to utíká, i když si to člověk nechce připustit. Teď už nám zbývají jenom vzpomínky a já mám díky fotbalu na co vzpomínat.
 Rostislav Václavíček |
