"Pamatuji, jak jsme v polovině osmdesátých let hráli přátelský zápas v rakouském Mödlingu. Na umělou trávu jsme koukali jako na zjevení. Hráli jsme jen v trenýrkách, odjížděli jsme s porážkou a ještě k tomu hrozně sedření," vzpomínal na první setkání s převratnou novinkou Jiří Křenek ze svazové komise pro materiálně-technické zabezpečení.
"Teď je nová umělka třetí generace o něčem jiném a UEFA to pochopila také. Pro země, kde vládnou špatné klimatické podmínky, to je nová šance. Pro fotbal je takový povrch jednoznačným přínosem," řekl ČTK Křenek.
Podle ideálního scénáře by už v budoucnu nemělo docházet k tomu, aby se v zemích se specifickými klimatickými podmínkami bojovalo na "oraništích". "Než hrát na Faerských ostrovech v bahnech a kalužinách, to je určitě mnohem lepší hrát na umělé
trávě," usmíval se lékař fotbalové reprezentace Petr Krejčí.
"Použití umělé trávy ve vrcholovém fotbale bych se určitě nebál. Naopak, do budoucna by to mohlo být řešení," dodal.
Umělá tráva musela projít dlouhým vývojem, než si zasloužila všeobecný respekt a uznání. V České republice se fotbalové hřiště s umělou trávou objevilo poprvé v roce 1991 v areálu pražské Slavie, o dva roky později vzniklo i v Brně.
Nadšení brzy vystřídaly rozpaky: koberec na betonu, jak se prvním umělým trávníkům říkalo, si hráči nezamilovali. A trenéři s lékaři už vůbec ne, riziko zranění na tvrdém povrchu bylo vysoké. "Nebylo to ono. Udělat tam skluz? Neexistovalo, hrozily popáleniny, hodně trpěl i celý pohybový aparát," přitakal Křenek.
Evropu neuchvátila ani další mutace umělého trávníku, která měla premiéru v roce 1995. "Umělka", vysypaná křemičitým pískem, se objevila i v pražském Karlíně. První verze sice v mnohém překonala své předchůdce, ale k ideálu měla stále daleko.
Až na konci minulého století zabodovala revoluční novinka - třetí generace umělých povrchů, na kterých se hrálo poprvé ve Francii a Německu.
Kouzlo nového trávníku? Především vybudování kvalitního podloží a 50 až 60 milimetrů dlouhý vlas nové generace prosypaný gumovými granulkami. To vše má zajišťovat komfort, pohodlí i vlastnosti blížící se přírodnímu trávníku.
"Na nových umělkách se výrazně snížilo i riziko zranění. Je tam snad menší než na normálním povrchu, i když přesné statistické údaje ještě nejsou známé. Téhle umělé trávy bych se už vůbec nebál," tvrdí lékař Krejčí.
Prvním hřištěm s novým umělým povrchem se v tuzemsku v listopadu roku 2002 pochlubil tehdejší Synot. Náklady na výstavbu jednoho hřiště se mohou v současnosti vyšplhat až do výše deseti milionů korun, využívat se dá až deset let.
"Tady ale záleží hlavně na údržbě. Někdo si řekne, že se o umělý trávník moc pečovat nemusí, ale je to naopak. Hřiště se musí pravidelně urovnávat a kartáčovat, když se to zanedbává, jeho kvalita i životnost logicky klesají," podotkl Křenek.
Do dnešního dne svaz atestoval dalších 31 hřišť v celé republice. "Česká republika se s takovým počtem hřišť řadí v regionu k nejprogresivnějším, je to vynikající výsledek. A zájem o výstavbu mají další kluby," řekl potěšeně Křenek. Popularita umělé trávy ale výrazně roste v celé Evropě. Například v Norsku je takových hřišť už 250, v Nizozemsku pak 170.
V Česku se na umělé trávě může hrát nejvýše třetí liga (ČFL, MSFL). Na zasedání ligového shromáždění loni v listopadu však bylo usneseno, že se v případě nezpůsobilosti hlavní hrací plochy může na svazem atestovaném umělém trávníku hrát i druhá liga.
"Je to průlom, i Česká republika ale musí respektovat vývoj v Evropě," řekl ČTK šéf oddělení profesionálního fotbalu Ivo Lubas. "Ovšem k této situaci by došlo jen v opravdu výjimečných případech, navíc hřiště by muselo splňovat veškerá kritéria
týkající se rozměrů i zachování bezpečnostních podmínek. Popravdě si to zatím neumím moc představit," dodal Lubas.
Pokud by toužil hrát na umělé trávě i některý z ligových klubů, musely by jeho žádost schválit ligové shromáždění a následně i výkonný výbor. Využitím umělého trávníku třetí generace v soutěžním utkání se nejprve zaobírala FIFA, která začala vydávat vlastní koncept kvality k certifikaci umělých trávníků.
V roce 2003 se ve Finsku hrál na nové umělé trávě i světový šampionát hráčů do 17 let. Vzápětí se přidala i UEFA, která před startem sezony 2003/04 povolila možnost otestovat několika evropským klubům umělou trávu i v ligových soubojích.
Následné zprávy ze švédského Örebro, rakouského Salcburku či Moskvy byly vesměs pozitivní, vedení UEFA pak povolilo nový povrch vyzkoušet i v tureckém Denizli, druholigovém nizozemském Almelu či skotském Dunfermline.
Všechny kluby si pochvalovaly zejména skutečnost, že ubylo vážných zranění. Navíc i provozní náklady svědčily jednoznačně pro umělý trávník, kromě toho se až čtyřikrát zvýšila i kapacita jeho využití.
A loni v listopadu se konečně rozhodlo i o tom, že na umělém povrchu, mezi jehož věrné příznivce patří třeba slavný Pelé, mohou být sehrány zápasy Ligy mistrů, Poháru UEFA a evropských kvalifikací.
"Ale ta hřiště musí splňovat naprosto všechna kritéria," upozornil Křenek. "UEFA je v tomhle velmi důsledná. Kontroluje se například výška a úhel odskoku míče, jak povrch pohlcuje odrazovou sílu nebo jestli není moc rychlý. Pokud konkrétní hřiště zaostává v jediném ohledu, hrát se na něm rozhodně nebude," zdůraznil Křenek.
