Schválně – co si představíte, když se řekne Groznyj?
Asi vám hned naskočí, že je hlavním městem Čečenska a že na přelomu tisíciletí z něj po letech válčení zbyly trosky. Možná víte i to, že pak v jeho centru vyrostly mrakodrapy nebo slavná mešita, které se říká Srdce Čečenska – jeden z největších islámských svatostánků na světě.
A teď se podržte – právě tam jsem mohl vyrazit na svoje první zahraniční angažmá.
Souček pokřtil svou knihu. Když lidem dá něco do života, budu mít radost, říká |
Nikdy jsem o té možnosti nemluvil, až teď s tím malým tajemstvím jdu ven. V lednu 2017 stačilo kývnout a místo hostování v Liberci bych se narychlo stěhoval k rusko-gruzínským hranicím. Uf! Už tehdy mě ta představa lehce děsila, ale zároveň jsem měl dilema.
To bylo tak: vyrazili jsme o volném dni s přítelkyní Natálkou na otočku k našim do Brodu. Sedíme v obýváku, usrkáváme kafe, povídáme si, když najednou zadrnčí mobil. Omluvil jsem se a vypařil se na chvíli na chodbu – zajímalo mě, co mi tehdejší slávistický generální ředitel Martin Krob může chtít.
„Suku, co bys řekl na změnu? Mám pro tebe klub,“ ozvalo se na druhém konci. „Těrek Groznyj, ruská liga. Chtělo by se ti?“
Kniha v prodeji Portál iDNES.cz přináší ukázky z autobiografie kapitána fotbalové reprezentace Tomáše Součka, která právě vychází. Knihu nazvanou Suk napsal Souček s Davidem Čermákem a Janem Paličkou, fotbalovými redaktory MF DNES a Seznam Zpráv. V prodeji bude od středy ve všech knihkupectvích a už nyní ve fanshopu Slavie. |
Pomoc! Co teď?
Bylo mi jedenadvacet, kariéra se mi po příchodu trenéra Šilhavého lehce zasekla – nehrál jsem a na novou výzvu bych slyšel. Ale Rusko? Vlastně pardon, Čečensko – což je stát ve státě, oblast, kde to co chvíli zavání nepokoji nebo přímo válkou? Pan Krob na mě v rychlosti vysypal pár základních informací: „Měl bys mnohonásobně lepší podmínky než ve Slavii, slušnou šanci na základní sestavu, ruská liga jde nahoru. Uvažuj! Jo – a potřebujeme to rychle rozseknout.“
„Jak rychle?“ zakoktal jsem.
„Čím dřív, tím líp. Ozvi se!“
Odpoledne u rodičů se trochu zvrtlo, protože místo klábosení u kávy jsem civěl do mobilu a googlil, co by mě ve městě na řece Sunže čekalo.
Fotky mrakodrapů a mešit obklopených ošuntělou nebo přímo vybombardovanou starou zástavbou mě rozhodně nenavnadily, ale v hlavě mi šrotovalo, jestli to náhodou není šance, po které musím skočit. Co když už žádná další nabídka zvenku nikdy nepřijde? Nebudu si vyčítat, že jsem tuhle smetl ze stolu? Vždyť se můžu zajistit a třeba si i udělat jméno.
Nebo bych se tam zahrabal? Safra, já nevím!
Všechno jsme probírali horem dolem, ale jen s Naty a s nejbližší rodinou. Dokonce ani manažeru Paskovi jsem nic neříkal, protože brýlatý boss Krob sliboval, že pokud kývnu, všechno se už nějak vyřeší samo.
Součkova upřímná knižní zpověď: Oslava mu pomohla překonat nespavost a depresi |
Nebudu lhát – přemýšlel jsem hodně. Dokonce jsem vyťukal v telefonu číslo Marka Židlického, hokejové legendy a Natálčina strýčka.
Sám v Rusku nikdy nehrál, táhlo ho to na západ, do Finska a do NHL, ale dobře znal historky spoluhráčů, kteří vyrazili do ruské ligy čistě kvůli penězům a mimo led se většinou soužili. Proto mi radil: „Tome, jestli chceš znát můj názor, nech to plavat. Když budeš dál makat, přijdou lepší nabídky, uvidíš.“
Sám jsem to někde uvnitř cítil podobně.
Nechtělo se mi zakopat se kdesi v Čečensku a přetrpět několik let v prostředí, které mi nesedí, jen pro parádní výplatu, o níž jsem navíc ani neměl přesnou představu. Pan Krob moc konkrétní nebyl, zato do mě hučel: „Suku, vezmi to. Co ty víš, co se stane? Rusko tě zajistí. Kývni a neprohloupíš. Stačí říct a spustíme to.“
Cítil jsem, že mě chce prodat, a chápal jsem proč: Slavii by peníze od Těreku určitě pomohly. Já se ovšem na skok do divočiny zkrátka necítil. Po třech dnech jsem zavrtěl hlavou: „Nezlobte se, ale Groznyj neberu. Počkám si. Víc mě to táhne do Liberce na hostování.“
