Štěpán Černý pochází z Pardubic, hrával florbal a nejraději fotí svého psa Koudyho, křížence staforda s ridgebackem. Baví ho krvavé boje v klecích MMA nebo východ slunce na Děčínském Sněžníku. Nedávno přespával dva dny v autě u Svratky, aby fotil kamaráda, jak chytá ryby.
Štěpán Černý, fotograf fotbalové reprezentace
Dvaatřicáté narozeniny oslaví doma, byť měl na 18. červen 2020 úplně jiné plány. „Nevadí, počkám rok,“ řekne Černý a zapne tablet s kupou fotek. Veškerý výdělek z prodeje kalendáře, který reprezentace nazvala Rok do mistrovství, putuje Nadačnímu fondu Kapka naděje.
Proč s sebou nemáte foťák?
Říkal jsem si: Jdeš na kafe, deset minut od baráku, stačí telefon, klíče. Chyba. Co kdyby se něco stalo? Co kdyby tě něco přitahovalo?
Fotíte pro fotbalovou reprezentaci. Je to životní džob?
Nevím, co by momentálně mohlo být víc. Víte, jako kluk jsem měl raději hokej, je v něm plno soubojů, rytíři ve zbroji. Ale jakmile jsem poznal fotbal, změnil jsem názor. Je to akční sport, fotogeničtější, tvrdý.
Ne pro baletky, jak tvrdí kritici?
Když jste pět metrů od souboje, při kterém kopačka mlaskne o holeň a udělá v ní díru, pochopíte, že to není sranda. A já ty modřiny vidím v kabině, obrovská jelita, která si ze zápasů odnášejí nejlepší hráči u nás.
S ČESKÝM LVEM. Momentka, na které asistent trenéra Jiří Chytrý předává individuální pokyny před zápasem s Anglií.
Jak dlouho jste byl v kabině cizí element?
Vedle Honzy Taubera, což je hlavní fotograf Fotbalové asociace, jsem začínal před Eurem 2016. Čech, Rosický, Plašil... Trvalo to, než jsem splynul.
Musíte být jako chameleon?
O to se nesnažím. Fotím lidi, na které se těším a mám je rád. Ale nelezu do šatny ve chvíli, kdy se to nehodí, kdy se hodnotí zápas, kdy může být dusno. Já nesmím kluky zklamat.
Ve vaší profesi se to dělá jak?
Nepouštím do éteru fotky, na kterých by si mohli připadat, že vypadají špatně. Že se kření, mají zavřené oči.
Není autocenzura na škodu?
Jsem placený za to, abych udělal hezké dílo. Musím být spokojený já i klient. Kluci jsou fotogeničtí, zajímaví a fakt makají. Fotí se snadno a dobře. Říkat o nich, že jsou modelky, mi nepřijde fér. Co je na tom, že si upraví vlasy? No a! Na stadionu na ně kouká dvacet tisíc lidí a v televizi půlka republiky. Taky nechci vypadat špatně.
Upřímně, považujete se za člena reprezentace?
Nafasoval jsem stejné věci, jsem u týmu, mám stejný program, tak snad ano. Když jsme postoupili na Euro, měl jsem neskutečnou radost. Člověku se chce skákat, být ve vítězném kolečku, ale musí zůstat za objektivem.
Co vás brzdí?
Povinnost. Zodpovědnost. Podobně jako kolegové ve válkách, při demonstracích, při povodních. Je to naše práce. Chcete záběr, emoce, okamžik. Na Instagramu sleduju příspěvky jednoho českého kluka v Miami. Jezdí na skateboardu a natáčí, jak se demonstruje po smrti George Floyda. Skrytě mu závidím. Klidně bych riskoval vlastní zdraví, abych měl ty fotky.
Očima (a slovy) fotografa Štěpána Černého |
Je to vášeň?
Jako fotbalista miluje kopání do míče, já chci zachytávat emoce. Nezní to příliš nabubřele?
Ani ne. Spíš mě zajímá, kdy jste tomu propadl?
Pár měsíců před maturitou mi zemřela maminka, což byl zlom. Já nejsem z těch, kteří by si rodičům řekli o dárek za třicet tisíc, ale když se nad námi ta tragédie přehnala, táta navrhl, ať si koupím zrcadlovku: Focení máš rád, věnuj se mu. Zkus to.
Co dál?
Začal jsem v Pardubicích fotit florbal. Jako hobík. Brzy jsem pochopil, že mě nebaví kartičkové fotky, na kterých vyfotíte hráče, jak energicky běží s míčem, střílí, přihrává. Neříkám, že to nemůžou být pěkné momentky, i já je fotím, abychom je dali na sociální sítě, ale pořád mi připadají spíš jako povinnost. Zajímají mě emoce. Komplexní. Kabina, řev, světla. Některé fotky jsou v kalendáři.
„Už to vidím jinak: fotbal je akční, fotogenický, tvrdý.“
Štěpán Černýfotograf fotbalové reprezentace
S masérem Poustkou třeba?
Eda se fotí výborně. Je pozitivní, burcuje, vymýšlí pokřiky, básničky. Správňák. Obecně si myslím, že se kolem fotbalu motají velmi charizmatičtí lidé. Já u nich stojím, držím v ruce foťák a dělám cvak cvak.
Tak jednoduché?
Nic nevymýšlím dopředu. Žádnou kompozici. Koukněte na Kobru (v tabletu ukazuje jásajícího Zdeňka Ondráška), jak dal gól Anglii. Tolik jsem mu to přál. Z Dallasu přijel na první sraz a byl jako tornádo. Co střela, to gól. Pak se trefil v nejdůležitějším zápase, byl plný Eden a běžel přímo proti mně.
KOBRA V EUFORII. Útočník Zdeněk Ondrášek, přezdívaný Kobra, střílí po pár minutách na hřišti vítězný gól proti Anglii. Klukům jsem to strašně přál. Navíc jsem udělal fotku, ze které mám fakt radost.
Co tahle fotka? Obránce Čelůstka trefil postupový gól proti Kosovu a zase ho máte přímo proti objektivu. Musíte mít kliku?
To rozhodně, a často ji nemám. Třeba Patrik Schick výborně slaví své góly. Roztáhne ruce jako orel, křičí, vyskočí si. Jenže většinou běží ode mne. Sedím u druhého rohového praporku a říkám si: Dělá to schválně? Ze srandy mu občas vyčítám, že by mohl trefit správnou stranu.
POSTUPUJEME! Listopadový kvalifikační zápas s Kosovem byl dlouho 0:0 a na začátku druhého poločasu jsme dostali gól. Přitom k postupu na Euro jsme potřebovali vyhrát. Přesně si pamatuju, jak to všechno nakopnul Jakub Jankto, který hezkým sólem a střelou nabudil celý tým. A pak? Nejdřív se zpoza šestnáctky trefil Alex Král a obrat dokonal Ondra Čelůstka. Tenhle moment mám v paměti: „Když posledních deset minut vydržíme, jedeme na Euro.“
Poznáte svoji fotku?
Ano, úpravou, editem. Vydal jsem se vlastní cestou. Dávám fotkám jiné barvy, chci se odlišit.
To znamená?
Zjednodušeně řečeno: jakmile udělám fotku, o které vím, že je dobrá, pošlu si ji přes wi-fi do mobilu a zpracuju ji. Tahám RGB křivky, které upravují barevnost, kontrast a dynamiku. Do dvou minut jde fotka do světa.
KVÍZ: Mělo odstartovat šestnácté fotbalové Euro. Co si pamatujete z jeho dějin? |
Ten styl se jmenuje?
Nijak. Jsem samouk, vystudoval jsem střední elektrotechnickou školu a kolegům novinářům se možná moje práce občas nelíbí. Ale jiný už nebudu.
Kdy vám foťák nejvíc chyběl?
Když měl náš masér Vláďa Mikuláš v únoru benefiční ples. Vládíka trápí nevyléčitelná nemoc ALS, je na vozíku, už se nemůže hýbat, ale všechno vnímá. Když tančil s manželkou, byl jsem u parketu jen s mobilem. Dodnes mě mrzí, že jsem neměl foťák.
Máte svůj fotosen?
Jsem divný, když odpovím ne? Žiju přítomností. Ale když zavřu oči, rád bych si vysnil, že nároďák příští rok postupuje do finále mistrovství Evropy, já jdu do kabiny a fotím tam emoce. Jako jediný.
