„Zpětně nechápu, jak je možné, že tam vypadám tak čerstvě,“ vzpomínal před sedmi lety Hurst v osobní zpovědi pro server The Guardian.
„Vždyť jsme hráli šílené dvě hodiny! Podívejte na výraz Raye Wilsona, který se mnou zvedá Bobbyho. Sotva ho udrží!“ rozesmál se.
Díky hattricku se stal hrdinou domácího finále proti západnímu Německu. První gól dal už v osmnácté minutě, další dva si nechal až na prodloužení.
Tím posledním, kterým upravil v závěru na 4:2, zažehl na stadionu neměřitelnou euforii. Hned co balon skončil v síti, začali fanoušci přelézat ploty.
„Už si myslí, že je hotovo! A teď skutečně je!“ křičel komentátor Kenneth Wolstenholme z BBC, jehož hláška se následně nesmazatelně vryla do britské národní sportovní historie.
Celý okamžik byl pochopitelně o to silnější, že se odehrával na starém londýnském Wembley. První trofej mistrů světa a rovnou doma! Před zraky královny Alžběty II. a jejího manžela Philipa, kteří celému týmu gratulovali mezi prvními.
Dovedete si představit, jaká sláva to byla.
Už dlouhých osmapadesát let ovšem poslední, kterou anglický fotbal zažil.
Trenér Alf Ramsey se raduje s hráči po finále mistrovství světa 1966.
„Cítili jsme šílenou úlevu. Pocity byly mnohem silnější, než jak o nich jako fotbalisté sníte. V této zemi je zná jen dvaadvacet z nás. Pevně věřím v den, kdy přibudou další,“ zasnil se Hurst.
Pro Angličany je ten moment svatý. K historickému úspěchu se upínají, často si ho připomínají.
Slavný moment z oslav si prohlédnete i v bronzové podobě v londýnském Upton Parku, tedy v místech, kde dříve sídlil klub West Ham United, za nějž jak Moore, tak Hurst s dalším spoluhráčem Martinem Petersem tou dobou hrávali.
Kapitán a skvělý obránce Moore má k tomu ještě sólové vyobrazení před novým národním stadionem ve Wembley, kde stojí se založenýma rukama a nohou na míči.
Hlavní motiv ikonického snímku se dostal i na poštovní známky
Šampioni. Sousoší anglických mistrů světa z roku 1966 se nachází v Londýně. Odhaleno bylo v roce 2003.
Oříznutý obrázek, kde zvedá nad hlavu legendami opředenou Zlatou Niké, v té době přejmenovanou na trofej Julese Rimeta, se později ocitl třeba na poštovních známkách.
K tomu se ostatně váže zajímavý příběh, který organizátory už před šampionátem pořádně vyděsil.
Věděli jste, že už tehdy Moore držel v rukou repliku?
Vyměnil mu ji policista, který měl za úkol trofej střežit. Originál tak na oné fotografii nevidíte. Jaké štěstí, že se nakonec vůbec našel.
V roce 1966 předala Alžběta II. po londýnském finále Zlatou Niké kapitánovi domácích. Bobby Moore ji mohl převzít i díky Picklesovi, psí celebritě své doby.
Tři měsíce před šampionátem se totiž ztratil z expozice ve Westminsterském opatství v centru Londýna. Neznámý pachatel vylomil zámek železných mřížových vrat a rozbil také skleněnou tabuli vitríny, v níž soška stála. Ochranka nikde.
Vyšetřujícímu Scotland Yardu tehdy nepomohl ani inzerát, který podal třicetiletý dělník Edward Bletchley a požadoval v něm 15 000 liber v pětilibrových a librových bankovkách za vrácení Niké. Vymýšlel si.
Po sedmi dnech od zmizení ji zabalenou v novinách v parku na londýnském předměstí Norwood vyčenichal při procházce s páníčkem černobílý voříšek Pickles. Stal se zvířecí celebritou, zahrál si v reklamách, získal titul Pes roku i žrádlo na dvanáct měsíců zdarma. I díky němu mohli Angličané převzít z rukou královny originál.
Cenou trofej vyčenichal v parku na předměstí Londýna voříšek Pickles. Stal se zvířecí celebritou a získal i ocenění Pes roku. Na snímku s hrdým majitelem Davidem Corbettem.
Slavná trofej se však nadobro záhadně ztratila před čtyřiceti lety v Riu. Tehdy byla ve vlastnictví Brazilců, kteří ji v roce 1970 získali napořád, když potřetí ovládli mistrovství světa.
U toho byli Angličané také, na šampionátu skončili už ve čtvrtfinále. Mnohem víc ale u nich rezonovala kauza, která tehdy nezdolného Moora navždy poznamenala.
Když se před startem mistrovství světa připravovali v Kolumbii, obvinili v hotelovém obchůdku jejich kapitána z krádeže zlatého náramku za patnáct set dolarů.
„Moore nemá potřebu krást. Pokud by chtěl, koupí si celý hotel,“ argumentoval tenkrát trenér Alf Ramsey. I přesto, že z původního obvinění sešlo a personál se kapitánovi omluvil, při opakovaném pobytu si na Moora počíhala tamní policie s tím, že se objevil nový svědek.
Anglický kapitán Bobby Moore s trofejí pro vítěze mistrovství světa.
Bizarní kauza pokračovala, Moore zůstával v domácím vězení, čtyři dny mohl trénovat jen na zahradě, kde ho hlídali dva ozbrojení strážci. Měl tak sevřený žaludek, že skoro nejedl. Nakonec ho pustili i díky zásahu britské vlády. Na turnaj ale dorazil unavený a vyčerpaný.
Přestože byl úplně očištěn, královna ho nikdy – na rozdíl od spoluhráče Bobbyho Charltona a trenéra Alfa Ramseyho, nepovýšila do rytířského stavu. Zemřel v roce 1993 na rakovinu, bylo mu jedenapadesát.
I díky dvěma sochám a jednomu šikovně zachycenému momentu, který v anglické historii nemá obdoby, ale zůstane nesmrtelný.
