Když filipínský fotograf Romeo Gacad 22. června 1994 na monumentálním stadionu Rose Bowl v Pasadeně, nacházejícím se v metropolitní oblasti Los Angeles, zmáčkl spoušť, zbývalo Escobarovi devět dnů života.
Gacad pracoval pro francouzskou agenturu AFP, v osmdesátých letech minulého století v Manile založil její fotografickou divizi. Pokrýval válečné konflikty na Blízkém východě a v jihovýchodní Asii.
Fotografoval také sport. Se snímkem, na němž Ben Johnson slaví zlato před Carlem Lewisem při finálovém doběhu na sto metrů na olympiádě v Soulu v roce 1988, soutěžil o Pulitzerovu cenu. Do finále slavné novinářské soutěže se dostal i v roce 2002 za fotografie amerických vojáků z války v Afghánistánu. Navržen na cenu byl i za reportáže z válečného konfliktu v Iráku. Před třemi lety ve věku 62 let zemřel na rakovinu.
Na slavném snímku z fotbalového šampionátu zachytil kolumbijského obránce ve skluzu čelem k bráně, jak se zděšeným výrazem sleduje míč, který nechtěně nasměroval za zády vlastního gólmana, jenž se přesouval k druhé tyči.
Musím se ukázat lidem
Andrés Escobar si neúspěch na šampionátu hodně bral. Vinu dával sám sobě. Špatně spal. Bratr Santiago mu nabízel, aby zůstal v USA a s rodinou si užíval dovolenou v Miami. On však chtěl domů, nechtěl se skrývat před fanoušky.
Jeho dlouholetý přítel César Mauricio Velásquez, novinář, spisovatel a později i velvyslanec ve Vatikánu, ho přemluvil, aby do jeho novin El Tiempe napsal komentář, který měl titulek: „Tady život nekončí“. Psal v něm o složité situaci v zemi, kterou paralyzovaly války drogových kartelů, i o fotbalovém turnaji.
„Musíme jít dál. Bez ohledu na to, jak je to těžké, musíme vstát. Byl to úžasný a vzácný zážitek. Brzy se zase uvidíme, protože život tady nekončí.“
Escobar v jednu chvíli zapomněl na své starosti, přestal vnímat výhrůžky, které k fotbalistům mířily už během šampionátu po nepovedených zápasech. Poprvé od svého příjezdu z mistrovství světa se rozhodl jít do města za zábavou.
Zavolal spoluhráči z reprezentační obrany Luisi Fernandovi Herrerovi, aby šel s ním. „Jsem unavený a taky to není nejlepší nápad. Zůstaň doma a jdi spát,“ odpověděl „Chonto“ Herrera.
Poslední triumf Anglie. Ze slavné fotky udělali sochu, trofej vyčmuchal pes |
A hned o Escobarově nápadu informoval reprezentačního kouče Francisca Maturanu. „Buď opatrný. Ulice nejsou bezpečné. Tady se konflikty neřeší pěstmi. Andrési, zůstaň doma,“ naléhal trenér.
„Ne, půjdu. Musím se ukázat lidem,“ reagoval Escobar. V tu chvíli mu zbývalo pár hodin života.
Fotbal a kokainový byznys
Kolumbijský fotbal nikdy nebyl lepší. I někdejší brazilský fotbalista Pelé, nejslavnější ze slavných, předpovídal: „Na šampionátu půjdou do semifinále.“
V šestadvaceti zápasech před vrcholným turnajem v USA prohrála kolumbijská reprezentace jen jednou. Jihoamerickou kvalifikaci, v níž v šesti zápasech dostala pouhé dvě branky, zakončila triumfálním vítězstvím 5:0 v Buenos Aires nad domácí Argentinou a Kolumbii aplaudovali i místní diváci.
Escobar byla tichá síla mužstva. Snažil se o pozitivní obraz Kolumbie. Hrál čistě, oplýval klidem, prostě džentlmen. Byl oblíbený mezi spoluhráči i fanoušky, kteří ho milovali. Na jaře 1990 působil v Young Boys Bern, jinak kariéru strávil doma v Medellínu.
Andrés Escobar v souboji se švýcarským fotbalistou Adrianem Knupem.
Trenér Maturana hráče nesvazoval složitou taktikou a chtěl, ať hrají bez zábran. Na obranu se tolik nehledělo, tu měl pevně rukách Escobar. O ofenzívu se starali nadaní jedinci jako Carlos Valderrama, Freddy Rincón, Alexis García, Faustino Asprilla či Adolfo Valencia.
Fotbal přinášel radost lidem, jejichž zemi sužovala bída, násilí a chaos. Bylo půl roku po smrti Pabla Escobara, Andrésova jmenovce, vůdce drogového kartelu v Medellínu a nejhledanějšího zločince planety.
Ten měl zastání u chudých obyvatel, kterým postavil domy a dával práci. Vybudoval spoustu fotbalových hřišť, na kterých vyrostli i pozdější reprezentanti.
Vlastnil také medellínský klub Atlético Nacional, kde mu prodej vstupenek, přestupy hráčů i další podivné kroky v účetnictví pomohly vyprat miliony dolarů. Hráči byli štědře placení a neměli důvod odcházet do Evropy či Brazílie.
V roce 1989 Nacional vyhrál Copa Libertadores, jihoamerickou obdobu současné Ligy mistrů. Byl u toho i Andrés Escobar, dvaadvacetiletý talent, opora zadních řad a čerstvý reprezentant.
Římský pozdrav, nebo hajlování? Zdvižená pravice se Di Caniovi vymstila |
Když se známý narkomafián na začátku devadesátých let vzdal kolumbijským úřadům a ukryl se v luxusní věznici nad Medellínem, kterou si sám postavil, chodili tam za ním i členové fotbalové reprezentace.
„Já tam jít nechci, ale nemám na výběr,“ řekl jednou Andrés Escobar své sestře Marii Ester.
Když Escobara v La Catedral jednou navštívil slavný brankář René Higuita, o svém skutku řekl novinářům. Přišel o místo v reprezentaci, byl zatčen a uvězněn na základě vykonstruovaných obvinění z únosu, aby si vládní činitelé zachovali tvář před světem a především Spojenými státy.
Po Escobarově útěku z vězení, k čemuž ho dohnalo rozhodnutí vlády o přesunu do věznice s přísnějším režimem, byl Pablo Escobar dopaden a zlikvidován 2. prosince 1993.
A v Medellínu nastala totální anarchie. „Když Pablo Escobar zemřel, země se otřásla,“ líčil později reprezentační kouč Maturana.
V této atmosféře zlatá generace kolumbijských fotbalistů vyrazila na mistrovství světa.
„Kokainový král“ Pablo Escobar (1976)
Favorit, který zklamal
„Je těžké soustředit se jen na fotbal. Snažím se myslet na věci, které přijdou, a každý den číst bibli,“ svěřoval se Andrés Escobar. Věřil, že fotbal může pomoci zastavit násilí, které ničí zemi, jež miloval. „Vnímal fotbal jako školu života, která učí hodnotám a toleranci,“ řekl jeho přítel a novinář Velásquez.
Jenže hned na úvod turnaje přišla těžká rána. Kolumbie podlehla 1:3 "neznámému“ Rumunsku, kterému stačilo bránit a hrát na brejky. Dva góly dal rychlý Raducioiu, jednou se trefil Hagi. Za Kolumbii do půle na 1:2 snižoval Valencia.
„Tým to psychicky poznamenalo. Na takovou krizi nebyl připraven,“ řekl Velásquez. Mnoho kolumbijských gangsterů prohrálo velké peníze a k hráčům do Států létaly výhrůžné vzkazy.
Escobarův parťák z obrany Luis Herrera dostal zprávu, že jeho bratr zemřel, údajně při autonehodě. „Chtěl jsem to vzdát a vrátit se domů, ale Andrés mě přesvědčil, abych zůstal a bojoval. Říkal mi: my jsme nadějí naší země, mistrovství světa je naše jediná šance.“
Pelého životní nervák. Když dal gól číslo tisíc, shodil nejtěžší břímě |
Před druhým vystoupením proti Spojeným státům se trenér Maturana na tiskové konference rozplakal. Z Kolumbie dostal varování, že jestli nasadí záložníka Gabriela Gómeze, povraždí celé mužstvo. Při skládání sestavy musel jít na ruku vlastníkům kolumbijských klubů, což byli nezřídka narkobaroni, aby zvýšil cenu jejich hráčů.
Ve strachu, co se může stát, Kolumbijci nastoupili do druhého utkání. Byli jasně lepší, útočili, ale nedokázali skórovat. Při ojedinělém výpadu Spojených států si Escobar ve snaze zastavit přízemní centr srazil míč do vlastní brány. Dlouho zůstal ležet na trávníku, obličej skrýval v dlaních. Dal si první vlastní gól kariéry. A taky poslední.
Mami, strýce zabijou
Když vstal, pomalu kráčel ke středu hřiště. Mezitím v Medellínu jeho devítiletý synovec pronesl: „Mami, strýce Andrése zabijou,“ vzpomínala Escobarova sestra později tvůrcům filmu The Two Escobars. „Ne, lidé se nezabíjejí kvůli chybám při fotbale. Všichni v Kolumbii Andrése milují,“ odvětila synovi.
Fanoušci na mistrovství světa se vzpomínkovým transparentem.
Po přestávce USA zvýšily na 2:0, Kolumbie v poslední minutě jen korigovala na konečných 1:2. Byla na pokraji vyřazení, což se čtyři dny později také stalo. Přestože zdolala Švýcary 2:0, předčasný konec na turnaji už neodvrátila. „Je to pro mě těžké. Nejen kvůli chybě, kterou jsem udělal,“ hlesl Escobar.
Když o necelý týden později, 2. července 1994, seděl s přáteli v medellínském klubu El Indio, parta u vedlejšího stolu ho začala urážet, připomínat mu vlastní gól. Sebral se a odešel, oni za ním. Na parkovišti před barem došlo k další hádce, dva muži vytáhli zbraň. Po každém výstřelu údajně křičeli: „Gól! Gól! Gól!“
Escobara zasáhlo šest kulek. Marné byly snahy záchranářů, po převozu do nemocnice zemřel.
Podle prvních zpráv byl pachatelem nájemný vrah, kterého najali zhrzení sázkaři. „Díky za vlastní gól,“ měl údajně na Escobara křičet. Tato verze byla lichá.
Truchlící fanoušek se naklání k rakvi Andrése Escobara.
Svědci policii nahlásili poznávací značky dvou aut, kterými odpovědní za vraždu odjeli. Byla registrována na bratry Pedra a Juana Gallónovy, obchodníky s drogami, kteří dřív patřili k Medellínskému kartelu. A údajně prohráli spoustu peněz při sázkách na výsledek proti USA.
Podle Jhona Jaira Vásqueze, zabijáka od Pabla Escobara odsouzeného za 300 vražd, Gallónovi zaplatili tři miliony dolarů, aby státní zastupitelství pátralo jiným směrem. K vraždě se pak přiznal jistý Humberto Castro Muñoz, který patřil k jejich drogovému kartelu. Dostal 43 let, po změně trestního zákoníku v roce 2001 mu byl trest snížen na 26 let a po jedenácti letech byl za dobré chování propuštěn.
Vásquez později v rozhovoru z věznice tvrdil, že Escobarova vražda nebyla odplatou nespokojených sázkařů. „Andrésovou chybou bylo, že se s těmi chlapy dohadoval.“
Dřevěná rakev s Escobarovým tělem, ověšená zelenobílou vlajkou Nacionalu, byla vystavena v basketbalové aréně v Medellínu. Rozloučit se přišlo víc než sto tisíc Kolumbijců. Další tisíce stály v ulicích, když ji pohřební vůz krokem vezl na hřbitov. Smuteční řeč na pohřbu pronesl kolumbijský prezident Cesar Gaviria, na hřbitově 15 tisíc lidí mávalo státními vlajkami.
K vraždě se pak přiznal Humberto Castro Muñoz, člen drogovému kartelu. Byl odsouzen na 43 let.
I po třiceti letech Andrése Escobara zná celý svět jako fotbalistu, který byl zavražděn kvůli vlastnímu gólu. „Naše společnost věřila, že fotbal zabil Andrése,“ říkal později tehdejší reprezentační kouč Maturana. „Andrés byl ve skutečnosti fotbalista, kterého zabila společnost. Byl ve špatný čas na špatném místě.“
Každý rok lidé na Escobara vzpomínají, v hledišti se objevují jeho fotografie. V roce 2002 byla v Medellínu odhalena socha k uctění jeho památky.
