V nešťastném kvalifikačním utkání v Severním Irsku (0:2), kde Češi loni v září definitivně přišli o naději na postup na mistrovství světa, za reprezentaci nastoupil naposledy.
Před přípravným duelem v Polsku a Ligou národů se Slovenskem je zpátky. Po čtrnácti měsících.
„Do národního týmu se člověk těší pořád stejně, ale když je to po tak dlouhé době, mnohem víc si té možnosti váží. Reprezentace mi chyběla,“ přiznává.
Proč byla ta odmlka tak dlouhá?
To je otázka pro trenéra, který nominaci vybírá, ale jedno je jasné: když nehrajete v klubu, nemůžete být v nároďáku. Já jsem za celou minulou sezonu v Boloni nastoupil jen dvakrát od začátku, takže jsem absolutně chápal, že mě pozvánky míjely.
Konkurenti v klubu byli zkrátka lepší než vy? Nebo existovaly i jiné důvody?
Kluci lepší byli, to je fakt. Já se našeho trenéra chodil ptát, v čem je problém, jestli třeba špatně trénuju nebo co mám udělat pro to, abych šancí dostal víc.
Co jste slyšel?
Že trénuju dobře, ale v té velké konkurenci prostě musím vydržet a na svou šanci si počkat. Tím jsem se řídil, trénoval jsem, stejně v dané chvíli nic jiného dělat nemůžete.
Ladislav Krejčí v ItáliiV první sezoně vynechal jediný zápas italské ligy, dal gól a připsal si osm asistencí. Jenže v dalším ročníku měl pouhých dvanáct startů a odehrál jen 388 minut. Pod novým trenérem Filippem Inzaghim, který v létě vystřídal Roberta Donadoniho, Krejčí znovu ožívá. Od konce září nastoupil sedmkrát, z toho pětkrát v základní sestavě. Do reprezentace se dostal i díky zraněním Jana Kopice a Jaromíra Zmrhala. |
Muselo to být psychicky náročné.
Když od pondělí najedete na nějaký cyklus, trénujete, makáte, dřete a v pátek dostanete za uši, protože v sestavě na víkend zase chybíte, jste potom trochu zlomený.
Co jste dělal?
Pomáhalo mi, když jsem přišel domů a tam byla manželka, nebo jsem si napsal s kamarády, kteří mě podpořili... Pamatuju si, když jsem do Itálie přestoupil. Všechno vycházelo, pravidelně jsem nastupoval, což jsem vnímal jako něco zcela běžného a normálního, byl jsem na to přece zvyklý ze Sparty. Jenže druhá sezona mě posadila na zadek, zjistil jsem, že si každý musí svého místa v sestavě vážit, bojovat o něj, držet se ho zuby nehty, aby někdo nepřišel a nevyšoupl vás.
Neztrácel jste trpělivost?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl celou tu dobu, kdy jsem nehrál, nastavený jenom pozitivně. Na druhou stranu, Boloňa je skvělé místo, krásné město, což vám spoustu věcí usnadní. Přijdete z tréninku, vypnete, popovídáte se známými. Kdybych byl někde v zimě, pořád pršelo a já seděl doma, asi bych se tím užíral víc. Ale tady se vždycky našel někdo, kdo mě podpořil: makej, vydrž, jsi v Serii A a z té se přece bez boje neutíká.
Takže jste ani neuvažoval nad odchodem? Přestup, možná hostování?Samozřejmě tam byly i momenty, kdy jsem nad tím přemýšlel. Ale pak zase přijdete na trénink, hrajete nějaké modelové utkání a zjistíte, že na to máte. Navíc Boloňa opakovala, že se mnou počítá a žádný přestup řešit nechce. Řekl jsem si: dobře, možná se trenérovi nelíbím, ale vedení se mnou počítá, věří mi.
Nový trenér, italská legenda Filippo Inzaghi, který je u týmu od léta, vám věří také?
Cítím důvěru a je jenom na mně, jestli svou šanci využiju. Před sezonou jsem s ním seděl a chtěl jsem vědět, jestli budu mít šanci se prosadit, nebo bude preferovat jiné hráče. Je mi šestadvacet a chci nastupovat, ne trávit další rok jako náhradník.
To se vám daří. Už v listopadu máte odehraných víc minut než za celou minulou sezonu. Boj o místo ale v zahraničí musí být tuhý, potvrdíte to?
Myslím si, že ztratit pozici můžete kdykoli i v Česku, ale v cizině je velký rozdíl v tom, že na další šanci čekáte dlouho, pak ji dostanete na jeden zápas a v něm to musí vyjít. Když ne, čekáte kolikrát ještě déle. Člověk si pak začne mnohem víc vážit toho, že nastupuje v základu. Nebo toho, že může být zase v reprezentaci.
