Caparti z Barcelony už po měsících drilu nezmatkují. Umějí reagovat na to, že se jim neustále mění počet spoluhráčů a soupeřů, že část z nich hraje i za autovou čarou, a vědí, jak dokonale v rychlosti využívat těsný prostor.
Zato na strahovském stadionu Přátelství hru co chvíli přeruší hvizd a Jaroslav Šilhavý s asistentem Jiřím Chytrým se pouštějí do vysvětlování.
Oba bok po boku prošli několik ligových klubů, už téměř rok vedou národní tým. Ale cepovat dvacítku fotbalových novinářů, které vedení reprezentace pozvalo na modelový trénink? Na to zvyklí nejsou.
Přesto se pravidla proti běžnému režimu nijak zvlášť nemění. Na hřišti ani mimo něj.
V šatně čekají nažehlené tréninkové úbory, na skříňkách nalepené jmenovky a od trenérů vzkaz: „Kdo bude na trávníku pozdě, má to za pět set!“
Před polednem už slunce peče, teploty šplhají ke třicítce, a když Šilhavý vysvětluje, že trénink se bude téměř ve všem podobat tomu, který pravidelně zažívají reprezentanti, horko je ještě víc.
Na začátek důkladné protažení s kondičním trenérem, pak hned cvičení s míčem: zpracování, rychlá přihrávka, sprint na druhou stranu. Třikrát, pětkrát, desetkrát.
„Trošku se do toho balonu opři. Ať to letí! Vždyť se to tam sotva došourá,“ pobízí Šilhavý, když míč zrovna klouže po trávníku příliš pomalu. „A nezpracovávej to pořád tou podrážkou! Nejsme na futsalu.“
Nejsme, ale prostor je občas podobně těsný. I bago se hraje v maličkém čtverci: osm lidí si v rychlosti přihrává, dva kmitají uvnitř.
„Kdo zůstane uprostřed po patnácti přihrávkách, za trest dělá kotoul,“ zazní základní pravidlo. „A jestli někdo zůstane i po třiceti, má ostudu a končí.“
Na nejhorší variantu nedojde, i když přihrávky létají svižně a Šilhavý co chvíli chválí: „Dobře, v tempu, to je ono, jen tak dál!“
Slovo si trenéři berou čím dál častěji, protože při složitějších cvičeních občas na zmenšeném hřišti panuje zmatek. A požadovaná hra na jeden dotek nesedí každému.
„Všichni jste se snažili. A v principu jste pochopili, o co jde,“ oceňuje Šilhavý. „Ale každý jste na trochu jiné úrovni. Vidím, že když dobrý hráč očekával přihrávku, občas mu buď nepřišla, nebo mířila na břicho nebo na koleno.“
Až po víc než hodině se jde hrát na dvě branky, pět proti pěti. S důslednými taktickými pokyny: asistent Chytrý si hráče volá k sobě a každému pečlivě vysvětluje.
Jak se posouvat, jak přepínat z bránění na útočení, jak měnit rozestavení. Až pak přijde Šilhavého pobídnutí: „Nezapomeňte, že pořád hrajeme na góly! Kdo prohraje, za trest si ještě extra zaběhá.“
Pětky se střídají po dvou minutách, během kterých je pokaždé potřeba zabrat. Hraje se ve sprintu, s náběhy po křídlech, trenéři spokojeně pokyvují hlavou. Ale jen do chvíle, kdy dojde na zakončení.
„To máš za dvacet kliků!“ volá Šilhavý na autora střely, která prosviští vysoko nad břevnem. A když přece jen padne gól po svižné akci, ale z ofsajdu, naléhá: „Já bych to uznal! Aspoň za půl gólu.“
Ani vedro trénink nezkrátí, končí se po hodině a tři čtvrtě. Až pak Šilhavý těm, které předtím driloval, do diktafonů vypráví: „Makali jste poctivě, pokyny jste dobře vstřebávali. A to jsme trénink nijak extra neupravovali, určitě by se při něm zapotili i reprezentanti.“
Jen vysvětlování mu určitě příště zabere mnohem kratší dobu.
