V Žarnovici, kde studoval, se totiž sejdou gymnazisté 50 let po maturitě. Čili Uhrin i Mečiar, pokud se ani jeden z nich neomluví. "Bylo by hezké, kdyby ještě předtím Česko vyhrálo na Tehelném poli," říká Uhrin, zatímco jeho manželka pokládá na stůl voňavou kávu a výborný švestkový koláč.
Překvapuje vás ta Uhrinova upřímnost? Ne, to nemusí. Uhrin se sice na Slovensku narodil a vyrůstal v obci Hodruša-Hámre, ale hned po maturitě odešel do Prahy. Je z něj Čech. To on přece přivedl českou reprezentaci ke stříbru na Euru 1996.
Mimochodem, oba současné reprezentační trenéry vedl ve Spartě. Ivana Haška jako zelenáče na začátku 80. let, Vladimíra Weisse o 12 let později. "Musím přiznat, že se mě ani jeden neptal na rady," usmívá se Uhrin.
Nebudete v sobotu při velkém federálním derby rozpolcený?
Ne, já mám k Česku silný vztah. Čtyři a půl roku jsem trénoval nároďák, vedl jsem Spartu a Cheb, půl století žiju v Praze, ve Františkových Lázních podnikám. Víte, já ani do Bratislavy na ten zápas nepojedu, to říkám na rovinu.
Čech ze SlovenskaDušan Uhrin přivedl Česko ke stříbru na ME 1996. Narodil se 5. února 1943 a do 16 let vyrůstal na středním Slovensku, v obci Hodruša-Hámre. Pak se odstěhoval do Prahy, kde studoval FTVS. Jako hlavní kouč dvakrát vedl Spartu, trénoval i na Kypru, v Saúdské Arábii, Izraeli, ve Švédsku či Gruzii. Naposledy vedl Slovan Bratislava. Má české i slovenské občanství, český pas a syna Dušana, který momentálně trénuje Mladou Boleslav. |
Zůstanu u televize, tak jsem se rozhodl už dávno. Teď to schválně trochu zlehčím. Kdybych řekl, že v derby fandím Slovákům, nebudu se moct vrátit do Čech. A když zase Čechům, na Slovensku mi rozbijí i to náhradní auto, co teď mám.
Slyšel jsem. V Bratislavě vám nedávno luxusní auto ukradli.
Traduje se, že Slováci Slovákům auta nekradou, ale na tom mém byla karlovarská espézetka. BMW šestka, měl jsem ji pět týdnů.
Vaše mise ve Slovanu vůbec byla nepovedená. Skončil jste ji po dvou a půl měsíci. Co se stalo?
Prostě to nevyšlo. Prohráli jsme 0:5 na Ajaxu v předkole Evropské ligy, pak 0:3 v lize s Prešovem a to byla poslední kapka. Ať za tím bylo cokoli, beru to na sebe. Já měl zodpovědnost. Přitom vedení klubu za mnou stálo a ještě mě přemlouvalo, abych zůstal. Ani od fanoušků jsem neslyšel jedinou výtku. Ale já prostě cítil, že musím jít.
Taky jste řekl, že to byla vaše poslední trenérská štace. Dodržíte to?
Asi jo. Teď si odpočinu, protože to bylo na nervy. Rád bych u fotbalu zůstal, ale jen v klubovém managementu. A až od jara. Jako trenér ne, už to stačilo.
Ono by bylo pikantní, kdyby během velkého derby Slovensko – Česko vedl slovenského mistra český trenér. Jak jste vnímal atmosféru před zápasem?
Každý chtěl lístek, přitom v prodeji zmizely všechny a za chvíli. Vyprodáno. Všem jsem musel říkat: Heleďte, už nejsou. To ukazuje euforii, která na Slovensku vládne.
Před třemi lety to bylo podobné a Slováci prohráli doma 0:3.
Oni tehdy právě na emoce doplatili, neudrželi nervy na uzdě. Teď je situace jiná, protože tým vede Vlado Weiss, výborný psycholog. Navíc Češi musí vyhrát, mají nůž na krku. Remíza bude pro Slováky pořád plusová.
V kvalifikační tabulce vedou o 7 bodů. Můžou to ještě poztrácet? Vy mentalitu Slováků dokonale znáte.
Oni jsou zranitelní v euforii, jsou to větší nacionalisti, kteří při úspěchu drží pospolu, a nadšení se tím násobí. Pokud by ale prohráli, mohla by se jejich cesta zbortit. Naopak Češi by se vrátili do hry. Cítím, že by se to mohlo povést, protože národ znovu začíná věřit. Ten český. Trochu jako v šestadevadesátém.
Vážně? Tehdy...
Tehdy to bylo ještě citelnější. Jeli jsme sice na Euro do Anglie s malými nadějemi, ale zato s celým Českem za zády. Celý národ nám přál. Ta euforie tým ohromně posílila, řekl bych klidně o 30 procent. Teď se to pomalu vrací. Fanoušci byli na hráče namíchnutí, protože neodevzdávali všechno, ovšem s Ivanem Haškem přišla naděje. Vzal to na sebe a skočil do rizika. Probudil tým z letargie. Teď je otázkou, jestli dostatečně.
Jak vůbec vnímáte úpadek reprezentace? Neunavily už hráče úspěchy?
Ano, unavily. Podívejte se na naše dvě země. Zatímco Slováci poslední dva roky stoupají, Češi šli opačnou cestou. Začali podceňovat, že hrají v národním dresu. Oni si jeli zahrát, ne se prát, odevzdat se.
Jak jsem trénoval...
|
To bylo jiné, já nesplnil cíl. Když jsme zrovna na Tehelném poli prohráli se Slovenskem 1:2 a ztratili šanci na mistrovství světa, řekl jsem, že končím. Byl to můj neúspěch. Zůstal jsem ještě do Konfederačního poháru v Saúdské Arábii, ale věděl jsem, že končím. Nikdo mě nevyhazoval, opouštěl jsem třetí tým světového žebříčku. Z vlastního rozhodnutí.
Zase Tehelné pole. To je zvláštní, jak vám ten stadion ovlivňuje život.
Jako trenér jsem tam měl hodně dobré výsledky. Se Spartou ani s Chebem jsem tam neprohrával. Pamatuju třeba jaro 1992, plný stadion, přes 40 tisíc lidí, my vyhráli 3:0 a jeli triumfálně domů. To jste měl vidět trenéra Dušana Galise, jak po zápase šílel. I když je pravda, že tu sezonu vyhrál Slovan titul a my skončili druzí... Anebo jsem přijel s Chebem, podzim 1984. Útočník Gabo Bertalan, který byl v Chebu na vojně právě ze Slovanu, trefil v poslední minutě krásný trestňák. Vyhráli jsme 2:1 a na konci sezony pak Slovan sestoupil do druhé ligy. Tehelné pole mám rád.
Ten stadion ale vypadá strašně. Jako betonová ruina.
Samotnému mi bylo líto, když jsem ho viděl poprvé jako trenér Slovanu. Na tribunách si snad lidé nemají ani kam odskočit, chybí toalety, tak se chodí ke stromům. Ale kouzlo má ten stadion obrovské. Slováci umí úžasně fandit.
Určitě bude fandit i Vladimír Mečiar, váš spolužák z gymnázia.
No, ale na zápas přijde spíš slovenský prezident Ivan Gašparovič, ten má k fotbalu blíž. Chodil fandit i na Slovan.
Mečiar fotbal nehrál?
Nechci mu křivdit, ale pamatuju si, že fotbal moc neuměl. On ve škole vůbec moc nevynikal, byl to normální kluk, žádný kápo. Snad jsme hráli spolu košíkovou v jednom školním týmu, ale spíš jsem ho u sportu moc neviděl. Že boxoval? To jsem se dozvěděl až z novin ve chvíli, kdy se rozdělilo Československo. Překvapil mě, kam to dotáhl. Třeba nakonec i on dorazí na Tehelné pole.
Stadion Slovanu teď může ovlivnit celý český fotbal. Jaké zbraně zůstávají současné reprezentaci?
Zkušenost. A kvalita, která se projeví v kritických chvílích, když se bude všechno hrotit. Přesněji řečeno, měla by se projevit, protože ve fotbale není nikdy nic definitivní. Takový Koller. Je ve formě, má respekt a chuť, což může být velká zbraň. Jen mě překvapilo, že Ivan tentokrát nevzal Řepku. Já bych ho nominoval.
Vážně? Před mistrovstvím Evropy 1996 jste přece byl nekompromisní a mladého čerta Řepku nechal doma.
Jenže to měl kvůli zbytečnému vyloučení trest na dva zápasy a právě na ty první zápasy s Německem a Itálií jsme potřebovali co nejsilnější tým. Ale teď? On tvoří ve Spartě dobrých 30 procent celého mužstva, je to osobnost.
Osobnost s proslulými blikanci.
Ne, to by se tentokrát nestalo. Žádné extempore. Už samotný zápas v Bratislavě je risk. Buď, anebo. Jde o všechno, já bych se Řepky nebál.
Bez ohledu na Řepku zůstává úkol jasný – vyhrát. Zvládnou to v sobotu Češi?
Nejlepší by bylo, kdyby vyhráli a pak došli na mistrovství světa spolu se Slováky. Tvrdím, že když Češi zvítězí v Bratislavě, tak do Jižní Afriky pojedou.
I když by pak na Slováky ztráceli čtyři body?
Nebojím se. To by se ještě zlomilo.
