Zřejmě žádný jiný zápas neměl větší politickou výbušnost a příběh, píše web německé stanice ndr.de.
Bylo 22. června 1974. Na zaplněném stadionu v Hamburku se hrál poslední zápas základní skupiny A. Na jedné straně stáli domácí úřadující mistři Evropy s hvězdami Beckenbauerem, Vogtsem, Maierem, Müllerem či Breitnerem.
Proti nim lehce podceňovaný tým východního souseda, který se na šampionát probojoval vůbec poprvé a který soupeře dokonale zaskočil. Oba celky měly postup ze skupiny už v kapse, ale zápas rozhodně nechtěly vypustit.
„Až zemřu a vy mi na náhrobek napíšete Hamburk 74, každý bude vědět, kdo tam leží,“ říká Jürgen Sparwasser, který tehdy v 78. minutě vstřelil pozdějším světovým šampionům vítězný gól.
A zatímco v NDR titulek deníku Neues Deutschland hlásil „NDR porazila SRN 1:0 a je vítězem skupiny“, deník Bild Západní Němce nešetřil a kontroval titulkem „Takhle ne, pane Schöne! (trenér SRN)“.
„Chtěli jsme se ukázat, měli jsme šanci se poměřit se skvělými hráči a dobrým týmem, který se nakonec stal mistrem světa,“ vzpomínal východoněmecký brankář Jürgen Croy na slavnou výhru.
Politické zmatky už při losu
Politické zmatky způsobil už los světového šampionátu. Konal se půl roku před samotným kláním ve Frankfurtu. A situaci neztížil jen zápas NDR – SRN, ale také další celek skupiny – tým Chile.
Jürgen Sparwasser* 4. června 1948
Úspěchy:
V roce 1988 emigroval do SRN 1988–1990 asistent trenéra Eintrachtu Frankfurt, později trenér druholigového Darmstdadtu |
Ten se do Německa kvalifikoval proto, že jeho soupeř – Sovětský svaz – odmítl odehrát mezikontinentální kvalifikační odvetu na stadionu, kde byli popravováni odpůrci nového režimu.
Po prvním bezbrankovém zápase byla tak kvalifikační odveta kontumována 2-0 ve prospěch Chilanů. Ti tak o postup nemuseli bojovat na hřišti.
A vyvstala otázka: měla by se NDR vzdát své historický první účasti? Ale protože jiné „bratrské socialistické státy“ bojkot ze solidarity ke kroku SSSR neudělaly, zůstala i NDR.
Studená válka tehdy jela na plné obrátky.
Situaci navíc umocňoval fakt, že jen několik týdnů před ostře sledovaným zápasem rezignoval spolkový kancléř Willy Brandt, neboť jeho osobní poradce Günter Guillaume byl odhalen jako agent východoněmecké Stasi (obdoby české StB).
Zápas tak o šest týdnů později sledoval už nový spolkový kancléř Helmut Schmidt.
Hráče i fanoušky sledovala tajná policie
A ještě jednou východoněmecká státní policie. Ta se logicky obávala, že by hráči mohli přeběhnout na Západ a stát se „třídními nepříteli“. Už v listopadu 1973 vydal šéf Stasi Erich Mielke první příkaz ke sledování fotbalistů. Ti také absolvovali povinné politické školení. Sledován byl i doprovod – trenéři, maséři, lékaři či cestující novináři.
Podobně na tom byla i hrstka fanoušků, která do kapitalistické ciziny mohla vycestovat. Vstupenky dostali jen předem prověření soudruzi. Tzv. „Aktion Leder“ – soubor opatření měl zabránit politickým provokacím proti fotbalistům NDR, regulace se týká i prověřených fanoušků. „Uvědomělí socialističtí občané, kteří musí prokázat svou politickou spolehlivost.“
Tito turisté pak byli pod neustálým dohledem.
„Byl jsem jedním z těch vyvolených. Protože jsem měl rodinu, dům, větší auto. Nebyl jsem na tom špatně a tak si asi řekli – můžeme ho nechat jet, on se vrátí,“ cituje web jednoho z účastníků zájezdu Dietera Tetzlaffa.
Fanoušci byli dále školeni, jak reagovat na „provokace třídního nepřítele“ a tým z tribuny politicky a morálně podporovat a zachovávat disciplínu, což se osvědčilo při bronzovém turnaji na olympiádě v Mnichově o dva roky dříve.
SestavyNDR: Croy - Kische, Weise, Bransch, Wätzlich - Lauck, Irmscher (68. Hamann), Kreise, Kurbjuweit - Hoffmann, Sparwasser |
Střelec se setkal se závistí
Nikdo ale nemohl tušit, k jaké senzaci na stadionu dojde. Nikdo nečekal, že by Východní Němci mohli vyhrát. Na začátku byl ale dlouhý pas od Ericha Hamanna. „Bez jeho přihrávky by se to nestalo. Míč se mi odrazil nahoru, chtěl jsem ho vzít hrudníkem, ale odrazil se mi do nosu. Tři soupeři, co mi byli v patách, se zastavili a zakončil jsem,“ popisoval Sparwasser svou trefu.
Šestadvacetiletému střelci s číslem 14 gól přinesl slávu, ale také opovržení. Spousta lidí mu závidí a věří tomu, že má výjimečná privilegia. Přesto dostal jen stejný bonus jako ostatní hráči.
„Ten gól mě hodně bolel. Objevily se spekulace, že jsem dostal hodně peněz, dům a nové auto každý rok. Nebyla to pravda. Dostal jsem totéž co ostatní. Pět tisíc východních a dva tisíce západních marek,“ řekl.
Gól patří k nejslavnějším v německé fotbalové historii. „Ale pro mě byly i důležitější góly,“ řekl Sparwasser. Nakonec v roce 1988 emigruje do západoněmeckého Saarbrückenu.
Pro východní stopka, pro západní zlato
Pro Východní Němce to ale tehdy v Hamburku bylo Pyrrhovo vítězství.
Svého soupeře sice přeskočili v tabulce na 1. místě, ale klíč šampionátu jim tehdy přisoudil v semifinálové fázi (MS tehdy hrálo 16 týmů, v základní skupině 4 týmy po čtyřech, 2 postupovaly dál) celky Nizozemska, Brazílie a Argentiny. Jen remíza s Argentinou znamenala v semifinále 3. místo, na postup do boje o bronz (2. místo) či finále (1. místo) to nestačilo.
Západní Němci si ale po šokující prohře s NDR vše vyříkali (proslulá noc v Malente, kde byli hráči ubytováni) a pak už jen vyhrávali. Svou semifinálovou skupinou prošli bez váhání. Porazili Jugoslávii, Švédsko i Poláky a zamířili do finále.
V něm v Mnichově porazili Nizozemce 2:1 a po dvaceti letech a podruhé v historii mistrovství světa vyhráli. Kapitán mistrů světa Franz Beckenbauer později prohlásil, že jeho tým vyhrál právě i díky porážce s NDR, kdy si hráči „vyčistili“ hlavy. Navrhl, aby Sparwassera dodatečně jmenovali mistrem světa „Dejte mu medaili,“ vzpomněl si Beckenbauerova slova na výročí Sparwasserova zásahu deník Kicker.
