Jednapadesátiletý rodák z Prachatic s ním v sobotu přijel k přípravnému utkání do Jihlavy. „S úrovní zápasu, co se našeho výkonu týká, nemůžu být spokojený,“ prohlásil po porážce 0:3. „Na druhou stranu jsem rád, že jsme tady mohli hrát. V téhle atmosféře a na tomhle nádherně připraveném hřišti,“ nechal se slyšet Soukup.
Výsledek je sice jednoznačný, ale přece jen, našel jste i nějaké pozitivum?
Pořád si musíme uvědomit, že to sice byl zápas mezi reprezentačním týmem a ligovou Jihlavou, ale úroveň je výrazně odlišná. Naši hráči jsou vesměs amatéři, kteří chodí do práce. A tady se utkali s plně profesionálním týmem. Ale samozřejmě jsme se chtěli ukázat v lepším světle, byl to v našem podání jeden z těch horších výkonů.
Jak dlouho už jste v Česku na soustředění?
To je další věc, na kterou se nechci vymlouvat, ale spíš na ni upozornit. Pro Jihlavu to byla generálka na ligu, kdežto naši kluci teprve s přípravou začínají. Potřebujeme, aby něco natrénovali, protože na konci srpna nás čeká přípravný zápas s Jordánskem a pak hned kvalifikační utkání na mistrovství Asie s čínskou Tchaj-pejí.
Kvalifikaci jste zatím rozjeli velmi dobře...
Po dvou zápasech máme 4 body. Naposledy jsme hráli 13. června v Turkmenistánu, kde jsme vyhráli 2:1. A vlastně od té doby měli všichni hráči volno bez jakékoliv aktivity. Končil ramadán, takže si užívali dovolenou a pak hned přiletěli sem do České republiky.
„Pět kilometrů od nás padaly bomby, ozývaly se výbuchy... A my nemohli odjet.“ |
Zmínil jste, že většina vašich svěřenců chodí v Bahrajnu běžně do práce. Jak je to s jejich uvolňováním na reprezentační srazy a soustředění?
To je věc, která nám naši práci tady trochu komplikuje. Pouze asi tři hráči mají smlouvy, ostatní musí uvolnit zaměstnavatel. Samozřejmě oni nepracují manuálně, jedná se o profese, jako jsou policisté, vojáci či úředníci. Každopádně bahrajnská fotbalová federace jim musí proplatit ušlou mzdu.
U bahrajnské reprezentace jste od loňského července, předtím jste působil v Jemenu. Zdánlivě jde o podobné oblasti, ale rozdíl mezi oběma destinacemi bude asi dost velký. Mám pravdu?
Obrovský. Úroveň života v Bahrajnu je podobná, jako třeba v Emirátech či Kataru, takže velmi dobrá. Oproti tomu v Jemenu to bylo hodně složité.
V čem konkrétně?
Pro mě to byl na jedné straně krok směrem k seniorské reprezentaci a jsem rád, že jsem ho udělal, ovšem ta země se potácela na rozhraní revolucí. A nakonec to celé vyvrcholilo válečným konfliktem.
Předpokládám, že to byl také důvod, proč jste poté už smlouvu s jemenskou reprezentací neprodloužil...
Ano, protože po nás chtěli, abychom znovu bydleli v Sana’a (hlavní město – pozn. red.). Jenže země je ve válečném stavu, pořád se tam bombarduje a chybí klid. Navíc už druhý rok se v Jemenu nehraje liga, takže podmínky pro fotbal jsou tam velmi složité.
Jsou vaše vzpomínky na Jemen převážně negativní?
Vůbec ne. Nechci zmiňovat jen to zlé. Naopak jsme díky angažmá v Jemenu odehráli spoustu zajímavých utkání a podívali se do zemí, jako je Malajsie či Indonésie. Hráli jsme na Gulf Cupu (Pohár zemí Perského zálivu – pozn. red.) v Rijádu, který nejenom hráčům, ale i nám trenérům pomohl k popularitě, protože jsme na něm měli velmi dobré výsledky. Můžu říct, že nebýt Jemenu, nebyl by ani Bahrajn.
V každém případě jde o země s odlišnou kulturou. Neudělal jste třeba nějaký přešlap?
Asi ani ne, já už měl nějakou průpravu z Egypta, což je taky muslimský stát. Věděl jsem o modlení, jejich zvycích a ramadánu. Z tohoto pohledu mě myslím nic nepřekvapilo. Snad jen, že jsme v Jemenu zažili jednu revoluci. Pět kilometrů od nás tehdy padaly bomby, ozývaly se výbuchy... A my nemohli odjet. Letiště bylo uzavřené. Naštěstí po týdnu se situace uklidnila.
Bál jste se?
Víte, tam běžně potkáváte i v kavárně ozbrojené lidi. Mají pistole i samopaly, což není vůbec příjemné. Dostali jsme doporučení, abychom nechodili sami po ulici, abychom jezdili autem a vyráželi spíš do velkých obchodních center, která jsou chráněná. Taky jsme měli průvodce nebo ochranku, protože kdybychom jeli sami do centra, tak chudí by nás cizince stoprocentně obtěžovali. Na druhou stranu jsme zažili i příjemné obtěžování.
Po návratu z už zmiňovaného Gulf Cupu?
Přesně tak. Čekalo nás tehdy nějakých 90 tisíc lidí, slavilo se jako tady v Česku po hokejovém Naganu. Byli jsme velmi populární, všichni se s námi chtěli fotit. V tu dobu jsme necítili, že by nám chtěl někdo ublížit.
Miroslav SoukupČeský fotbalový trenér se narodil 13. listopadu 1965 v Prachaticích. Jeho největším dosavadním úspěchem je stříbro z mistrovství světa hráčů do 20 let v roce 2007, kde působil v roli hlavního kouče českých mladíků. V nejvyšší domácí soutěži se představil na lavičce 1. FC Brno jako asistent, později pak v týmech 1. FC Slovácko a Dynamo České Budějovice. V roce 2008 se stal hlavním trenérem egyptské reprezentace do 20 let, o šest let později převzal národní tým Jemenu a od loňského července působí u reprezentačního celku Bahrajnu. |
Sledujete třeba ještě i teď, jak se vyvíjí situace v Jemenu?
Mám tam několik kamarádů, s nimiž jsem pořád v kontaktu. A oni, přestože je to tam tak moc špatné, jsou stále optimisti. Věří, že se situace změní a zase bude dobře. To je možná takové poučení pro nás, že když my nadáváme a říkáme, jak je něco špatně, tak to tak špatné určitě není. Já bych Jemenu přál, aby se tam začalo budovat, protože si myslím, že je to země, která kdyby měla klid na práci, byla by na úrovni zemí okolo.
Pojďme na chvilku odbočit od vašeho působení u zahraničních reprezentací ke vzpomínkám na úspěch s českými mladíky. Je to právě deset let, co jste dovedl tým do 20 let ke stříbru na mistrovství světa v Kanadě. Vzpomněl jste si sám, nebo až po zájmu novinářů?
Já si na tu dobu vzpomenu vždycky, když vidím, jak za Barcelonu hraje Piqué nebo Agüero v Manchesteru City. Tedy kluci, kteří tehdy nastupovali proti nám. Pro nás všechny, kteří jsme v Kanadě byli, to byl významný mezník, na který se nezapomíná. Jenom mě mrzí jedna věc.
Povídejte...
Náš tým z té doby je prezentován tak nějak divně. Když si přečtu, že vlastně nikdo z nás nic nedokázal, tak mě to mrzí. Cítím z toho typickou českou mentalitu, tady se úspěch prostě neodpouští. Místo, abychom si každého takového úspěchu vážili, pomalu nadáváme, že někdo přivezl medaile. Všem kolegům trenérům přeju, aby jednou zažili podobné pocity, jaké jsem prožíval tehdy já v Kanadě. Ať si novináři píší, co chtějí, pro mě to byl skvělý zážitek. A jestli v onom stříbru někdo vidí jen obrovské štěstí, tak ať si s ním zkusí dojít do finále mistrovství světa.
Prožil jste za těch deset let, která od té doby uplynula, něco, co by se mohlo tehdejšímu stříbrnému úspěchu přiblížit?
Pro mě je ze všeho nejdůležitější, že mám pořád práci. Protože si prostě myslím, že úspěchem každého trenéra není to, jestli skončí sedmý v lize, ale jestli je o něj zájem. Pokud je za ním vidět nějaká práce, objeví se další nabídka.
