V Baníku Libor Radimec vytvořil s Rostislavem Vojáčkem nerozlučnou obrannou dvojici. Obávanou. Útočníci soupeře se přes ně probíjeli jen velmi těžce.
Jenže v reprezentaci víc prostoru dostával Rostislav Vojáček. „Ne, ne, ne, to mě nikdy nemrzelo,“ řekl Libor Radimec. „Nikdy jsem to nebral jako nějakou křivdu, protože Rosťa si to svou houževnatostí a bojovností zasloužil. To, co jsme spolu vytvořili v Baníku, bylo krásné, ale v tom nároďáku trenéři k němu vybírali jiné hráče. Já jsem si to s ním užil na mistrovství světa ve Španělsku v roce 1982. Ty dva zápasy mi stačily.“
Místo vás s Vojáčkem často nastupovali jiní obránci, že?
Ano, v tom Španělsku jsme ale s Rosťou první utkání nehráli, to jsme remizovali s Kuvajtem (1:1). Ty další dva jsme už nastoupili spolu (s Anglií 0:2 a s Francií 1:1). Bohužel to nevyšlo, byli jsme ve skupině třetí a nepostoupili.
Takže vaším největším úspěchem bylo zlato z olympiády?
Je to tak. Kdybychom na tom světovém šampionátu prošli dál, uhráli nějaký lepší výsledek, tak by to mohlo olympiádě konkurovat, ale tak je pro mě samozřejmě vrcholem Moskva.
Byl pro vás šampionát ve Španělsku stejně velkým zklamáním jako pro fanoušky?
Byl. V mých očích určitě. Tenkrát jsme totiž měli výborný mančaft, měli jsme na víc. Hodně ale udělal ten první zápas. Když se vám nepovede, může to ovlivnit celý šampionát, a tak tomu i bylo.
Který z titulů s Baníkem byl pro vás nejtěžší?
To už je tak dávno... Těžko říct. Ale asi ten první, ten byl velmi náročný, protože se rozhodovalo v posledním kole a nezáleželo jenom na nás, musely nám nahrát i další výsledky, což se stalo. Ale všech tří si opravdu hodně vážím. A to, že se něco takového povedlo v Ostravě, pro mě hodně znamená.
Libor RadimecNěkdejší československý obránce se narodil 22. května 1950 v Ostravě. S fotbalem začínal ve Vítkovicích, ale v roce 1973 přestoupil do Baníku Ostrava. Tam začínal v záloze, ale později byl oporou obrany. S Baníkem získal tituly v letech 1976, 1980 a 1981. V lize nastoupil k 212 utkáním, v nichž dal 20 gólů. Za Československo odehrál 17 zápasů, přičemž dal jeden gól. V roce 1980 byl členem týmu, který vyhrál olympijské hry. V cizině si zahrál nejvyšší soutěž v Rakousku za Austrii Vídeň. Později trénoval mládež a byl funkcionářem v Baníku. |
Letos to je 40 let od toho prvního titulu.
No vidíte, to jsem si ani neuvědomil. Ani by mě nenapadlo, že je to už tak dávno.
Ten titul jste získali díky výhře 1:0 v Plzni. Letos na jaře Baník v Plzni prohrál 0:2, čímž se definitivně propadl do druhé ligy.
Je to jakási paralela, ale ta Plzeň letos už o ničem nerozhodovala. Baník si celou sezonu pokazil už nevydařeným podzimem, během něhož získal jenom čtyři body.
Sestup určitě nesete hodně těžce.
Je to obrovské zklamání. Kdysi jsme v Baníku byli převážně hráči odsud, z kraje, parta z Ostravy. Dneska je jiná doba, samozřejmě, už to nejde, aby hráči byli jenom zdejší, ale trenéři, fotbalisté pak nemají vztah tady k tomu všemu. A je to asi i tou dobou.
Jak vůbec vzpomínáte na úspěšnou éru Baníku?
Jen v tom nejlepším. Už se ale moc nescházíme, někteří spoluhráči nás bohužel opustili. Ale vždycky, když se potkáme, tak dvakrát do roka, tak to stojí za to.
Za Baník jste v lize odehrál 212 utkání, přičemž 143 bez přerušení, což je klubový rekord.
Musím zaklepat, pomohlo mi, že se mi vyhýbala zranění. Ale když jsem do Baníku přišel, tak jsem měl hned po roce žloutenku, to jsem rok ležel a nic nedělal, ale pak už jsem až na menší šrámy žádný vážnější úraz neměl.
Vy jste s fotbalem začínal ve Vítkovicích. Jaké to je stát se pak legendou konkurenčního Baníku?
Mně ani nepřijde, že bych byl nějaká legenda. Něco jsem odehrál, ale beru to jako normální život. Nikdy jsem nebyl žádný talent. Na vojně v Dukle Jindřichův Hradec a pak ve Vítkovcích se mi trochu dařilo. Ve Vítkovicích mě vytáhli do áčka, a když mi řekli, že nemusím do práce, tak jsem z toho byl v šoku.
Kde jste pracoval?
V železárnách, v rourovně, od šesti do dvou. Klasika. A odpoledne jsem trénoval s vítkovickým béčkem a o víkendech hrál. Dařilo se mi, dával jsem góly, ale že mě vezmou do áčka, jsem vůbec netušil.
Údajně se o vás zajímala také pražská Sparta.
Už jsem měl dokonce podepsané přestupní lístky, všechno. Akorát tenkrát to bylo jiné. Pan Mamula, tehdy vlastně soudruh (šéf vládnoucích komunistů v celém kraji), řekl dost. Prohlásil, že nemohu z Ostravy odejít. A tak jsem zůstal a přestoupil do Baníku, což bylo super.
Nebyl jste zklamaný, že vám přestup do Sparty nevyšel?
Ne, to ne. Vzali mě do Baníku, zahrál jsem si první ligu, evropské poháry, dostal se do reprezentace.
Tehdy mezi Vítkovicemi a Baníkem nebyla taková řevnivost jako později, že?
Nebyla, bralo se to tak nějak normálně. Baník byl Baník. Hrál na špici, potom i evropské poháry, všechno. Nevím, proč se to později vyhrotilo, ale i Vítkovice mají titul. A když byly oba kluby v první lize, to byla krásná doba. Tuším, že navíc tehdy Poruba hrála druhou ligu. Tři mančafty z Ostravy byly ve dvou nejvyšších soutěžích. Paráda.
Netoužil jste nikdy hrát za některý evropský velkoklub?
V té době bylo něco takového hodně těžké. Museli jste odehrát určitý počet zápasů v reprezentaci, mít věk. Zahrál jsem si ale za Austrii Vídeň, což byl také svým způsobem velkoklub. Tehdy byl na docela slušné úrovni. Když se nad svou fotbalovou kariérou zamyslím, tak jsem měl skoro všechno.
V kolika letech jste vlastně ukončil hráčskou kariéru?
Ve třiačtyřiceti. Po angažmá v Austrii jsem hrál v Rakousku nižší soutěže. Tady jsem trénoval s Porubou a ven jezdil jenom na zápasy. Měl bych práci v Ostravě, ale tam jsem vydělával v šilincích, což se vyplatilo.
