Fotbal je světový fenomén. Dva týdny před výkopem mistrovství světa v Německu se MF DNES snaží postihnout některé jeho aspekty v seriálu. |
Kdyby nastal konec světa, bylo by to horší. Ale přece jen se Zidanem odejde něco, po čem nám bude smutno. Neokázalá krása fotbalu. Jemná mužnost herního projevu a přirozená rytířskost.
Fenomén fotbal |
Jako by se něco podobného do dnešní doby fotbalových buldozerů ani nehodilo. Ale Zidane se s tím proslavil. To znamená, že je velmi silná osobnost, a ponechává nám to naději, že svět ještě úplně zkažený není.
„Vždycky tomu bylo tak, že vývoj fotbalu nejvíc ovlivňovaly velké osobnosti,“ říká Josef Masopust, fotbalista Evropy 1962.
První hráč, o němž historie tvrdí, že ho zasáhla genialita, byl José Leandro Andrade. Jeho země, Uruguay, pořádala v roce 1930 první mistrovství světa a vyhrála ho.
Čím hráč tmavé pleti převyšoval ostatní? „Byl to dribler, který se objevoval vždy tam, odkud mohl na soupeře nejnebezpečněji udeřit. Překvapoval nečekanými přímými přihrávkami,“ charakterizovali ho v Magazinu FIFA. „Při hře nezapřel své muzikantské a taneční nadání. Měl rytmus v těle, a tak hrál i fotbal.“
Jeho smůlou bylo, že v Uruguayi zavedli profesionalismus až ve třicátých letech, kdy jeho fotbalová kariéra končila. Takhle se musel vrátit k tanci a vystupovat ve varieté, ke konci života dělal ladiče pian. Zemřel v chudobě.
To by se Zidanemu nemohlo stát. Jeho život se díky fotbalu dočista převrátil. Narodil se v Marseille jako nejmladší z pěti dětí chudým alžírským přistěhovalcům z kmene Kabylů, v roce 2001 za něj zaplatil Real Madrid 66 milionů dolarů, dnes má francouzský míčový ekvilibrista mnohamilionové konto.
Publicita = nezapomenutelnost
Jak se člověk stane legendou? Zjednodušeně řečeno, musí být něčím mimořádný, o zbytek se postará publicita.
Třeba Giuseppe Meazza měl vedle svého velkého umění štěstí, že hrál za Itálii, která se stala mistrem světa 1934 a 1938. Z místa pravé spojky v pětičlenném útoku dokázal hru režírovat, připravovat gólové šance a sám také branky střílet. Obávané byly jeho slalomy mezi protihráči, zakončené přesnou střelou.
V Československu existoval střelec ještě většího formátu, Josef Bican. Ale v zahraničních encyklopediích se tak často nevyskytuje. Málem by to mohlo vypadat, že jsme si v Praze uměle vytvořili legendu. Ve skutečnosti to byl úžasný střelec, který dal víc gólů než Puskás nebo Pelé – a mnohem víc než Meazza.
„Kolem italského fotbalu se odjakživa dělalo v novinách plno humbuku, zatímco my jsme byli v Evropě vždycky na okraji dění. Navíc měl Bican nejlepší formu za druhé světové války, kdy se nehrály žádné mezinárodní zápasy,“ soudí Masopust. Bican nemohl nastoupit ani na MS 1938, neboť mu československé úřady včas nevyřídily změnu občanství. Ještě na MS 1934 reprezentoval Rakousko.
V Miláně byl na počest Giuseppa Meazzy po jeho smrti přejmenován stadion San Siro, v Praze by mohl být i stadion Josefa Bicana, jenže jeho milovaná Slavia žádný nemá. Snad někdy v budoucnu...
V Bicanově době žil další velikán – Brazilec Leonidas. Když v roce 1942 přestupoval z Flamenga do FC Sao Paulo za tehdy horentní sumu 50 tisíc dolarů, na nádraží v Sao Paulu ho vítalo 10 tisíc lidí a sedminásobně víc jich přišlo na jeho první trénink! Stal se králem střelců MS 1938.
To by mu možná k nesmrtelnosti nestačilo. Byl však první na světě, kdo dal gól ze vzduchu střelou přes hlavu. Tak vznikly fotbalové „nůžky“, nový termín sportovního jazyka. „To bylo nádherné, víte, všichni se tomu podivovali,“ vzpomínal Josef Bican. Třeba nám je někdo z Brazilců letos připomene.
Di Stéfano nebo Pelé?
Nechce se tomu uvěřit, ale na první trénink Alfreda di Stéfana v Realu Madrid prý přišlo 50 tisíc lačných fanoušků. Stal se nejvšestrannějším hráčem na světě dávno před „totálním fotbalem“ Nizozemců.
Své individuální herní umění navíc bravurně skloubil s vůdcovskými schopnostmi, což dovedlo Real k pěti vítězstvím v Poháru mistrů nepřetržitě po sobě. Říkalo se mu „plavovlasý šíp“ nebo taky „plavovlasá primadona“. Kdo ze spoluhráčů se mu nepodvolil, měl smůlu. I takový Brazilec Didi, dvojnásobný mistr světa, brzy odešel. Dva dirigenti v jednom orchestru být nemohou.
Na hře „plavovlasého šípu“ se učili mnozí fotbaloví teoretici i trenéři. Když uvidíte videozáznamy jeho hry, bude se vám ten fotbal zdát pomalý a málo agresivní. Nezapomeňte, je to už půl století.
Také Pelé měl na svá kouzla s míčem víc času než po něm Cruyff, Maradona, Platini nebo dnes Zidane. I auta jezdila menší rychlostí a letadla se nesla vzduchem pomaleji. Ale ty Pelého stahovačky, přehazovačky, kličky skoro na místě, střely bez přípravy s falší do všech stran! To byly záblesky génia.
„Pro mě je dodneška Pelé nejlepší fotbalista na světě,“ říká Masopust, který proti němu i di Stéfanovi několikrát hrál. „Jako útočník neměl konkurenci. Ale di Stéfano byl nejvšestrannější fotbalista – bránil, rozehrával, střílel.“
Co je projev osobnosti
Když Angličan Bobby Charlton začal v 60. letech s distribucí padesátimetrových přihrávek vzduchem, byl to další zlom ve vývoji fotbalu.
Když Němec Franz Beckenbauer změnil ryze destruktivní post libera, posledního muže před brankářem, v ofenzivní roli vývozce míče na polovinu soupeře, byl to revoluční krok, moudrý návrat k divákovi. Také proto se stal vůdcem mužstva jako di Stéfano, proto se mu přezdívalo „císař“.
Světový fotbal pravděpodobně nečekají žádné převratné změny. Snad jedině až se bude hrát kromě Země i na jiné planetě.
Ale za několik týdnů v Německu se třeba někdo přidá do galerie osobností, na něž by se nezapomnělo ani bez encyklopedií. Pro Masopusta je momentálně takovým hráčem Brazilec Ronaldinho. „S jakou radostí a lehkostí hraje... Žádná křeč. To je také projev osobnosti.“
FOTBALOVÝ BŮH. Od časů slavného Brazilce Pelého se už mluví pouze o tom, nakolik se mu jeho následníci přibližují. Maradona ani Ronaldo ho nepředstihli.
